Jak proběhla proměna zvířecích genitálií v ty lidské? Jakými rituály se léčila impotence? Kdy a kde se pořádaly falické slavnosti? Jak to ve skutečnosti bylo s používáním pásů cudnosti a vynálezem kondomu? Nakolik genderově rovnostářské byly staré civilizace? Ve které době používaly prostitutky při felaci med? Kde mohl být muž odsouzen za (přehnanou) touhu po těle vlastní manželky? A který myslitel prohlásil, že muž se má chovat jako manžel, ne jako milenec? Je „právo první noci“ mýtus? Jak vypadá stroj, který údajně umí ženu přivést k orgasmu až stokrát za sebou? Co je to orgonová komora? Kdy vznikne liga proti sexuálnímu zneužívání strojů? A budou se jednou lidé rozmnožovat nepohlavně?

I na tyto otázky odpovídá kniha Sexkomiks: První komiksové dějiny sexuality Philippa Brenota (nar. 1948), již v překladu Michaly Markové vydává nakladatelství Paseka. Jde o komiksové dějiny intimity od pravěku přes současnost až po vize budoucnosti, kde jde spíše o kyborgy než lidi. Autorkou barevných ilustrací je Laetitia Corynová, díky níž kniha působí až skoro bujaře a rozdováděně – přinejmenším ve srovnání s jiným úspěšným dějepisným komiksem vydaným u nás týmž nakladatelstvím: s výtvarně uměřeným, černobílým dílem Ekonomix: Jak funguje (a nefunguje) ekonomika (2014) od Michaela Goodwina a kreslíře Dana Burra.

Autor textu Sexkomiksu Philippe Brenot je francouzský psychiatr, antropolog a sexuolog vyučující na pařížské Descartově univerzitě. O sexuologické a antropologické problematice napsal mnoho odborných a popularizačních článků a knih, v československém prostoru zatím vyšla jen jeho Chvála masturbace (Vydavateľstvo PT, Bratislava, 2005). Začíná veřejným přiznáním „Ano, masturboval jsem… a nejednou!“ a končí chvalozpěvem na velké přínosy tohoto úkonu lásky „přinášejícího rozkoš a probouzejícího erotismus“.

Neomezená lidská představivost v omezování

Už na základě uvedeného je možné odhadnout, jak autor k sexualitě a jejím všemožným projevům přistupuje, totiž otevřeně a se snahou bořit předsudky. V přírodních společnostech, jejichž členové jsou od dětství přivyklí erotickým hrám, bychom podle něj téměř nenarazili na sexuální frustraci. Také u mnoha starověkých společností vyzvedává bujné a nespoutané oslavy sexuality, jichž se například účastnil i faraon masturbující do Nilu, což mělo zaručit dostatek vláhy pro pole, a tedy bohatou sklizeň. Se zálibou vypráví i staré mytologické příběhy včetně četných sexuálních detailů.

Pak se ale v dějinách sexuality postupně rozmáhají restrikce, v jejichž důsledku některé z oněch bájných příběhů dodnes známe ze škol ve značně zmírněné a zredukované podobě. Pozitivní roli v tomto směru nesehrálo ani křesťanství, i když Brenot uznává, že ve vztahu k ženám toto náboženství přineslo i pozitivní impulsy. Celkově ale podle něj převažovaly ty záporné, přičemž některá jeho vyjádření jsou těžko dokazatelná – například když tvrdí, že ve středověku mnohé ženy nacházely sexuální útěchu v náruči svých zpovědníků. Podrobně líčí boj proti homosexualitě a masturbaci, o které prý ještě Sartre prohlásil, že je to „čistě ďábelský akt“; ve vymýšlení různých omezení podle autora lidská představivost neznala mezí.

Následně Brenot oslavuje postupnou rehabilitaci sexu, a zvláště oněch pronásledovaných aktivit, chválí postupný vývoj od života diktovaného rodinou, společností a církví k „morální svobodě současného Západu“. Pestrou škálu soudobých sexuálních praktik líčí plasticky a s nadhledem. Z trendů jako sexuální robotky či digitál líbání na dálku vyvozuje, že se lidé začnou již v tomto století rozmnožovat nepohlavně, přičemž podobu budoucích potomků si budou – s nadsázkou řečeno – vybírat podle toho, aby ladila se zařízením dětského pokojíčku. V závěru ale dron vyslaný pátrat po dvou uprchlících nachází uprostřed džungle lidskou dvojici oddávající se bez jakýchkoli přídatných technologií tomu, co už měla jejich civilizace dávno překonat.

Volnomyšlenkáři všech dob

Kniha líčí i dějiny výzkumu sexuality. Autor polemizuje třeba se Sigmundem Freudem, například s jeho teorií vzniku incestu, protože už zvířata se incestu vyhýbají prostřednictvím exogamie mladých samic, které v pubertě odcházejí k jiné tlupě, aby se nepotkávaly se svým otcem. Naopak vyzvedává přínos Alfreda Kinsleyho a později Williama Masterse a jeho asistentky Virginie Johnsonové, kteří sex zkoumali i prostřednictvím průhledných umělých penisů a jiných sofistikovaných „udělátek“. U těchto tří badatelů se Brenot věnuje také tomu, jak jejich objevy ovlivnily a obohatily i jejich vlastní intimní životy. U Freuda v tomto smyslu naopak podotýká, že o sexu sám proslulý psychoterapeut mluvil spíše s rozpaky a prohlašoval, že takovou sexualitu, o které slyšel od některých volnomyšlenkářských dam, osobně nepoznal. Vedle toho kniha nahlíží do intimního života řady slavných malířů (Leonardo da Vinci, Michelangelo), literátů (Michel de Montaigne, George Sandová, Victor Hugo, Oscar Wilde) i politiků (královna Victorie, Napoleon).

Komiks vypráví příběh sexuality z francouzské perspektivy a v hutné zkratce, která nutně musí být trochu zjednodušující a hyperbolická, takže se místy blíží karikatuře: bujení nejroztodivnějších internetových komunit je ilustrováno okénkem s korejskými katolickými zrzavými transsexuálními fetišisty s kníry. V jednotlivostech se s ní dá polemizovat. Například existují i některé domorodé kultury, ve kterých byl sex považován za cosi neblahého (a vztah k němu tam byl mnohem negativnější před příchodem křesťanských misionářů než po něm), případně jej tamní muži nenávidí, protože se bojí, že je při něm ženy kontaminují – minimálně tam zřejmě není o sexuální frustraci nouze. Co se týká současné západní sexuální scény, některé proudy v publikaci možná trochu chybějí, jako zvýšená popularita tantrických praktik nebo vzestup zájmu o metody BDSM spojený s úspěchem Padesáti odstínů šedi. Existuje přitom i mix obojího: „Tantra masáže s prvky BDSM.“

Za školní sexuální výchovu

Publikace Sexkomiks poskytuje čtivý přehled, který je cenný i díky tomu, že světové dějiny sexuality od lékaře a novináře Richarda Lewinsohna (1894–1968), opakovaně vydávané pod pseudonymem Morus, sice nejsou vůbec špatné, ale vznikaly už v padesátých letech a nemalá část této historie v nich tedy chybí, což úplně nevykompenzovaly ani doslovy od Jaroslavy Pondělíčkové-Mašlové či Petra Weisse. V některých ohledech už tedy nejsou aktuální: pokud Morus v závěru řešil to, že hlavním problémem nastupujícího světa je „přebytek žen“, tak třeba v Číně i v dalších asijských a afrických zemích dnes mají zcela opačnou potíž. Za zmínku pak stojí také obsáhlá publikace Kruh prstenu: Světové dějiny sexuality, erotiky a lásky od počátků do současnosti: V reálném životě, krásné literatuře, výtvarném umění a dílech českých malířů a sochařů inspirovaných obsahem této knihy (2007) od Jaroslava Maliny a kol. Šlo o první díl trilogie, plánované Akademickým nakladatelstvím CERM, která se měla k evropské sexuální historii dostat až v díle druhém a k českým zemím v třetím. Podle vyjádření nakladatele se ovšem vydání slibovaných částí neblíží ani trochu. (Připomenout ještě můžeme nedávný speciál časopisu Týden: Dějiny lásky od Adama a Evy po kosmický sex.)

Brenot neurčuje, komu by jeho kniha měla být přesně určena, ale rozhodně mu záleží na osvětě. Proto se přimlouvá za školní sexuální výchovu. Ovšem proškolených učitelů je bohužel málo, a tak výuku ke škodě věci zajišťují lektoři, kteří nebývají obvykle příliš erudovaní a omezují se na takzvanou zásadu tří P: prevence, pilulka, prezervativ. A však opravdová sexuální výchova by „měla brát v potaz biologické, psychologické, emocionální a sociální aspekty sexuality, měla by vysvětlovat rozdíly mezi pohlavími i taje mezilidských vztahů, měla by podporovat rozvoj kritického myšlení, otevřenost a úctu k druhým. V Nizozemsku, kde už od prvního stupně základní školy probíhá rozsáhlý program sexuální výchovy, je nejnižší počet nechtěných těhotenství a potratů na světě.“

Sám Philippe Brenot nevyzývá k neomezenému a nezávaznému experimentátorství. Ukazuje sice, jak se v pomyslné „laboratoři západní kultury“ podoby partnerství stále vyvíjejí, ale zdůrazňuje, že každý pár si buď nakonec najde vlastní řád a pravidla, nebo se milenci rozcházejí a vztah se rozpadá. I když by se mohlo zdát, že sexuální poměry před vynálezem civilizace a v civilizaci dnešní autor idealizuje, minimálně v tomto směru se pokouší o nečernobílý pohled. Ostatně jeho pohled do budoucnosti sexu nese výrazné rysy dystopie, ale i naději, že naše potřeba tělesného sblížení, zděděná po zvířecích předcích a kulturně proměňovaná, z nejrůznějších stran pronásledovaná a ohrožovaná, nikdy nezanikne.