Afonso Cruz čerpá ze svých zkušeností umělce rozkročeného do mnoha odvětví. Narodil v roce 1971 v městečku Figueira da Foz. Vystudoval výtvarnou školu a umělecké tvorbě tohoto druhu se věnuje vlastně nepřetržitě. Ilustroval přes třicet knih různých autorů, ale poslední dobou stále častěji odbíhá k realizaci animovaných filmů. Jeho nejznámějším krátkometrážním filmem je pravděpodobně ten, který vytvořil společně s Luisem Alvoeirem a Jorgem Margaridem v roce 2002. Má název Dva deníky a malovaná dlaždice azulejo a byl inspirován životem a dílem portugalského představitele první modernistické generace Máriem de Sá-Carneirem. Českého diváka i čtenáře by mohla zajímat animovaná série Molerovy historky z roku 2003: jde o adaptaci knihy Dinise Machada Co tvrdí Molero (1977), která vyšla v české verzi roku 2011 v překladu Vlastimila Váněho.

Afonso Cruz se věnuje rovněž hudbě. V bluesové kapele The Soaked Lamb hraje na všechny druhy kytar, různé další strunné nástroje a harmoniku. A také zpívá, občas píše hudbu a především tvoří texty k písním. Zmíněná kapela má šest členů, všechny můžeme směle označit za multiinstrumentalisty. Vznikla v roce 2006 tak trochu náhodou, během nahrávání CD jednoho z budoucích členů kapely v Cruzově bytě. Přitom občas společně jamovali a zalíbilo se jim to natolik, že se rozhodli to spolu zkusit nastálo. Dnes mají na kontě dvě desky a jednu hudbu k celovečernímu filmu s názvem Umění krást od režiséra Leonela Vieiry. Druhá a úspěšnější deska má anglický název Hats and Chairs, tedy „Klobouky a židle“, protože členové kapely, vyznávající retrostyl, mají na hlavě klobouky a koncertují vsedě, na židlích.

Afonso Cruz vlastní rozsáhlý statek v úrodné jižní oblasti Portugalska zvané Alentejo. I když tam pěstuje spíš olivy a nikoliv chmel, je proslulý tím, že v domácím minipivovaru vaří vlastní pivo. Z klidného venkovského prostředí však inspiraci pro svou tvorbu nečerpá. Sebe vnímá jako součást krajiny, jako živočicha, který musí na daném místě přežít. Onu nedosažitelnou, ale opěvovanou harmonii s přírodou bere jako mýtus šířený člověkem městským. Stejně jako báje o tom, že se venkovským životem zklidníme a jaksi vyladíme na moudrost předků. Dobře si totiž uvědomuje, že pobyt na okraji civilizace má svá úskalí. A dokonce tvrdí, že vstupuje do složitých sociálních kontaktů s místními zvířaty.

Se stejným zápalem a stěží uvěřitelnou frekvencí publikací se věnuje literární tvorbě. Románovou prvotinu s názvem A Carne de Deus – Aventuras de Conrado Fortes e Lola Benites (Boží tělo – dobrodružství Conrada Fortese a Loly Benitové) vydal v roce 2008. Letos mu vyšla už sedmnáctá prozaická kniha, román Como cozinhar uma criança (Jak uvařit dítě).

Rozhovor, který jsme s autorem vedli, se týkal velmi úspěšného a do mnoha jazyků přeloženého románu Květiny (2014), který v překladu Marie Havlíkové vyšel česky v roce 2018. Mnohovrstvé dílo se zabývá zejména nespolehlivostí paměti a různými nepřesnými verzemi vzpomínek. Člověk se zapomínání obává, protože si myslí, že tím přichází o svou část identity, bojí se částečné ztráty sebe sama. Román však poukazuje na to, že prostá rekonstrukce minulosti ze vzpomínek druhých lidí může být záležitost ošemetná a ve složité skládance se může objevit překvapivý až děsivý obraz.

iLiteratura: Lze říct, že Květiny jsou „román o paměti“? Daly by se stejně tak považovat za román detektivní a možná i určitý „literární politický manifest“, jak jej ostatně v dubnu 2015 nazval prestižní kulturní čtrnáctideník Jornal de Letras?
Afonso Cruz: Paměť v románu hraje roli podstatnou a též symbolickou. Nejen literatura, ale písemné záznamy obecně vznikají také proto, aby se nezapomnělo na důležité události. Protagonista díla se snaží sepsat osud svého souseda, který ztratil paměť následkem nemoci. To, co vyvstane z jeho „pátrání“, všechny nějak poznamená, protože se opět rozvíří kal už dávno usazený u dna. Paměť je velmi plastická, nemá stálou podobu. Iluzi o jejím zakonzervování můžeme získat právě prostřednictvím psaného textu. Paměť potřebuje opakování, oživování, jinak se zkroutí, vybledne a nakonec se vytratí. Ona často nenáviděná rutina má v tomto případě něco do sebe.
Květiny bych nepovažoval za nějaký pamflet nebo manifest. I když… Slovo, a zejména to literárně ztvárněné, má výraznou politickou sílu, zasahující zejména oblast sociální, tedy lidský rozměr. Literatura patří mezi pomalá umění, potřebuje uzrát: psaní knihy je dlouhodobější proces. Nereaguje tak pružně jako třeba hudba nebo kreslená karikatura. Tento román jsem psal dva roky v době evropské finanční krize. Za tu dobu se výrazně zhoršil nejen společenský a kulturní život, ale pochopitelně i ten ekonomický. Jistě, období konjunktur a krizí jsou pro ekonomiku přirozená, ale mě vyděsila ta křehkost celého systému. Najednou jsme ani nepotřebovali nějakou diktaturu, autoritářský režim, který by ničil „malé životy“ a otravoval klima. Stačilo málo a veškeré jistoty se začaly měnit v nejistoty. Tehdy jsem si také uvědomil důležitou roli kultury ve fungování každé země. Není možné přestat kulturu financovat nebo ji nějak výrazně škrtit. Nejde jen o zábavu, o volnočasovou aktivitu, ale o vzdělání, o formování identity, o sociální i politické uvědomění. Kdo na tohle rezignuje, rezignuje na pokrok. Země, která se o svou kulturu nestará, se snadno začne podřizovat kultuře jiné. Román Květiny by se tedy dal v jistém smyslu považovat za manifest na obranu kultury a umění. Umění, které zůstává a přesahuje člověka.
Kulturu totiž může paradoxně poškozovat nejen nesvoboda, ale i svoboda. Jedna z vedlejších postav, Margarida, dávná milenka pana Ulmeho a později slavná zpěvačka fada, tedy portugalského národního hudebního žánru, se ocitá v nejsložitějším životním období až za demokracie. Fadistka byla na začátku kariéry perzekuovaná, posléze ale zazářila. Slibnou kariéru jí přetrhla karafiátová revoluce v roce 1975: ta sice přinesla konec útlaku, ale zároveň novou kulturně-politickou situaci, v níž se starší generace nezvládla rychle zorientovat a pak ji pohltily tzv. malé dějiny jako nepotřebnou. Revoluce rozdělila nejen umělecké skupiny, ale i autory. Někteří lidé prostě dříve byli slavní a pak najednou už ne. Vzývaná a opěvovaná svoboda změnila pohled na umění. Margarida je frustrovaná, že její hlas v moři hlasů ostatních už nikdo neslyší. Zatímco její příběh je čistá fabulace, příběh jejího druha Alfreda je inspirován skutečným životopisem slavného lisabonského fadisty Alfreda Rodriga Duarteho, známého spíše pod pseudonymem Alfredo Marceneiro, který zemřel v roce 1982. Marceneiro znamená v portugalštině truhlář a on tu přezdívku získal díky své profesi. Fenomenální zpěvák s neškoleným hlasem, jeden z nejvýraznějších zpěváků fada vůbec, byl negramotný, neznal noty a většinu života zpíval na lidových veselicích a po typických lisabonských hospůdkách. Nezaměřoval se na budování umělecké kariéry, první desku nahrál vlastně náhodou až v roce 1930. Nahrávka pro něho měla uhrančivou sílu, protože mu došlo, že takto se jeho zpěv uchová navěky. Taková archivace je opět podobná procesu záznamu paměti.

iLiteratura: Román pojednává z pohledu současného muže středního věku o „vině“ generace, která prožívala nejaktivnější období života v době Salazarovy diktatury. Je v současné portugalské literatuře ještě důležitá otázka určité kolaborace s diktátorským režimem a její důsledky? Splácí vaše spisovatelská generace pomyslné dluhy otců tím, že o tom s odstupem píše?
Afonso Cruz: Myslím, že v současné době se už tato otázka tolik neřeší, stejně jako se už tolik nezveličují zásluhy těch, kdo byli veřejně v opozici. Více se ale možná řeší doba, kdy začali být lidé unavení z toho, že revoluce nepřinesla původní očekávání.
Onen otec, skutečný i metaforický, se však v knize skutečně řeší. Ostatně, kniha pohřbem protagonistova otce dokonce začíná. To úmrtí přináší nečekaný zlom, narušení rovnováhy. Jedná se o konec jedné epochy, protagonista definitivně dospívá, stává se hlavou rodiny, měl by začít řešit svůj život, neutíkat. Jako jediný muž v rodině má náhle za všechno odpovědnost. Otec sestoupil z piedestalu a nechává jej samotného. To, že děti pohřbívají rodiče, je sice zcela přirozené, v tutéž chvíli se ale dítě-syn dostává do kolotoče pochybností o svém místě na světě. A také začne uvažovat o smrti. Smrt potřebujeme. Zdravý vztah ke smrti je symbolem zralosti.

iLiteratura: Románem se mihne postava Izáka Dresnera, kterého čeští čtenáři znají již z románu Kokoschkova loutka. Údajně se objevuje i v dalších vašich dílech…
Afonso Cruz: Izák Dresner je mnohem starší, ale jeho životní příběh je skutečně popsán v Kokoschkově loutce. O Izákovi se dozvídáme až poté, co vyleze z úkrytu pod podlahou. Je to totiž židovský chlapec, žije v Drážďanech za druhé světové války. Měl pohnutý osud, protože když mu bylo dvanáct, německý voják mu před očima zastřelil kamaráda. Hlava mrtvého se při pádu dotkla Izákovy nohy. Ten od té doby trochu kulhá a v podobě pomyslného vězeňského řetězu s koulí s sebou táhne duši zemřelého. Není to kulhání fyzicky patrné, ale emocionální. Podobá se nezhojitelné ráně. Izák není moje alter ego, ale jakýsi druh virtuálního přítele. Přichází mi na mysl v zásadních momentech psaní. Poté se objevil v románu Para Onde Vão os Guarda-Chuvas (2013, Kam kráčejí deštníky), v Květinách a ještě v několika dalších. Ujišťuji čtenáře, že se bude objevovat i nadále.

iLiteratura: Významnou roli v Květinách hraje zdánlivý detail, pánský klobouk pohozený na posteli, který ani jeden z ústředního páru z různých důvodů nechce uklidit.
Afonso Cruz: Klobouk je takový mnohoznačný absurdní symbol. Na jednu stranu představuje propast ticha mezi lidmi, neschopnost komunikace v 21. století. Zároveň také stereotyp manželského života, který pokud není řešen, znamená konec. Na druhou stranu je obrazem malichernosti a ztělesněním určitého zbytečného detailu. Slouží jako protiklad výstřižkům z novin o mezinárodních katastrofách a zločinech, jež shromažďuje pan Ulme. Hlavní hrdina se vzteká kvůli klobouku na posteli v pokoji pro hosty a zatím mu unikají významné věci, a to z pohledu osobního i celospolečenského. To se ale stává obecným rysem současného člověka. My v Evropě se máme až příliš dobře, což nás zároveň falešně konejší a limituje. Potřebovali bychom nějaký otřes, částečný nedostatek, abychom opět byli schopni odlišit, co je důležité.