Bezejmenný protagonista a hlavní vypravěčský hlas knihy Květiny (Flores, 2014) hned v úvodní kapitole pohřbí otce. Během obřadu si začíná uvědomovat, že na něj nejspíš doléhá příslovečná krize středního věku. Najednou vnímá své dosud přehlížené šediny, rostoucí objem pasu a především jakousi sociální netečnost. Sebeanalýza pokračuje přes reflexi obtížné komunikace s dcerou Beatriz a intimity zbaveného vztahu s manželkou k vyprchávajícímu nadšení z novinářské práce. Dočasná krize středního věku navzdory erotickému okouzlení mladou kolegyní přerůstá v hlubokou krizi duševní. Vše změní setkání se sousedem, poněkud zmateným Manuelem Ulmem. Ten prodělal aneurysma a trpí nevratnou ztrátou paměti. A protože je mnohdy snazší řešit život někoho jiného než svůj vlastní, rozhodne se hlavní hrdina pátrat po minulosti pana Ulma, sepsat jeho příběh a vrátit mu tak ztracenou identitu. Několikrát proto navštíví sousedovu rodnou vesnici, mluví s jeho přáteli i nepřáteli, setkává se s Margaridou Floresovou, největší láskou jeho života. Rád by rovněž objasnil původ tajemného klíče, který pan Ulme nosí stále na krku a o němž nikdo nechce nic prozradit.

Portugalský rodák z městečka Figueira da Foz Afonso Cruz (*1971) je vystudovaný a činný výtvarník, v poslední době se věnuje zejména animovaným filmům. Vyznačuje se neklidným a nesmírně houževnatým tvůrčím duchem. Jako spisovatel debutoval v roce 2008 románem A Carne de Deus – Aventuras de Conrado Fortes e Lola Benite (Boží tělo – dobrodružství Conrada Fortese a Loly Benitové). Počet jeho vydaných próz se blíží desítce. Vyčnívá z nich zejména román A Boneca de Kokoschka (česky vyšel v roce 2015 pod názvem Kokoschkova loutka) z roku 2012, který získal Cenu Evropské unie za literaturu. Afonso Cruz je také hudebník, hraje na několik hudebních nástrojů a je členem kapely The Soaked Lamb.

Znalost uměleckých postupů z různých odvětví Afonso Cruz kombinuje rovněž při svém mnohovrstvém psaní. Do románu Květiny zapracoval zkušenosti a poznatky ze světa hudby, výtvarného umění, ale i z teologie, filozofie a botaniky. Zároveň se ale nebudeme příliš mýlit, nazveme-li dílo „románem o lásce“, „románem s detektivní zápletkou“, stejně jako určitou formou „politického manifestu“, jak jej ostatně se špetkou nadsázky v jednom rozhovoru označil sám autor. Nemilosrdně v něm tepe portugalský zdravotnický systém, aktuální společenské konzumní zlozvyky a všeobecnou lidskou lhostejnost.

Samotná struktura textu, zdánlivě lineární, je rovněž velmi specifická. Vzhledem k názvu knihy by se dala připodobnit ke kytici, kde se příběhy jako stonky květů proplétají a míří různými směry k rozvitým okvětím, do jejichž lístků se dále třepí. Ostatně motiv květin je, zejména v symbolické a metaforické rovině, využit maximálně. Slovní hříčky založené na portugalském výrazu pro květinu („flor“) ještě komplikují již dost nesnadný překlad Cruzových děl, která k nám v češtině promlouvají prostřednictvím Marie Havlíkové. Květiny se v knize objevují v dekorativní funkci na svatbách i pohřbech, označují rovněž smyslnost a sny. Hlavními ženskými představitelkami jsou sestry Floresovy (v překladu „Květinovy“), které navíc jejich otec pojmenoval přírodopisně příhodnými jmény: Violeta (Fialka), Dália (Jiřina) a Margarida (Kopretina). Pan Ulme se celý život vzdělával v botanice a textem prostupují vložená encyklopedická hesla s údaji o různých rostlinách včetně jejich léčebného a kulinářského využití. Věneček z fenyklu v jedné epizodě dokonce na čas promění tvář městečka i všech jeho obyvatel. V knize je navíc zvláštním, jakoby kinematografickým způsobem cíleno na detail. Zároveň je to prostředek manipulace. Soustředění na detail pohltí čtenáře natolik, že zabrán do jeho zkoumání přestává vnímat celek. A přesně to vyčítá i pan Ulme novináři a historikovi své paměti: „Zabýváte se malichernostmi. Nevidíte krajinu, jste moc blízko věcí, ale uniká vám scéna jako celek.“

Chybějící nebo naopak překypující paměť mužských postav funguje jako jakási svítilna v temnotách při rekonstrukci milostného příběhu, jindy zase zatemňuje a zastiňuje pohled v rámci rekonstrukce jednotlivých charakterů. Tak se stane, že vedle obrazu Manuela Ulma jako intelektuála a filantropa se ze střípků svědectví a vzpomínek ostatních skládá i obraz psychicky nevyrovnaného a sadistického konfidenta PIDE, který neváhal udávat i své nejbližší včetně jedné ze sester Floresových, Margaridy. Pan Ulme vlivem rychle postupující těžké choroby postupně ztrácí veškerou „lidskost“: nejen že se mu vytratila paměť, ale přichází také o schopnost chodit, mluvit a nakonec i vyjadřovat emoce. Zbývá mu pouze naděje. Ačkoliv ta spíš zbývá jeho novinářskému průvodci, kterému neustálá přítomnost smrti paradoxně umožní opět cítit lásku a radovat se. Zatímco pan Ulme ztrácí svou minulost, novinář získává zpět vlastní přítomnost. Maximální prožití okamžiku „tady a teď“ je pravděpodobně jedním z poselství knihy.

Románem Květiny se mihne i Isaac Dresner, literární postava, která se objevuje ve všech knihách Afonsa Cruze. Není to však autorovo alter ego, ale spíše jakýsi virtuální přítel. Další spojitost, především s románem Kokoschkova loutka, bychom našli ve figuře Golema: ten zde ztělesňuje zlo. Koncentrovaná negativita se promítne do téměř desetimetrové sochy z novinových ústřižků s texty o hromadných neštěstích, vraždách, válkách a podvodech. Manuel Ulme je schraňuje jako určité varování před zapomněním. Jeho samotného však nemoc paralyzuje natolik, že se stává podobnou sochou a jeho příběh zneklidňujícím podobenstvím o tom, co z nás zůstane, když ztratíme paměť.

Určitou formu refrénu tvoří věta „Vstupme hlouběji do houští“, kterou si autor vypůjčil z duchovní písně ze 16. století od Jana od Kříže. Funguje jako motto knihy a zároveň jako motivační citát pana Ulma. V původním zbožném textu se píše o duši toužící po božské moudrosti. Aby k ní dospěla, musí nejprve trpět, musí „vstoupit do houštiny kříže“. Brána moudrosti znázorněná křížem je úzká, málokdo jí projde. Utrpení přináší nejčistší a nejvznešenější poznání. Utrpení prožívá mnohem více novinář, který jej vnímá všemi smysly, než nemocí netečný pan Ulme. Starcovým prostřednictvím však paradoxně sám nachází pomoc, vrací se zpět do života, nelpí na zničujících malichernostech, bere budoucnost do svých rukou a navazuje nové, zdravé mezilidské vztahy.

Na otázku, nakolik můžete někoho poznat pouze z vyprávění jiných, ovšem v románu odpověď nedostaneme, ani na to, zda vzpomínky, které se uchovaly, jsou požehnání, anebo prokletí.