Oskar Kokoschka miloval Almu Mahlerovou. Když se jejich vztah rozpadl, nechal si podle ní v Drážďanech vyrobit loutku, pannu v životní velikosti, a celou ji pomaloval podle podoby své životní lásky. To je historický fakt a současně příběh dost bizarní na to, aby i o sto let později zaujal a inspiroval. Cruz si téma Kokoschkovy loutky vypůjčil nejen do názvu svého románu: sděluje v něm především to, že umění je důležitější než realita. Zachycením okamžiku propůjčuje té chvíli trvání, občas i věčnost. A smyšlené životy jsou mnohem zajímavější než ty skutečné. Jinak řečeno, je zbytečné činit rozdíl mezi skutečným a smyšleným, neboť na nějakém rozdílu vůbec nezáleží. Lidé, věci i příběhy existují jen ve vědomí těch druhých, v jakési fikci, kterou si o nich jejich okolí vytvořilo.

Kokoschkova loutka je sice název celého románu, ale po pravdě patří jen k jeho druhé části, kterou tvoří text sepsaný Matyášem Popou, tedy jednou ze čtyř postav, které se na začátku příběhu (který se stal začátkem jen díky tomu, že byl umístěn na první stránky románu, a také proto, že někde se začít musí) setkají v rozbombardovaných Drážďanech. Kromě Mayáše Popy se čtenář seznámí s poněkud prostoduchým majitelem obchodu s ptactvem – obchodu plného klecí – Bonifácem Vogelem. Vogelův život do velké míry řídí hlas, který k němu přichází odkudsi zdola, ze země. Vogel dlouho neví, že ten hlas má i tělo a patří židovskému chlapci Izáku Dresnerovi, schovanému pod podlahou obchodu. Izák se tam ukryl bez Vogelova vědomí, nicméně se ukáže, že k jeho užitku. K uvedené trojici pak přibude ještě Cilia, modelka a umělkyně. Tito lidé se v dalších částech knihy setkávají v různých životních fázích buď přímo, nebo prostřednictvím společných známých či příbuzných.

Je poměrně nesnadné uvést čtenáře do příběhu Cruzova románu, protože ať člověk začne kdekoliv, po chvíli jej přemůže podezření, že začátek možná měl být jinde. Vyprávění, složené ze střípků, k nimž rozvaliny válečných Drážďan slouží jako výborná metafora, byť město ani konkrétní doba nehrají v celém příběhu žádnou zásadní roli, se občas také téměř hroutí pod tíhou odkazů, narážek, odboček, parafrází. Příběh neplyne, ale spíš poskakuje po tématech v krátkých kapitolách, plných až přeplněných spletí vazeb a vztahů stávajících protagonistů s jejich předky a potomky. Přesto lze v románu najít tři větší konzistentní celky: po drážďanském období s příběhem již zmíněné čtveřice kniha pokračuje „románem uvnitř románu“, jehož autorem je (pravděpodobně) Matyáš Popa a v němž se píše o osudech rodiny milionáře Vargy. Poté následuje poslední třetina, věnovaná rozplétání (nebo možná splétání) historie Vargovy rodiny.

V labyrintu vztahů už nikdo neřeší, co je skutečné a co zdánlivé či se takovým jeví. Důležité je hlavně to, aby každá událost byla popsána jinak, než bývá běžné, a raději z více úhlů.

Autor brilantně využívá obecně lidskou potřebou hledat vysvětlení či zdůvodnění prožitého. Člověk prostě chce vědět proč. A pokud je jedinou odpovědí na tuto otázku naprosto bláznivý slepenec nahodilostí, smíří se s tím snáz než s faktem, že by se věci děly bez příčiny. Uspokojená touha po příčinnosti dějů v lidech vyvolává pocit bezpečí, za který jsou ochotni lecčemus uvěřit.

O nesmyslnosti hranice mezi fikcí a skutečností říká výstižně jedna z vedlejších postav románu, starý nakladatel Tóth:

„My tady vytváříme životy. Netvoříme fikce, nýbrž skutečnost. Zmnožujeme člověka, vytváříme nové způsoby vidění věcí. Měníme postavy v historické osoby. Svatému Pavlovi se podařilo změnit jednoho člověka v Boha. Měl suroviny, určitého jedince, který neměl nic společného s finálním produktem. Ten byl zušlechtěn mnoha lety koncilů. A to povznáší člověka k nesmrtelnosti: jeho myšlenky se stávají univerzálními a každého obohacují. Tvoření životů nás prodlužuje až do nekonečna.“

Podobně hutně jako předchozí citát zprvu působí celý Cruzův text. Většina myšlenek však bohužel zůstane jen v náčrtu a vyprávění zběsile poskakuje dál. Ač plné vtipných i originálních nápadů a postřehů (Kdo pohřbí posledního člověka? Když Bůh zavře dveře, otevře okno. A) protože chce vyvětrat; B) tím oknem vleze dovnitř zloděj. Proč v ptácích – zobajících semínka – nevyrostou stromy?), chrlí je jako sopka, jež hrozí, že pohltí sama sebe.

U příběhu s tak fragmentárním, kolážovitým charakterem, který jakž takž funguje, jen pokud do sebe přesně zapadají všechny detaily, je třeba pochválit výborný překlad i perfektní redakční práci u českého vydání.

Afonso Cruz se osobně zúčastnil uvedení českého překladu své knihy a besedoval se čtenáři v Praze a v Plzni. Román Kokoschkova loutka byl, také za účasti autora, čten jako jedna z knih letošní Noci literatury.

Afonso Cruz vydal zatím patnáct publikací, z nichž nejoceňovanější je vícesvazková Enciclopédia da Estória Universal, obsáhlá fiktivní hříčka (o níž portugalští kritici tvrdí, že snese srovnání s Borgesovými texty), za niž Cruz získal poměrně prestižní literární cenu Camila Castela Branca. Kromě toho spolupracoval kratšími texty na několika antologiích a zhruba třicet dalších knih ilustroval. Kromě literatury a výtvarného umění se věnuje i hudbě jako člen kapely The Soaked Lamb, v níž hraje na kytaru, bendžo, harmoniku a ukulele a také zpívá a pro kterou občas píše hudbu i texty písní. Podílel se na vzniku a výrobě několika animovaných filmů, inspirovaných literárními díly.