Do jakých očí se neodváží telepat pohlédnout?
Nakladatelství Mystery Presss, jehož portfolio tvoří především detektivky a thrillery, udělalo další krok stranou a vydalo román jednoho z nejvýraznějších spisovatelů fantastiky posledních třiceti let. V autorově bibliografii nepatří k nejdůležitějším, přesto si zaslouží pozornost nejen fanoušků science fiction.
Jeremy Bremen je telepat, který se musí smířit s něčím pro něj nepředstavitelným – umírá mu manželka. Gail však není pouze ženou, kterou Jeremy miluje; sama je nadána stejnou schopností jako Jeremy a oba si vzájemně slouží jako kotva, jejíž pomocí se udržují v příčetnosti před neustávajícím „neurohlaholem“, který je obklopuje. Po její smrti Jeremy pálí všechny mosty a vydává se na osamělou cestu napříč Amerikou za zapomněním.
Dan Simmons je spojován především s velkými romány – ve všech významech toho slova, od rozsahu přes témata po hloubku rešerší, jež autor při psaní využívá. Pustá duše tak ve srovnání s vrcholnými díly tzv. nové space opery (Zpěvy Kantosu, Ilium) nebo Simmonsovými moderními horory jako Hladové hry nebo Terror zdánlivě nesnese srovnání. Jedná se v podstatě o komorní tragédii jednoho muže, který ztratil víc, než si kdokoliv dokáže představit. Simmons však i na omezeném rozsahu a s minimálním obsazením dokázal rozehrát velkolepou hru, plnou matematických i žánrových konceptů.
Krom jiného je román Simmonsova pocta básním Zpustlá země a Dutí lidé T. S. Eliota, stejně jako Dantově Božské komedii. Z prvních dvou děl si vypůjčil koncepty, pomocí nichž se pokouší proniknout k duši telepata, a názvy kapitol svého románu. Z Danta pak převzal příběh lásky a sestupu do podsvětí, což je motiv, který se v jeho románech objevuje častěji. Zároveň je román plný matematických teorií, protože Jeremy hledá právě v této vědě způsob, jak popsat a definovat telepatii a snad i duši. Simmons se však nakonec od pokusů vyjádřit rovnicemi lidské vědomí dostává až k existenci paralelních vesmírů a schopnosti lidské mysli je vytvářet.
Nadto si hraje se svými oblíbenými popkulturními odkazy. Jeden z konceptů procházení mezi realitami je proto vysvětlen díky četbě sci-fi klasiky Alfreda Bestera Hvězdy, můj osud. A podobně jako například v Hladových hrách, které obsahují jednu dlouhou pasáž ve stylu blaxploitation, si i zde Simmons nakonec vyloženě povolí uzdu, když velmi zdrženlivý román, který si dlouho drží odstup od laciných atrakcí, hned několikrát navštíví světy čistého pulpu. Nejprve Jeremy narazí na drobného italského gangstera, který se zrovna v jižanských bažinách zbavuje těla a před nímž musí prchat skrz Walt Disney World. Posléze nalezne útočiště na ranči rázné paní Morganové, jejíž chladírna (a ústa) skrývá nemilé překvapení… Tato vybočení jsou ale nakonec funkční, protože postrčí Bremena k nějaké aktivitě – jeho naprosto bezcílné bloumání s téměř dokonalým nezájmem o cokoliv, co se dozví ze zmíněného neurohlaholu, je totiž až odpuzující. A Simmons je navíc umí podat jako černohumornou grotesku, což jinak smrtelně vážnému románu dodává další rozměr.
Jádrem knihy je nicméně vztah Jeremyho a Gail. Začátek, v němž Jeremy zaspí smrt své ženy, je dost možná to nejemotivnější, co Simmons kdy napsal. A i v dalších kapitolách jsou pasáže věnované vzájemnému vztahu obou telepatů – a tomu, co před sebou jsou schopni tajit a proč – zajímavější než všechny vědecké teorie a sebevtipnější žánrové vtípky určené zasvěceným.
Mimochodem, jedním z těchto vtípků je i postava onoho gangstera, na nějž Jeremy narazí. Vanni Fucci je totiž starý známý z krátké povídky Vanni Fucci v pekle strádá, osudu se nepoddává, která česky vyšla nejprve v antologii Temné vize (ta obsahovala povídky Simmonse, Kinga a Martina) a posléze jako Vanni Fucci je živ a zdráv a žije v pekle v nepříliš povedeně přeložené Simmonsově sbírce Modlitby ke zlomeným kamenům. Ve stejné knize je pak možné narazit i na Oči, do kterých se ve snech nedovážím podívat, jejichž rozvinutím román Pustá duše vznikl. Pro Simmonsovy fanoušky se tak jedná o další kousek skládačky autorových příběhů a jejich geneze (v Modlitbách se nacházejí např. i dva texty dokumentující vznik Zpěvů Hyperionu nebo základ románu Hladové hry).
K překladu pak ještě poznámka – české vydání Pusté duše původně plánovala již zaniklá plzeňská Plejáda, která dokonce zadala překlad, který pak nějakou dobu koloval po českých nakladatelstvích, včetně Mystery Pressu. A to se sluší pochválit, že se nerozhodlo jít snadnou (a levnější) cestou a rozhodlo se pořídit překlad zbrusu nový. Alžběta Lexová, která odvedla perfektní práci na předchozím Simmonsově románu vydaném v Mystery Pressu (holmesovská epopej Páté srdce), si i tentokrát s náročným textem poradila a nezbývá než doufat, že úspěšná spolupráce s nakladatelem někdy dospěje k novým vydáním – a novým překladům – již zmíněných Modliteb či románů jako Píseň Kálí nebo Flashback.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.