Dan Simmons je učitel, což se v jeho rozsáhlejších románech projevuje určitým školometstvím. Ale tohoto zlozvyku si je zřejmě vědom a jako disciplinovaný profesionál na sobě pracuje. Jeho úctyhodné vědomosti z historie a z literatury poznamenaly dva žánry, s nimiž začínal. Sýčkové mohou dodat, že se tak stalo na úkor čtivosti, nicméně jak jeho science fiction (např. chaucerovský Hyperion či homérovský Ílion), tak horory (nedávno i u nás vydaný Drood rekonstruující dickensovský mýtus) oba žánry proměnily a posunuly o kus dál, čehož je mimo jiné důkazem i sprška cen, jež se na ně snesla.

Začátkem milénia však jako by Simmons zatoužil odpočinout si od tisícistránkových rozsahů, do nichž mu jeho romány častěji a častěji rozrůstaly, a pustil se do žánru, v němž by se něco takového považovalo za smrtelný hřích. Vzdal poctu detektivce drsné školy, stvořiv postavu detektiva bez licence Joea Kurtze, a sepsal tři „kruté“ příběhy, jeden za rok. Poslední z trojice, Krutý osud, vyšel už také v češtině, stejně jako obě předchozí knihy.

Kurtz je typ zdánlivě amorálního detektiva ochotného za peníze – a také z nouze, protože licenci mu po předchozích hříších nikdo neobnoví – sloužit komukoli, převážně pak lidem zákon obvykle porušujícím: zločineckým bossům, nelegálním obchodníkům se zbraněmi, pasákům, překupníkům kdečeho. Ze světa spořádaných občanů byl násilím vyštípán a zanevřel na jeho pokrytectví. Poznal, že někteří zločinci mají pevnější zásady než tzv. slušní lidé. Jeho vidění černého a bílého se zostřilo, a neváhá nasadit krk, když se loajalita (kterou vnímá jako důležitou ctnost) dostane do konfliktu se spravedlností. Postava Kurtze tak autorovi slouží jako mírně deformovaná odrazová plocha pro mnohem silněji deformovanou realitu. Výsledkem je temný, sarkasticky jízlivý, ale ve výsledku rovný a věrný pohled na svět kolem nás. V literárním světě noir románů (tj. de facto nové vlny drsné školy) má možná jen jediného rivala, Parkera z Westlakeovy série psané pod pseudonymem Richard Stark, z níž v češtině známe jen Návrat a Odplatu – a podle ní natočený skvělý stejnojmenný film z roku 1999 s Melem Gibsonem.

Ze tří Simmonsových detektivek je však Krutý osud nejméně zdařilý. Je o třetinu rozsáhlejší než první položka série Krutá hra (č. 2009) – už to by mohlo být varující u žánru, v němž je úsečnost, stručnost a výstižnost jednou z prvořadých podmínek, a když navíc u Kruté hry fungovalo na malém rozměru všechno, jak se patří. Čtenáře nutně vyděsí i některé melodramatické pasáže, stylově neústrojné, jež jako by sem pronikly jako hříchy z jiných Simmonsových románů či snad rovnou od jiných, upovídanějších autorů. Po pár desítkách stránek však čtenář zjistí hlavní příčinu stostránkového přívažku. Jako kdyby Simmons věděl, že s Kurtzem tímto románem už končí, ale měl přitom připravený materiál pro jedno nebo dvě další pokračování. Snaží se tedy nacpat všechno, co má po ruce, do jednoho příběhu. A ten to neunese, praská ve švech, je celý rozklížený. Hned na první stránce je Kurtz postřelen, o pár stran dál mu po krku začne jít jeden boss podsvětí a brzy i druhý. Někdo ve městě začne vraždit feťáky a řádí tam prokazatelně ještě minimálně jeden masový vrah. Na takové množství zápletek je i 300 stran málo a finále nutně přináší zklamání, mírněné naštěstí autorovou vypravěčskou zručností.

Je-li to opravdu rozloučení s Joem Kurtzem – čemuž nasvědčuje, že sedm let se zatím v žádné knize neobjevil –, je škoda, že nebylo důstojnější.