Kanadská kreslířka srbského původu Nina Bunjevac (nar. 1973) se českým čtenářům představila komiksovým románem Otčina (2014), v němž se vyrovnávala se srbským nacionalismem. Její novinka je opět vytvořena oním úchvatným „tečkovaným“ stylem, ale zdá se být především snová a symbolická, až na hranici erotického surrealismu. Vychází z řeckého mýtu o panenské bohyni Artemis, kterou mladík Siproités spatřil při koupeli nahou a ona jej za trest proměnila v dívku (některé verze uvádějí, že se ji pokusil znásilnit – nebo některou z jejích kněžek). Ale je doplněn také velmi osobní a velmi intimní vzpomínkou autorky, která celému dílu dává nový rozměr.

Rámec krátkého, ale intenzivního příběhu je nicméně vůči řecké báji vlastně zrcadlový: jestliže předtím byl za svou opovážlivost bohyní potrestán mladík, tentokrát trestá blíže neidentifikovatelná stará žena Bezimena mladou kněžku, která na ni naléhá a vyčítá jí netečnost ke svému neštěstí. Bezimena ji mysticky promění v chlapce a „pošle“ ji/ho do Ameriky zhruba čtyřicátých let. A není to muž úplně normální, je posedlý sexem (respektive spíše sebeuspokojováním) a touhou po své spolužačce z dětství. Když ji jednou spatří, rozhodne se ji sledovat a nalezne její skicář, kde jsou v detailech rozkresleny poněkud perverzní a násilnické sexuální scény, jichž je sám účastníkem. Muž se je rozhodne realizovat přesně podle návodu.

Celé se to odehrává jako ve snu a sny se také s vlastním příběhem prolínají, konec však připomíná noční můru. Kromě oné řecké mytologie (v ději se objeví další případ cudné Artemis, která jiného muže, který ji spatřil nahou, proměnila pro změnu v jelena, aby ho štvali vlastní lovečtí psi) tu cítíme inspiraci trochu Kafkou, trochu surrealisty, sama Bunjevac na svém webu uvádí také klasické černobílé filmy jako Kočičí lidé nebo Orfeus. Příběh sledujeme z perspektivy onoho mladého muže, který zjevně není duševně úplně zdravý, ale autorka nás přesto přiměje s ním cítit, prožívat tajuplné mystérium odosobněného sexu a pak šok, když je zatčen a obviněn ze znásilnění a vražd.

Sám o sobě by komiks takto fungoval jako jistý druh bizarního a fantaskního poučení pro dospívající muže, aby ovládali svůj sexuální chtíč, protože může mít i tragické rozměry. Pak ale Bunjevac v doslovu odvypráví vlastní příběh o tom, jak v patnácti letech o vlásek unikla sexuálnímu zneužití a jak ji toto trauma pronásledovalo i ve spojení s tím, že od nebezpečí nedokázala uchránit některé své kamarádky. Po přečtení tohoto stručného, civilně napsaného, ale drásavého textu začnou dávat smysl některé do té doby dost nesrozumitelné snové výjevy a převrací se i pohled na celý příběh a jeho hlavního hrdinu. A zdá se, že poselství je určené spíše dospívajícím dívkám, aby si daly větší pozor na nebezpečí, které jim od mužů hrozí.

Neobvyklý, vícevýznamový a mnoha symboly propletený příběh samozřejmě stojí do značné míry na výtvarném zpracování. Klasická komiksová okna tu vlastně vůbec nejsou, stránkové obrázky jsou komentovány krátkými větami na vedlejší stránce nebo jsou úplně beze slov. Sekvenční vyprávění se objevuje jen v několika pasážích a často jde spíše o ilustrace než o komiks. Ale obrazové sdělení je přesto klíčové, navíc podtržené působivým provedením. Bunjevac ve své černobílé kresbě využívá starou grafickou techniku tečkování, patrně ve formě tupování štětcem: jde o drobounké četné tečky, případně mřížky, které při správně zvoleném množství a hustotě tvoří stíny a odstíny. Technika je to nepochybně velmi náročná, ale ve výsledku nesmírně efektní. Má v sobě neobyčejnou jemnost a jakousi starosvětskou zdrženlivost, která ostře kontrastuje s explicitními sexuálními scénami. Zároveň obrázky působí většinou dost staticky, což posiluje snový, halucinační dojem.

Bezimena vyšla v nakladatelství Argo, které vydává některé komiksy (nebo obrazové knihy, chcete-li) Alejandra Jodorowského a Moebia, které vyhlížejí trochu podobně a také pracují se snovými a surreálními erotickými motivy. Ale zatímco v případě obou komiksových klasiků se zdá, že jde spíše o manýru stárnoucích mužů, Nina Bunjevac dokáže čtenáře přesvědčit, že její příběh je nejen bravurně nakreslený a chytře vystavěný, ale svým způsobem i prožitý.