Řady dokumentárních a životopisných komiksů rozšířilo nakladatelství BB/Art o dílo Niny Bunjevac nazvané Otčina. Autorka se narodila v Kanadě srbským rodičům v roce 1973 a na stránkách svého komiksu se snaží nejen rekonstruovat pohnutou rodinnou historii od druhé světové války, ale také osvětlit, co předcházelo krvavému balkánskému konfliktu v 90. letech.

Na Balkán jsme se v komiksu měli příležitost vypravit již několikrát s americkým reportérem Joem Saccem. Tentokrát je úhel pohledu zcela jiný. Zatímco Sacco se snažil pochopit cizí zemi, Bunjevac píše o svých kořenech. Část dětství prožila v Jugoslávii, takže její svědectví působí částečně jako dokument o životě na Balkáně po Titově smrti.

To je však pouze jedna rovina. Komiks nedodržuje jednotu časoprostoru, autorka využívá střihů nejen k retrospektivě, ale také k historickým okénkům, výjevům z rodinného fotoalba, dokonce i k repetici některých zásadních scén, které po uvedení čtenáře do souvislostí přestávají působit zmateně a získávají smysl a nový význam. Kompozičně patří Otčina k nejzajímavějším komiksům, které u nás vyšly, přestože sledování dějové linky je místy obtížné kvůli pasážím, které zpomalují tempo vyprávění.

Bunjevac se snaží zapojit nejen vzpomínky a historická fakta, ale také formu rozhovoru – v okamžiku, kdy se snaží dostat z matky její pohled na tehdejší události. Bohužel právě tato pasáž patří k těm nejnudnějším v celé knize. Dokonce i historická okénka osvětlující politickou situaci na Balkáně jsou mnohem čtivější. Pokud ale čtenář vydrží pomalé edukativní tempo vyprávění, dočká se zajímavého příběhu nejen o osobní tragédii autorčina otce (a vlastně i její matky), ale také o nešťastných okolnostech, které určovaly směr postupu dějin přímo k balkánské válce. Dlužno podotknout, že autorčin otec se na jeho směřování také podílel, což bude nejspíše jeden z hlavních motivů, proč komiks vlastně vznikl.

Roztříštěné vyprávění se autorce nakonec podaří sklenout do smysluplného celku, ale ve čtenáři stejně zůstává pocit, že se Bunjevac snaží na poměrně malé ploše chytat příliš mnoho zajíců najednou. Potřeba zkratky je v komiksu ještě naléhavější než v jiných médiích, je také možné, že autorka nenašla dost materiálu na to, aby mohla příběh rozšířit, aniž by odbíhala příliš daleko od centrálního motivu... Ale tím spíše by komiksu prospělo zjednodušení formy, která je při 152 stranách přespříliš komplikovaná.

Přesto je Otčina zajímavé čtení, které ukazuje část dějin východního bloku, které obecně není věnováno příliš pozornosti. Srbská teroristická organizace v USA a její kroky k převratu v Jugoslávii rozhodně nejsou tématem školního dějepisu, a i když o nich Nina Bunjevac informuje spíše zprostředkovaně, otvírá svým komiksem dveře k historickým faktům, které získávají velmi zajímavý kontext až ve spojení s událostmi, o nichž píše a kreslí Joe Sacco. Pro jehož komiksy o balkánském konfliktu může být Otčina pěkným – a podstatně lépe nakresleným – prologem.