Anglického spisovatele Herberta George Wellse (1866–1946) jistě není potřeba nijak dlouze představovat. Nejvíce jej bezpochyby proslavila jeho ranější tvorba, reprezentovaná dnes už klasickými díly jako Stroj času (The Time Machine, 1895), Ostrov doktora Moreaua (The Island of Dr. Moreau, 1896) či Válka světů (The War of the Worlds, 1898), která mu zaslouženě vynesla přízvisko spoluzakladatele vědeckofantastického žánru. V těchto i dalších jeho knihách se totiž odrážely nejen všelijaké nejnovější vědecké poznatky, ale i různé odvážnější, ba někdy až fantastické hypotézy. V případě Stroje času to byla například představa času coby čtvrtého rozměru, v němž se dá pohybovat nezávisle na třech rozměrech prostorových, ve Válce světů se zase jednalo o tehdy velmi rozšířenou víru v existenci rozvinutého života na Marsu, kterou podnítil objev domnělých vodních kanálů na rudé planetě. Wells ale čerpal i z vlastních zkušeností, jež získal za studia biologie pod vedením slavného T. H. Huxleyho, jednoho z blízkých přátel Charlese Darwina a zarputilého obhájce evoluční teorie. Ty se projevily zejména ve třetím jmenovaném románu, Ostrov doktora Moreaua. V pozdějších letech se náměty ubíraly spíše směrem, který odrážel jeho socialistické smýšlení, nicméně i zde mnohdy najdeme různé zmínky o nejnovějších výsledcích vědeckého bádání.

Velmi důležitou součást Wellsova odkazu tvoří bezpochyby povídková tvorba, které se věnoval převážně v první etapě své literární kariéry. Četné jeho povídky byly přeloženy také do češtiny. Dokonce už před první světovou válkou se u nás vedle jiných objevily sbírky Pozoruhodný případ Davidsonových očí (Jos. R. Vilímek, 1910), Ukradené tělo (Jos. R. Vilímek, 1911) či Údolí pavouků (Jos. R. Vilímek, 1912), které pak u stejného nakladatele vyšly v roce 1927. Nicméně je třeba podotknout, že se nejednalo o kompletní překlady sbírek vydaných zhruba o patnáct let dříve v Anglii, nýbrž o výběry těch nejzajímavějších povídek. Z novějších sbírek jmenujme třeba Povídky s X (Albatros, 1970) či Superaktivátor (ŠEL, 2003), přičemž druhá zmíněná zaujme zejména neuvěřitelně nevkusnými ilustracemi. Stejně jako v předchozím případě se však vždy jednalo jen o pár vybraných textů (nejčastěji těch s vědeckofantastickými náměty), bez ambicí podat přehled o Wellsově povídkové tvorbě jako celku.

Nyní se však k tomuto kroku odhodlalo nakladatelství Plus. Prvním výstupem plánovaného třísvazkového vydání Wellsových sebraných povídek je kniha Vynálezci zázraků, která „obsahuje třiatřicet próz, jež vznikaly v letech 1888 až 1896“. Konkrétně přináší povídky, které se objevily ve sbírkách Ukradený bacil a jiné příběhy (The Stolen Bacillus and Other Incidents, 1895) a Příběh Gottfrieda Plattnera a jiné povídky (The Plattner Story and Others, 1897), pouze k první zmíněné je ještě připojena povídka Temporální argonauti z roku 1888. Právě ta však patří mezi nejlepší v celém aktuálním souboru, zaujme především námětem cestování časem, který Wells znovu a důkladněji rozpracoval o sedm let později v proslulém Stroji času.

Čtenáře znalého výše uvedených sbírek možná překvapí, že Wellsova povídková tvorba zdaleka nebyla jen vědeckofantastická, třebaže z této škatulky najdeme i zde několik zajímavých ukázek, často již dříve publikovaných v češtině. Ty nejznámější nás opět vracejí k autorovu nadmíru oblíbenému tématu, totiž k úvahám o existenci vyšších prostorových dimenzí, či dokonce paralelních světů, do nichž člověk za normálních podmínek nedokáže proniknout. Existence čtvrtého rozměru se objevuje například v Příběhu Gottfrieda Plattnera, jedné z Wellsových vůbec nejznámějších povídek. Jejím hrdinou je učitel, který se po výbuchu při nepovedeném chemickém pokusu dostane na několik dní do podivného světa, který se však s tím naším částečně prolíná. Po návratu se ukáže, že Plattnerovo tělo je zrcadlově převrácené, což je jedna z typických úvah spojovaných se čtvrtým rozměrem, totiž že by v něm mělo být teoreticky možné převrátit trojrozměrný objekt, stejně jako když v trojrozměrném prostoru převrátíme objekt dvojrozměrný (třeba list papíru). Narážky na čtvrtý rozměr, jehož brána se i tentokrát otevře po nehodě v laboratoři, se objevují i ve vydařeném Pozoruhodném případu Davidsonových očí. Jen pro zajímavost, podobně se otevře brána i do jiného světa ve společenskokritickém románu Lidé jako bozi (Mladá fronta, 1964), který v Anglii vyšel pod názvem Men Like Gods v roce 1923.

Za vědeckofantastickou lze jistě označit též povídku Argonauti ovzduší, která líčí konstrukci prvního létajícího stoje, Příběh již zesnulého pana Elveshama, jehož pointa proniká k samotné podstatě lidské mysli, či text nazvaný Pod hladinou (v češtině se objevila i pod názvy V hlubinách či Propast). V něm se hrdina v ponorce vydává do nepoznaných hlubin oceánu, kde nachází neznámou civilizaci, jejíž plazovití obyvatelé ponorku uctívají jako božstvo sestoupivší „z nebe“. Podobně zaobalenou kritiku náboženství a slepého uctívání najdeme i v dalších Wellsových dílech, zde třeba v krvavém Pánovi všech dynam. K podařeným vážněji míněným kouskům dále jistě patří lehce wyndhamovský Útok z hlubin o podivných hlavonožcích, jimž zachutná lidské maso, nebo Pollock a Poro, povídka o síle prokletí afrického kouzelníka, která by se dobře vyjímala i v lecjaké hororové antologii. Velmi depresivní je Noční motýl, jenž skýtá vynikající pohled do mysli pomalu rozkládané utkvělou představou. Podobně temný je i Zvon, který ukazuje, jak krutě může skončit milostný trojúhelník. Do dobrodružného soudku patří Poklad v lese, příběh o zlatých prutech, které mají jedno maličké, avšak nemilé tajemství.

Vyznění spousty Wellsových textů je však spíše až groteskní. Podařenou taškařici například nabízí Ukradený bacil, jenž dal jméno první části sbírky a pojednává o anarchistovi, kterému se vskutku nečekaným způsobem vymstí plán otrávit vodu v Londýně zárodky cholery. Do podobné kategorie zapadá i antifaustovské Pokušení svatého Harringaye či poněkud zmateční, jinak ovšem zábavní Lupiči v Hammerpondu. Mezi tragikomické výjevy z všedního života patří i hodně zábavné a neuvěřitelně lidské Neštěstí, která ukazuje, že i tragická nehoda může mít své pozitivní stránky. Poměrně bizarní je pak Nachový klobouček, příběh o houbě, jež zachrání jedno rozviklané manželství. Výrazně společenskokritické je potom Sklíčko pod mikroskopem, závěrečný text celé knihy, který nepochybně čerpá i z autorových vlastních studijních zkušeností a pojednává o chudém studentovi, jenž získal stipendium ke studiu přírodních věd na Oxfordu, ale vše mu překazí jedna naprostá banalita.

Fakt, že se k českým čtenářům konečně dostane celá Wellsova povídková tvorba, navíc ve většině případů v nových a podařených překladech, je zpráva nepochybně skvělá, i když podobný podnik s sebou samozřejmě nese i jistá negativa. Editoři předešlých sbírek si totiž mohli z Wellse vytahovat jen to nejlepší a horší povídky nechávat stranou. Možná nepřekvapivě tak tyto sbírky vykazovaly co do publikovaných textů docela významný překryv. V případě recenzovaného svazku je však situace už z definice docela odlišná, a čtenář se tak musí připravit na to, že vedle podařených kousků najde ve Vynálezcích zázraků i několik těch průměrných a vyloženě nudných, postrádajících výraznější pointu. Pro čtenáře očekávajícího sbírku vědeckofantastických povídek se potom může jednat o nemalé zklamání, poněvadž prvky science fiction nevykazuje ani polovina z nich.

Trochu zamrzí i naprostá absence ilustrací, jež například skvěle doplňovaly svazky vycházející počátkem minulého století v nakladatelství Jos. R. Vilímek (zdařile je ilustrovali malíři Stanislav Hudeček či František Horník-Lánský). I tak ale příběhy skýtají dobrou zábavu i zajímavý pohled na Wellsovy (době odpovídající) názory ohledně různých politických a sociálních otázek či na samotný vývoj jeho díla.