Rok se s rokem sešel a nakladatelství Kniha Zlín (dnes již divize gigantu Albatros Media) čtenářům přináší druhý svazek sebraných povídek H. G. Wellse. I tentokrát se jedná o soubor navýsost pestrý. Už první díl totiž jasně ukázal, jak rozmanitá Wellsova povídková tvorba je, a ten druhý to potvrzuje. Kniha nabízí celkem „osmnáct próz, jež vznikaly v letech 1897 až 1903“, což je ve srovnání s předchozím svazkem číslo poněkud nižší, avšak na svědomí to nemá kratší rozsah, nýbrž dvě novely, které si pro sebe zabraly dobrou třetinu knihy. Svazek je rozdělen do dvou částí: Příběhy o prostoru a času a Dvanáct povídek a sen, jež uspořádáním odpovídají původním dvěma sbírkám: Tales of Space and Time (1899) a Twelve Stories and a Dream (1903). Stejně jako u prvního dílu i v tomto případě platí, že s většinou povídek, byť často pod odlišnými názvy, se čtenáři mohli setkat i v několika českých souborech vyjmenovaných v předešlé recenzi. Nejvýraznější průnik v tomto směru představuje výbor Ukradené tělo (Jos. R. Vilímek, 1911 a 1927), kde najdeme hned jedenáct povídek z těch, jež se objevují v recenzovaném svazku.

Třebaže si s Wellsem většinou spojujeme spíše náměty vědeckofantastické, ryzích zástupců tohoto žánru ve sbírce ani nyní tak moc nenajdeme. Jedním z nich je hned úvodní povídka nazvaná Křišťálové vejce, která patří k tomu nejlepšímu z Wellsovy tvorby. Autor v ní popisuje příběh obchodníka, jenž se zdráhá prodat křišťálové vejce, neboť předmět v sobě skrývá podivuhodné tajemství. Funguje totiž jako průzor, který pozorovateli za vhodných podmínek umožňuje nahlédnout do jakéhosi fantastického světa, obývaného okřídlenými bytostmi a ohromnými brouky. Po smrti hlavního hrdiny se však vejce ztrácí neznámo kam a tvrzení vypravěče tak zůstávají jen tvrzeními. Právě absence důkazů, ať už je zapříčiněna čímkoli, je pro děj řady Wellsových povídek zcela typická, takže čtenář vlastně vůbec netuší, zda se vylíčené události skutečně odehrály tak, jak jsou prezentovány, nebo jestli se jedná jen o vědomou mystifikaci autora (vypravěče), popřípadě zda po celou dobu nesledujeme pouhý sen či přelud. K dokonalosti tento prostředek dovádí velmi humorná povídka Muž, jenž dokázal činit zázraky, která možná leckomu připomene slavnou Opičí tlapku (1902) britského spisovatele W. W. Jacobse a jejíž pointou je v podstatě vymazání celého předešlého děje, takže čtenář nemá nejmenší šanci zjistit, co se stalo. Do podobné situace se dostaneme taktéž v případě Pana Skelmersdalea v pohádkové říši, po jehož vyprávění plném víl a elfů si můžeme buď, tak jako všichni ostatní, zaťukat na čelo, nebo popustit uzdu fantazii a i bez důkazů uvěřit. Do vědeckofantastického žánru lze zařadit i dvě velmi známé a často otiskované povídky – Jak to doopravdy bylo s Pyecraftem, jež skýtá humorné ponaučení obézním lidem, že přání za každou cenu zhubnout není úplně nejrozumnější, a Superstimulátor, rozebírající myšlenku, jak krásný by byl život, kdyby se podařilo vynalézt drogu mnohonásobně urychlující fungování lidského organismu. A to až do té míry, že se pro člověka celý okolní svět téměř zcela zastaví, takže během pár minut stihne prožít celé hodiny.

Řada Wellsových povídek má poměrně humorný, někdy až vyloženě komický ráz, ačkoli se do nich často zároveň menší či větší měrou promítne i nějaký tragický prvek. Vyloženě tragikomický je bezpochyby Filmer, příběh vynálezce prvního funkčního letadla těžšího než vzduch, jenž však neunese tíhu okamžiku a veřejný let nakonec neuskuteční. Jiným příkladem podobného typu povídky je Nezkušený duch, pojednávající o nešťastném duchovi, který kvůli své neotrkanosti a roztržitosti zůstane na chvíli uvězněn v reálném světě a v pánském klubu potkává smělého gentlemana, jemuž naneštěstí ukáže, kterak se duše dostává zpátky na onen svět. I zde lze závěr vysvětlit přinejmenším dvěma způsoby, a jak sám autor upozorňuje, je jen na čtenáři, kterému z nich dá přednost. Nezkušený duch nicméně není jediným příběhem, v němž se Wells dotýká v Anglii tehdy nesmírně populárních otázek spiritismu a světa duchů. Poněkud vážnějším tónem se k nim dostává i ve výtečném Odcizeném těle, jež upozorňuje, že zahrávat si se zásvětím může být proklatě nebezpečné. Podobně temně, takřka až hororově (přinejmenším pro dnešní fanoušky hororu) vyznívá Svět kouzel, kde sledujeme otce se synem, jak navštíví velmi podivný krámek s kouzly, kde obsluhuje ještě podivnější prodavač. Nejmrazivějším příběhem celé sbírky, jenž těží z tehdejšího uvědomování si ohromných rozměrů vesmíru a faktu, že o něm lidé vlastně vědí velice málo, je jistě Hvězda. Ta vypráví o vesmírném tělese, jež se nejprve srazí s Neptunem, načež si to namíří přímo na Zemi, a nastoluje otázky, na něž nikdo nezná odpověď.

V knize najdeme i několik dobrodružnějších příběhů, ať už je to Údolí pavouků, jež využívá klasického námětu, že na Zemi stále existují neprozkoumaná místa, kde se cestovatelé mnohou dočkat velmi nemilých překvapení, či Brejlovec Jimmy, domorodý bůh, ve kterém prostí domorodci uctívají muže v potápěčské kombinéze jako božstvo, což je opět téma, které se u Wellse v různých obměnách objevuje opakovaně (například povídka Pod hladinou, obsažená v prvním svazku). V těchto povídkách už se Wells v podstatě vůbec nevěnuje vědecké ani fantastické složce, ale zaměřuje se spíš na vykreslování jednotlivých charakterů a snaží se poodhalit uvažování svých hrdinů. V tomto ohledu stojí za pozornost vtipné až absurdní Prázdniny pana Ledbettera, přibližující příběh muže, jenž dospěl z názoru, že poslední skuteční dobrodruzi na světě jsou zloději, a rozhodne se vyzkoušet, jak takové dobrodružství opravdu vypadá, načež děj samozřejmě nabere velmi nečekaný směr. O povrchnosti a nereálných očekáváních některých lidí, kteří jsou překvapeni, když jim život ukáže pravou tvář, pojednává například pozoruhodná, ale bohužel v lecčems i pravdivá povídka Srdce slečny Winchelseaové, která se, pokud je mi známo, objevuje v českém překladu vůbec poprvé.

Jak bylo řečeno již na začátku, součástí knihy jsou rovněž dvě novely. V těch si autor dovolil výlet daleko za hranice své dobře známé viktoriánské Anglie. V první z nich, nazvané Příběh doby kamenné, se vrátil dokonce o padesát tisíc let do minulosti a zajímavě, barvitě a s lehkou dávkou fantastična (například „konverzace“ a myšlenky zvířat) líčí život obyvatel doby kamenné, jejichž životy oplývají mýty, díky nimž se snaží porozumět složitému světu, a kteří musí den co den zápasit o přežití – s přírodou i s příslušníky svého druhu. Z pohledu dvou hlavních hrdinů, Ug-lomiho a Eudeny, však sledujeme, jak díky své inteligenci a důmyslu pomalu, ale jistě získávají nadvládu nad světem. Přestože se nám téma povídky může v dnešní době zdát všední, ve Wellsově době, kdy byla Darwinova evoluční teorie, potažmo úvahy o vývoji člověka, jen pár desítek let staré a artefakty z tak dávných dob ojedinělé, tomu tak dozajista nebylo. Druhá novela, Příběh dnů příštích, míří naopak do budoucnosti, konkrétně do dvaadvacátého století, a Wells v ní nastiňuje spíše dystopický než utopický svět, v němž se všichni lidé nastěhovali do několika velkých měst a venkov zeje prázdnotou. Příběh, který se odehrává z větší části v Londýně a jehož hlavními hrdiny jsou milovníci dob minulých Elizebes a Danton, čtenáře společně s protagonisty provádí nejrůznějšími společenskými vrstvami budoucího velkoměsta a ukazuje, kam může vést postupné rozevírání nůžek mezi jednotlivými třídami. Je to svět, kde se lidé vlastní vinou či pouhým narozením do příslušné vrstvy dostanou do nuzného dělnického stavu a v podstatě nemají šanci postoupit na společenském žebříčku výš. Třebaže i zde Wells poměrně sofistikovaně naznačuje technickou budoucnost lidstva (význam letectví, pojízdné pásy sloužící jako městská doprava), zjevně jde hlavně o sociální kritiku, pro pozdějšího Wellse typickou, a nutno dodat, že zdejší dělnická třída silně připomíná předstupeň morloků známých ze Stroje času. Naopak bohatí obyvatelé města se svými prapodivnými manýrami a ztrátou schopnosti starat se sami o sebe upomenou na eloje z téhož románu.

Ve sbírce se objevuje většina Wellsových oblíbených témat a při porovnání s prvním svazkem je zajímavé sledovat, jak se autor k některým námětům opakovaně a z různých úhlů vrací, ať už jde o již výše zmíněné zbožšťování neznámého primitivními národy, či prolínání realit (Pozoruhodný případ Davidsonových očí a Křišťálové vejce). Případné výtky jsou téhož rázu jako u předešlého svazku, totiž absence ilustrací, jež ve starších sbírkách perfektně dotvářely dojem z jednotlivých povídek. Nicméně je třeba podotknout, že druhý díl sebraných povídek H. G. Wellse kvalitativně ten první předčí. Jednotlivé příběhy jsou co do zábavnosti i zajímavosti určitě vyrovnanější, najde se zde hned několik vyloženě brilantních kousků, a naopak zde není snad ani jeden skutečně špatný. Nyní už nezbývá než si počkat na završení celé trilogie.