Ačkoli si dnes anglického spisovatele H. G. Wellse většina čtenářů spojí zejména s několika jeho nejslavnějšími a na stříbrné plátno opakovaně převáděnými díly, byl to autor mimořádně činorodý, který vedle Stroje času či Války světů napsal několik desítek dalších novel a románů, z nichž řada byla přeložena i do češtiny. Objemná je také jeho povídková tvorba, která obsahuje mnoho vynikajících krátkých próz, rozprostřených napříč žánry od komedie či grotesky po detektivku, sci-fi a horor. I tato přebohatá část Wellsova díla se během více než sta let dočkala nesčetných českých překladů, nicméně většina editorů do sbírek zařazovala osvědčené klenoty a větší část povídek zůstávala dlouho stranou.

To se změnilo v roce 2018, kdy nakladatelství Plus k potěše tuzemských fanoušků Wellsovy tvorby, zájemců o počátky vědeckofantastické literatury a mnoha dalších čtenářů vydalo první svazek z plánované trilogie autorových sebraných povídek, nazvaný Vynálezci zázraků. O rok později, již pod hlavičkou Knihy Zlín (s níž se nakladatelství Plus pod deštníkem skupiny Albatros Media mezitím sloučilo), následoval druhý díl, pojmenovaný Strůjci nových časů, a zdálo se být jen otázkou času, než trilogie dojde završení. Třebaže byl podle všeho závěrečný svazek přeložený a víceméně nachystaný, přišla pandemie, která mnohé nakladatele dohnala k odsouvání či škrtání projektů, a časem začalo být zjevné, že po unikátní edici Pandaemonium (původně rovněž vznikala pod značkou nakladatelství Plus) potkalo snad i kvůli menšímu než očekávanému zájmu čtenářů nemilosrdné zaříznutí také Wellse. Vypadalo to, že z literárně zajímavého projektu se nakonec stane pomníček, připomínající neúprosné zákony trhu. Avšak nakonec se podařilo dílo dotáhnout do tisku a třetí svazek sebraných povídek, nazvaný Dědicové budoucnosti, spatřil světlo světa v nakladatelství Levyn, trochu nečekaně, v červnu letošního roku, tedy pět let od vydání prvního svazku. Ba co víc, podařilo se zachovat i původní design knihy, takže se dříve vydané svazky s tím novým ladně doplňují.

Klasikova žánrová pestrost

Dědicové budoucnosti přinášejí úctyhodných třiatřicet povídek, rozdělených do dvou oddílů. První část obsahuje dvanáct textů, „které nejprve vycházely v různých periodikách mezi lety 1895 a 1925“ a poté se roku 1926 s výjimkou jedné povídky objevily v knize The Country of the Blind and Other Stories (Země slepců a jiné povídky), druhá potom prózy, jež v žádné původní sbírce nevyšly a v českém překladu se často jedná o jejich premiéru.

Stejně jako první dva svazky se i ten třetí vyznačuje mimořádnou žánrovou pestrostí a Wellse ukazuje ve všech jeho literárních polohách, od rozverné či satirické po smrtelně vážnou, třebaže humor nezřídka alespoň v náznacích prosákne i do příběhů, které mají jinak ke komedii hodně daleko. K dobře známým a v rámci Wellsovy tvorby rozhodně nadprůměrným povídkám patří hned ta úvodní, nazvaná Dveře ve zdi, která líčí hrdinovo celoživotní pátrání po záhadném průchodu do kdysi navštíveného kouzelného světa, avšak kdykoli se mu naskytne možnost jimi znovu projít, nemá z různých příčin odvahu či čas – jako většina lidí, kteří pro samý spěch a shon zapomínají žít a toužebně vzpomínají na dětství. K nepříliš veselým patří i výtečná Země slepců, která se snaží zachytit nepochopitelnost zraku pro nevidomého člověka a v jistém smyslu upomíná na Wellsovo oblíbené téma čtvrtého rozměru a nahlížení světa z jiné perspektivy, než na jakou jsme zvyklí nebo jaké jsme vůbec schopni. Velmi temné poselství zvěstuje hororová povídka Vláda mravenců, poměrně otevřenou kritiku kolonialismu, jež popisuje nově objevený druh jihoamerických mravenců, kteří jsou díky mimořádné inteligenci a organizaci schopní dobýt svět.

K sociálněkritickým textům, jež jsou pro Wellsovu tvorbu typické, patří také Obrněné stroje: poutavá a v lecčems trefná vize toho, jak vědeckotechnický vývoj ovlivní nadcházející válečné konflikty. Anticipuje budoucí význam tanků a zároveň vykresluje válku jako esenci marnosti, která by v moderním světě neměla mít místo. Téma války se objevuje ještě v povídce Věrnost Ezaua Prostleyho (torzu, jež mělo být úvodem k delšímu pojednání o armádě), která ale nekritizuje ani tak samotnou válku jako spíš privilegované vrstvy a dědičnost různých výsad a postavení: lidé mají být podle jejího poselství hodnoceni dle schopností, nikoli podle toho, do jaké rodiny se narodili, a každý by měl dostat šanci bez ohledu na původ.

Nadčasovost a vybroušený styl

Zmíněné Obrněné stroje jsou současně typickou ukázkou vědeckofantastické části Wellsova díla, které se často nesoustřeďuje na přínosy technických vymožeností, ale na rizika, která se s jejich zaváděním pojí. Skvěle to dokládá třeba tragická Povídka o dvacátém století o vynálezu vlaku poháněného dynamem a stlačeným vzduchem. Mnohem rozverněji k tématu přistupuje frenetická taškařice Můj první aeroplán či tragikomická próza Dokonalý gentleman na bicyklu. V Dědicích budoucnosti se najdou i na první pohled typicky duchařské povídky, jež byly ve své době ve Velké Británii mimořádně oblíbené. Patří k nim Zjevení u krbu, Dvojník pana Marshalla či Záhada č. 7. Čtenář ale patrně vytuší, že v tom bude určitý háček. Wells se těmito texty vypořádává s tehdejší popularitou hrůzostrašných příběhů a ukazuje, že pro každou záhadu lze nakonec najít logické, byť občas děsivé vysvětlení.

K tomu nejlepšímu ve sbírce se řadí dnes už trochu nekorektní Náš zakrslý soused o postiženém mladíkovi s odpornou tváří, který ustavičně z vyvýšené zahrady zírá na sousední pozemek. Znamenitá je typicky wellsovská a trochu mystifikační povídka Prazvláštní příběh Brownlowových novin, která vypráví o muži, jenž po návratu domů místo obyčejných novin najde výtisk z roku 1971 (píše se rok 1931), jenže o něj nešťastnou shodou náhod přijde. Mrazivě fascinující je rovněž Usmíření, pojednávající o dvou bývalých spolužácích, kteří se rozešli ve zlém a po letech se pokusí pošramocený vztah napravit.

Vedle výše uvedených přinášejí Dědicové budoucnosti řadu více či méně děsivých, komediálních či kritických povídek, jež vedle autorova vybroušeného slohu (zachovaného dobrým překladem) stavějí i na jeho vynikající znalosti lidské povahy a schopnosti nenuceně vyhmátnout jádro strachů, problémů či předsudků, s nimiž se mnozí z nás potýkají. V tomto ohledu jsou Wellsovy povídky nadčasové, protože i když se odehrávají ve světě dávno minulém, ten často slouží jen jako kulisa a aktuálnost myšlenek nijak neumenšuje. I proto je dobře, že se nakonec podařilo projekt dotáhnout do konce.

Je jen trochu škoda, že editoři českého vydání k povídkám nepřidali i krátkou poznámku s původním názvem a místem (časopisem) či datem vydání, neboť takto čtenář ví pouze to, že povídky vznikly v průběhu několika desetiletí, ale přesnější údaje, jež by byly zajímavé například kvůli širšímu kontextu, chybí. To už je ale jen detail, který na výsledném pozitivním dojmu z Dědiců budoucnosti moc nezmění.