Zaměstnanci jedné nepříliš úspěšné lokální bankovní pobočky jsou vysláni na teambuilding, který v nich má probudit pocit sounáležitosti mezi sebou i s korporátem a vybičovat je k větším výkonům. Sbližte se, nebo máte padáka. Vyrážejí tedy do jižních Čech, konkrétně do Branišovského lesa nedaleko Českých Budějovic. Netuší, že místo je obestřeno temnými legendami a povídačkami, o jejichž reálnosti se brzy přesvědčí na vlastní kůži…

Oni jsou první česky vydaný román Slováka Marka E. Pochy, který však u nás není neznámý. Podílel se na několika antologiích (např. A bude hůř s Martinem Moudrým), jeho povídky vyšly v časopisech Howard, Pevnost i XB-1 a s ním osobně nebo s jeho romány se mohli seznámit návštěvníci řady conů na Slovensku i v Česku. Velmi aktivní je také na sociálních sítích. A popravdě řečeno: e-E. Pocha s projekcí na conech je mnohem zajímavější osobnost než autor Mark E. Pocha. Sledovat všechna ta přirovnání jako „Charles Manson domácí umělecké scény“ či „neblaze proslulý autor literárních krváků“ (obé se vyskytuje i v jeho autorském medailonku pro nakladatelství Carcosa) je s přihlédnutím k jeho komentářům k mnoha filmům a knihám, v nichž se prezentuje jako undergroundový strážce naprosté autorské volnosti a autenticity (Jozef Karika je pro něj například zaprodanec mainstreamu), vyloženě zábavný.

Na autenticitu ostatně odkazuje i v autorské poznámce k Oni, v níž předem odmítá jakoukoliv kritiku stran toho, že by román mohl být slabý. Není, autor je věrný sám sobě a svým múzám. Dobrá, pak ovšem nezbývá než si přiznat, že to jsou velmi slabé múzy. A navíc se sklony k opisování. Nepoznat v jednom z předchozích E. Pochových děl například svodku slavné franšízy Halloween je na diskvalifikaci z řad fanoušků hororu.

Tentokrát je to alespoň s rozpoznáním inspirací poněkud horší. Možnost č. 1, kdy by E. Pocha dostal body za kulturní rozhled: chorvatský satirický slasher Šuma summarum z roku 2010. Ten se nepozorovaně dočkal loni i českého názvu (Balkánský masakr paintballovou pistolí) a teambuilding v odlehlých lesích za využití mentálně retardovaných domorodců se v něm týkal zaměstnanců záhřebské reklamky. Druhou možností je pelmel všech možných krváků americké, ale i francouzské produkce (především tzv. nového francouzského extremismu, na jehož vrcholného zástupce, brutální romantiku Mučedníci Pascala Laugiera, narazíme v mystifikačním doslovu k Oni, jehož autorem je jistý Marián Kluvanec). V obou případech se však jedná o derivát, který nabídl základní kostru, na niž mohl autor navěsit soubor nijak logicky navazujících scén, které se vesele patlají v přestřelené brutalitě.

Čímž se dostáváme k otázce terminologie. Oni nesou hrdý podtitul „československý horor“, s čímž nelze souhlasit. E. Pocha se nesnaží vyvolat strach – ani plíživý, ani masivní, ani vyvěrající z programového narušování tělesné a duševní integrity postav. Nějaké odhalení fobií a existenciálních strachů současných bílých límečků také nesahá za hranice polopatického konstatování, že ten a ten se bojí vyhazovu. Oni jsou však docela milá ukázka goru, jak se s ním pracovalo před téměř šedesáti lety v exploatačních filmech ve stylu slavné Krvavé hostiny Hershella Gordona Lewise. Krvavé i sexuální scény v románu skutečně nesou znaky festivnosti a jsou… zábavné. Jen to holt přišlo pár desetiletí po funuse.

A navíc je těch scén poměrně málo. Na ploše dvou set stran se přitom pohybuje hned tucet pánů a dam na holení – krom účastníků teambuildingu jejich feťácký „support“, pedofilní univerzitní profesor literatury se svou dcerou a náhodný kolemjdoucí, jímž je fikční verze skutečného vydavatele hororového magazínu Howard Jan Vojtíšek (jeho scény jsou přitom ve své milé bizarnosti v celé knize asi nejvtipnější). Konec jednotlivých „kusů“ je však bohužel prostý všech emocí a nakonec vlastně i dost nenápaditý. Osudem jim je navíc trojice ve zvířecích maskách, pro kterou evidentně neplatí zákony časoprostoru ani základní logická konzistence (což se projevuje třeba v podivně nesourodém souboru vražedných zbraní).

U románu, který se zoufale snaží vzbudit pocit kontroverze, je to docela zásadní problém. Ano, pan profesor zde znásilní svou dceru… Jenže vzhledem k plochosti postav, a tedy nulovému zájmu čtenáře to jsou jen slova bez jakékoliv hloubky. V tomto konkrétním případě nepomáhá ani to, že dcera profesora literatury netuší, co by tak asi mohlo znamenat, že jí otec říká „Lolitko“ – v roce 2019 něco takového působí uvěřitelně možná u žačky prvního ročníku základky, ale ne u třináctileté dívky. O dospělých postavách se zase mluví jazykem reklamních sloganů typu „Chlapi jdou na pivo“.

Věrnost múzám je tedy v tomto konkrétním případě kontraproduktivní. Nikdo po autorovi nechce, aby psal jako Stephen King nebo Clive Barker, ale bez disciplíny a logické, vnitřně soudržné výstavby příběhu a postav se v jeho knihách může dít cokoliv kdekoliv komukoliv, aniž by to vyvolalo nějakou odezvu. Jenže horor, nebo i ten gore nakonec, jsou na odezvě a narušení komfortní zóny založené. Dokud se toto nezmění, budou E. Pochovy romány nevzrušivá přehlídka barevných ochotnických scének, v nichž sem tam probleskne záblesk dotaženého nápadu – jako je například sexuální fascinace jedné z postav potraty nebo práce profesorovy dcery se zubním kartáčkem.

Do té doby však platí, že Oni jsou zábavní především představou, že by kniha mohla šokovat kohokoliv, jehož představu o hororu formuje něco víc než televizní pohádka Jamamba s Pavlem Trávníčkem.