Helen Grantová je v Británii známá jako oceňovaná autorka hororových románů a znalkyně díla M. R. Jamese (1862–1936), o němž napsala několik esejů do časopisu Ghosts & Scholars M. R. James Newsletter. I pro svou vlastní inspiraci procestovala řadu místních i zahraničních lokalit, v nichž se Jamesovy strašidelné příběhy odehrávají. Do hloubky se zabývá jejich historií i atmosférou (neopomíná ani akustiku) a porovnává jejich současnou podobu s vylíčením v díle M. R. Jamese. Na letošním skotském festivalu literatury science fiction, fantasy a hororu Cymera spisovatelka představila svou nejnovější knihu, nazvanou termínem z kinematografie Jump Cut (v českém překladu „poskočný střih“). Vedla také workshop zaměřený na psaní duchařských příběhů. Workshop zájemcům umožnil seznámit se nejen se současnými i dřívějšími směry a styly hororového žánru, ale rovněž se inspirovat tvůrčími tipy, jimiž Grantová hýří a umí je i poutavě předat.

Autorka o sobě tvrdí, že není příznivkyní splatterpunku, tedy velmi krvavého až kontroverzního hororového subžánru, poprvé představeného v 80. letech. Naopak ji zajímají rafinovanější způsoby, jakými je možné čtenáře poděsit. Hraje si například s motivy drastické události, jejíž brutalita nás s časovým odstupem zasáhne méně, ale přesto dokáže vyvolat mrazení v zádech. Podobně může být v příbězích použita tma: něco hrůzného se odehrává v místě beze světla či za zdí.

Za dveřmi je duch

I v románu Jump Cut je výše uvedený přístup k vyprávění patrný. Obecněji vzato autorka ráda využívá čtenářské anticipace. V ději často dochází k situacím, které si může každý v mysli rozehrát, jak se mu zlíbí a jak mu jeho představivost dovolí, a teprve později je mu odhaleno rozuzlení, jež se rozhodla použít Grantová. Tak se stupňuje nejen napětí, ale i hrozivost toho, co se v knize právě odehrává. Čtenář si takřka může zvolit míru děsu tak, aby mu byla stále „příjemná“.

Z toho důvodu lze ocenit i jistou vláčnost vyprávění, které je ovšem stále dostatečně napínavé, aby neutlumilo touhu dozvědět se víc. Mistryní této trýznivé rozvleklosti je přitom sama jedna z postav: herečka Mary Ardenová si Thedu Garrickovou vychutnává stejně jako si Helen Grantová hraje se čtenářem a s jeho očekáváními. Slibuje šokující odhalení a láká Thedu na exkluzivní příležitost zhlédnout film, který do té doby nikdo nespatřil. To ale nebude zadarmo, jelikož pobyt na zapadlém skotském sídle ve stylu art deco je pro Thedu v mnoha ohledech utrpením. Hlavní hrdinka po rozhovorech s Ardenovou pláče, stará žena ji dohání až k nepříčetnosti, v noci nemůže oka zamhouřit kvůli šátravým zvukům, které se ozývají z chodby. Přesto si nabídku nechce nechat ujít, protože podobná šance se jí jako zapálené novinářce nemusí víckrát naskytnout. Bude ale muset zaplatit vysokou cenu…

Spiritus ex machina

Celé vyprávění se točí kolem dávno zapomenutého černobílého snímku The Simulacrum. Filmovým dojmem působí ale i způsob, jakým Helen Grantová svůj příběh vypráví: s množstvím podrobných popisů prostředí i neverbálních gest postav vzbuzujících velmi konkrétní představy. Některé detaily pak autorka znovu nalézá v hrozivém kontextu. Na roveň starých dobrých gotických románů tento titul staví pečlivost, s jakou je vykreslena psychologie hlavní hrdinky. Čtenář se s ní seznamuje, sympatizuje s ní, načež pozvolna zjišťuje, že ani Theda možná není tím, kým se jeví: tedy ne pouhou pozorovatelkou či vyloženě loutkou.

Díky propracovanosti příběhu, ale i zjevné erudovanosti jeho autorky v oblasti historie i architektury román Jump Cut získal jednoznačně kladné ohlasy a Helen Grantová tak přispěla k tomu, že duchařské příběhy stále žijí a ožívají. Dokazuje, že i přes mnohé vymoženosti moderní doby lze napsat děsivé vyprávění, z nějž na čtenáře dýchne kouzlo časů, v nichž vznikaly první gotické příběhy. Grantová dobře ví, že moderním technologiím se nelze vyhnout úplně. Na zmíněném workshopu v Edinburghu prakticky ukázala, že evokativní fotografie funkčního chytrého telefonu zanořeného do bahna může vyvolávat stejný děs jako tradičně používané snímky odlehlých míst či bizarních předmětů z antikvariátu a že i se současnějšími motivy tedy dnes mohou autoři strašidelných příběhů pracovat velmi úspěšně. Vlastně stačí, aby hlavní postava zahnula kdesi ve Skotsku do polí a bez Google map se vypravila vstříc svému osudu.