Tiché hlasy jsou devátým z komerčně úspěšných kriminálních románů irské autorky Patricie Gibneyové o inspektorce Lottie Parkerové. Pětačtyřicetiletou kriminalistku v něm čeká druhá svatba, ale namísto svatebních příprav se musí soustředit na vyšetřování vražd tří mladých žen: psycholožky Ellen, aspirující podnikatelky s kosmetikou Rachel a vedoucí oděvního obchodu Hazel. Postupem času zjišťujeme, co mají tyto ženy společného i jak jejich osudy souvisí s úvodním prostřihem do minulosti, který zachycuje smrt malého chlapce v lomu.

Respektive, nakonec se to dozvíme. Namísto budování zápletky, která by držela logicky pohromadě, Gibneyová pouze vrství jedno zjištění na druhé a uvádí na světlo stále další postavy a skutečnosti, v nichž se však inspektorka Parkerová příliš neorientuje – a myšlenky jí od vyšetřování odbíhají k dětem a nastávajícímu. Kniha je celkem vzato až příliš zalidněná, přičemž ne všechny postavy mají v příběhu významnou roli. Věrní čtenáři Gibneyové se v jejím univerzu možná vyznají lépe, autorka by však měla myslet i na ty, kdo sáhnou po románu zprostřed série úplně poprvé. Gibneyová navíc místy jen načrtne určitou myšlenku nebo dějovou odbočku, ale už ji nedotáhne (např. antipatii vůči jedné podřízené a následné zjištění, že jiný kolega není takový svatoušek, jako se jevil), a tak pouze zmnoží chaotickou vatu, v níž se ztrácí hlavní zápletka.

Postava Lottie Parkerové je zřejmě hlavní devízou celé série, protože se s ní snadno identifikuje předpokládaná cílová skupina čtenářů, respektive čtenářek středního věku. Hrdinka je vdova, která dokázala nalézt druhou životní lásku; kromě práce se musí zaobírat i každodenními starostmi, zejména o děti. Jako kriminalistka je však Lottie občas téměř legrační: „Technici položili na zem malé ocelové palety. Lottie pochopila proč. Kvůli stopám na podlaze.“ Reálná inspektorka by se nad ničím takovým nepozastavovala.

Autorka touží vzbuzovat silné emoce, ale místo ponoru do nitra postav a promýšlení děje se uchyluje k povrchním trikům, a tak nevyhnutelně selhává. Chce Lottie vykreslit jako těžce zkoušenou ženu, ale ono nestačí, že jí v nízkém věku zemřel manžel – vážná choroba musí postihnout i Lottiina nastávajícího. Celkem sympatická postava patnáctileté Maddy je zase až křiklavě zbědovaná: matka-alkoholička ji opustila a její sestra má už v devatenácti třetí dítě a za přítele drogového dealera. Maddy je zřejmě jakousi protiváhou postav z vyšší společnosti, které naopak (světe, div se) tak sympatické nejsou.

U některých předchozích dílů série si čtenáři pochvalovali jejich čtivost, zřejmě proto, že se dočkaly kvalitního překladu. Překlad Tichých hlasů ale bohužel trochu drhne, což je u detektivky právě tak na škodu jako u „vyšší“ literatury.  Přestože níže uvedené výtky se netýkají většiny textu, problematické pasáže čtenáře odvádějí od toho, aby se plně ponořil do děje.

Slovosled v českém textu občas kopíruje angličtinu, což někde zní pouze kostrbatě („V domě vládlo ticho, když se Lottie vrátila.“), jinde vyloženě bizarně („Její vlasy vypadaly, jako by v nich šla spát, když je měla mokré.“). V druhém případě je slovosled jen jedním z problémů, protože žádný idiom v takovém znění v angličtině nenajdeme. V jiných pasážích překlad rezignuje na hledání správných českých kolokací: „Myslím, že ani Matthew by nezašel tak daleko, že by se uchýlil k vraždě, aby zmařil mou restauraci.“ V dalším problematickém místě svědkyně uvádí: „Poslala jsem jí nějaké fotky na Snapchat a Instagram, jenže žádná se jí nelíbila.“ „She didn’t like any“ opravdu znamená „žádná se jí nelíbila“, což však v tomto kontextu nedává smysl. Jde o to, že dotyčná žádné z těch fotek nedala „lajk“, protože už v té době byla možná mrtvá. Když se Lottie ptá podezřelého, jestli někomu přinesl drink, dotyčný odpovídá: „Jo, a guiness pro sebe. Je v něm jenom tolik vody, kolik můžu spolknout,“ dodává enigmaticky. Zřejmě má na mysli, že v jiné formě než v pivu Guiness vodu nekonzumuje. V podobném duchu by se dalo pokračovat. Překlad zkrátka působí poněkud odbytě, přestože podle tiráže prošel redakčním čtením.

Možná by stačilo zkrátka jen zvolnit. Například na straně autorky, jež se při tvorbě inspektorky Parkerové inspirovala vlastním životem a před níž je třeba smeknout, jakou kariéru si jako vdova se třemi dětmi vybudovala. Faktem však zůstává, že běžně publikuje dvě knihy ročně a že nakladatelství EMG / Kalibr od roku 2019 vydává jeden případ Lottie Parkerové za rok. Letos však zrovna vyšly případy dva a od téže překladatelky, zatímco loni dokonce tři (ale překladatelky byly jen dvě).