Brazilský spisovatel a novinář Bernardo Carvalho (nar. 1960 v Riu de Janeiru) vydal svou v pořadí desátou knihu v roce 2013, který byl pro brazilské dějiny rokem poměrně turbulentním. Zemí se šířila vlna masových protestů proti fotbalovému mistrovství světa, proti korupci prorostlé až do nejvyšších vládních kruhů, proti růstu násilí ve velkých městech a proti špatně nastavené, a tudíž neudržitelné sociální politice.

Bernardo Carvalho proti sobě v Reprodukci postavil Brazílii a Čínu, dvě relativně mladé dynamické ekonomiky, dva geograficky rozlehlé státy s propastnými sociálními i demografickými rozdíly, dvě země, které musí neustále přesvědčovat svět o svém demokratickém směřování. Rok po vydání získal autor za tento román nejprestižnější ocenění brazilské literatury – cenu Jabuti. Na jaře roku 2019 vyšla kniha i u nás, v českém překladu Lady Weissové. Převod do češtiny v tomto případě představoval nelehký úkol v zachycení zkratkovitého a svým způsobem neosobního jazyka sociálních sítí, v maximální koncentraci významů vyjádřených omezeným počtem slov. Překladu muselo nepochybně předcházet dlouhodobější studium aktuálního světa brazilských médií, regionálních i popkulturních odkazů, stejně jako analýza nepříliš přehledné problematiky neoletničního hnutí evangelikálů, které je v poslední době v této jihoamerické zemi na mimořádném vzestupu.

Zápletka příběhu je poměrně prostá. Muž, v celém románu označovaný pouze jako „student čínštiny“, se chystá letět na svou vysněnou a dlouho připravovanou cestu do Číny. Ve frontě na odbavení si všimne své bývalé učitelky, která cestuje do domoviny společně s malou holčičkou. Sotva s učitelkou prohodí pár slov, jsou oba konfrontováni s ostrahou letiště, musí opustit frontu a každý zvlášť je umístěn do letištní cely předběžného zadržení. Důvod je několikrát pouze naznačen, snad šlo o anonymní udání, že osoba podobná učitelce by mohla převážet v zavazadlech drogy. Už od prvních stran knihy je přítomen pro naši dobu typický a médii živený strach z obecného ohrožení v místech „s vyšší koncentrací osob“, jímž jsou čtenáři novinových a internetových zpráv udržováni ve stavu trvalé paranoii.

Předsudky a lži vydávané za pravdu
Permanentně ohrožován čímsi obtížně definovaným se ostatně cítí i student čínštiny, jehož monolog tvoří první a třetí část knihy s názvy Jazyk budoucnosti, resp. Jazyk přítomnosti. Výhradním vypravěčským hlasem prostřední části je jakási komisařka, která se zapletla do pochybné misionářské činnosti jedné z církví evangelikálního hnutí. Toto hnutí v Brazílii tvoří mocný církevně-mediální komplex, který sehrál významnou roli i během předvolební kampaně současného, velmi kontroverzního, prezidenta Jaira Bolsonara, jehož vláda v některých oblastech začíná vykazovat známky autoritářského režimu. Náboženské hnutí je pevně včleněné do brazilského politického života, jeho zájmy dokonce hájí tzv. Evangelikální parlamentní fronta, která se skládá z poslanců napříč politickým spektrem a současně stojí na straně zbrojařské, církevní, těžařské a především zemědělské lobby.

Nabízí se srovnání Číny a Brazílie jako států balancujících na hraně demokratického uspořádání, obě země se v sobě navzájem zrcadlí. Studentovi čínštiny se v závěru knihy podaří do Číny vycestovat a vrátit tam holčičku, s níž původně cestovala bývalá učitelka. Skutek, za který chce být chválen a obdivován, nejprve popisuje tato charakteristika: „… holčičku… zachránil před hrůzami, k nimž by byla odsouzená, kdyby zůstala v tomhle světě plném násilí, masakrů, únosů, vyrovnávání účtů a zatoulaných kulek, ve světě sirotků, zločinců, zkorumpovaných policistů a pašeráků, který on a Číňanka sdílejí“. Později si ale sám přiznává, že ji vlastně jen vyvezl z jednoho pekla do druhého. Z toho čínského se holčička pravděpodobně dostane jen tak, že někam pojede učit čínštinu nebo se někde upíše jako církevní misionářka.

Monolog studenta čínštiny, který zůstává anonymní postavou a jeho jméno nezazní ani při výslechu, je v první části knihy obhajující a zoufalý, v druhé části naštvaný až agresivní. Bernardo Carvalho v protagonistovi vykreslil nesympatického antiintelektuála, typického představitele brazilské bílé velkoměstské populace, víceméně privilegované, která si může dovolit kritizovat kvóty, protože je nepotřebuje využívat, jakéhosi „slušného občana“ střední třídy, typického uživatele sociálních sítí, člověka závislého na internetu, denního spotřebitele mediálních informací. V cele bez oken, ale i bez klimatizace a hlavně bez wi-fi dostává po pár minutách klaustrofobické záchvaty. Zdánlivě vzdělaný muž se po chvíli jeví spíš jako dezorientovaný buran, typický anonymní komentátor blogů, přesvědčený o své erudici a všeobecné odbornosti s právem vyjadřovat se naprosto ke všemu. Chráněn vzdáleností a anonymitou, kterou internet poskytuje, se pozvolna vybarvuje jako homofob, rasista, šovinista a netolerantní vypjatý nacionalista. Vše je navíc podtrženo až únavnou repeticí některých faktů příběhu, jak to ostatně média mají ve zvyku, dokud se stokrát omílaná lež nestane pravdou. Druhá strana dialogu, vyšetřovatel, tu funguje jako pouhé udivené echo, rezonující ve studentových otázkách: „Život nemá v Číně žádnou cenu. Tady? No, tady taky ne, ale aspoň mluvíme normálním jazykem.“ Student čínštiny není mladík, který by se pubertální revoltou vymezoval proti starší generaci či tradicím. Je spíš středního věku, rozvedený, manželka mu utekla s americkým chiropraktikem (v čemž můžeme symbolicky spatřovat nadřazenost angličtiny nad portugalštinou i čínštinou), přišel o zaměstnání burzovního makléře, nemá děti, sny ani naději, nic ho netěší, v pronajatém bytě nevidí domov. Nic nedodělal, nic nevymyslel, za nic nebojuje, ovšem na všechno má názor. Za svůj snadno ovlivnitelný a proměnlivý názor je schopen se do krve pohádat, jeho nesmyslnou obhajobou zabíjí čas. Virtuálními hádkami a konfrontacemi nahrazuje sociální kontakt, kterého se mu nedostává. Je jedním z těch, kdo zásobují agresivitou, hloupostí a hrubostí zdánlivě svobodný prostor internetu, který se stává místem plným předsudků, urážek, útoků a nenávisti, prostorem válečným. „Jeden můj kamarád, shodou okolností žid, takže určitě žádnej antisemita (což dokazuje, že já jako jeho fakt blízkej kamarád taky nejsem antisemita), mi nedávno řekl, že Číňani jsou něco jako asijský židi.“

Šílenství jazyka
Student čínštiny dokola opakuje stereotypy a klišé, kterými jsou nelichotivě nálepkovány různé země a etnika, což zejména u vyjádření o jeho vlasti působí jako vlastní i národní karikatura: „Já? Vůbec nejsem rasista. Kde by se v Brazílii vzal rasismus?“ Cituje věty z tiskových zpráv, dál šíří názory novinářů a komentátorů, neustále se vyšetřovatele pohoršeně ptá: „Vy to nevíte? Vždyť to psali na internetu.“ Případně si vystačí s facebookovým výkřikem „Lajkuju!“. V rámci nekonečného víru mediální manipulace se čtenářem se podílí na informační reprodukci. Ostatně reprodukce, která dala knize název, se v různých podobách vine knihou jako červená nit, ať už jde o reprodukce uměleckých děl na bezcenné kýče, reprodukovanou pravdu, nebo i tu vlastní, lidskou reprodukci – umělou i záměrně potlačovanou, reprodukci, která z ekologického hlediska pomalu zabíjí planetu a která je v Číně i Brazílii ožehavým tématem.

Velmi humorného, až ionescovsky absurdního efektu dosahuje Bernardo Carvalho vkládáním naučených frází z učebnice čínštiny, které student používá v nevhodných situacích. Samy mu nelogicky naskakují na mysl a on je říká vyšetřovateli jako důkaz, že nespáchal činy, z nichž je obviněn. Sám však o svých znalostech čínštiny pochybuje, protože se jí ani v běžných situacích nedorozumí. „Odpoví mu čínsky, jazykem, kterému on stále nerozumí, ani po šesti letech studií a dvouměsíčním intenzivním kurzu čínštiny v Číně.“ Nejrůznější charakteristiky čínštiny, od jejího označení za jazyk budoucnosti po odsouzení jakožto jazyka ďáblova, ostatně najdeme v knize několikrát.

Jazyk jakožto komunikační prostředek je v Reprodukci hlavní postavou, mnohem důležitější než postavy lidské. Ironicky míněný „jazyk budoucnosti“ ostatně zrcadlí i věčně zklamávané očekávání Brazílie, nazývané průběžně „mladou ekonomikou“ či „zemí naděje“, která má „pořádek“ a „pokrok“ dokonce napsaný na vlajce. Z historického hlediska má portugalský jazyk svou dobu největšího rozmachu za sebou již po odchodu věku portugalské kolonizace. Čínština zde představuje jazyk moci, navíc nezatížený západním dědictvím a „stereotypy“, jazyk, který má ambice se stát jazykem absolutním, postupně pohlcujícím ty ostatní.

Ačkoli román nestraní žádné ideologii, lze jej tomto světle považovat za dílo s výrazným sociopolitickým záběrem, které těkavým, neklidným a silně ironizujícím způsobem vypovídá nejen o současné Brazílii, ale o celém současném trochu šíleném světě propojeném signálem wi-fi. Ono šílenství se projevuje i v jazyce, jehož internetová rovina není přirozená i proto, že zůstává především v psané podobě a nepřetavuje se v řeč. Je-li tento jazyk užit v „živé“ slovní komunikaci, obnažuje se veškerá jeho absurdita, omezenost a často neerudovaná povrchnost, mířící ke zjednodušování a zkratkovitosti bez valného významu. Ukazuje se, že v takzvané informační době, která je ale současně dobou „bez řeči“, je velmi obtížné nejen vést smysluplný dialog, ale vůbec vzájemně komunikovat.