V severské literatuře najdeme řadu pozoruhodných dystopií. Stačí vzpomenout na klasiku žánru Kallocain Karin Boye (1940, česky poprvé 1982), která se směle vyrovná legendárním románům 1984 George Orwella či Konec civilizace Aldouse Huxleyho. Z posledních let uveďme dvě výrazná finská literární díla – Jádro slunce Johanny Sinisalo, v němž jsou ženy degradovány na domácí mazlíčky, a Strážkyni pramene Emmi Itäranty, varující před ekologickou katastrofou. Nyní se českým čtenářům v tomto žánru poprvé představuje Švédka Karin Tidbecková s románem Amatka z roku 2012. Ta již jeden český překlad na svém kontě má, před časem vydaná povídková sbírka Sobí hora (2012, česky 2018) však spadá do žánru severského podivna.

Hlavní hrdinka románu jménem Brilarsova Vanja Essre Dvě, zkráceně Vanja, sedí ve vlaku a míří ze své domovské kolonie Essre do kolonie Amatka. Společnost, v níž pracuje jako informační referentka, ji pověřila průzkumem hygienických produktů a analýzou tamní poptávky v této oblasti. Záhy zjišťujeme, že se život obyvatel kolonií řídí přísnými pravidly a že vše je pod dohledem komuny. Oproti jiným dystopiím, kde je hybnou silou vládnoucí elita, Tidbecková potřebu kontroly ukotvuje spíše uvnitř samotné společnosti. Lidí a zdrojů je málo, a tak by každé vybočení ze zajetých kolejí mohlo přinést zkázu. Očekává se proto bezpodmínečná poslušnost. Každému je přidělena práce a bydlení, povinností je plodit děti, ty ale žijí v dětských domovech a rodiče jen navštěvují. Když Vanja splní úkol, rozhodne se v Amatce zůstat. Na rozdíl od většiny ostatních ji ale hryže nespokojenost, protože stávající systém sice nabízí jistotu holého přežití, ale neumožňuje skutečně žít. Vanje nedá spát otázka, jak by chutnala svoboda, a přestože tím ohrožuje své nové přátele, rodící se lásku i vlastní život, pustí se do hledání odpovědi.

Tradiční dystopický námět autorka ozvláštňuje především důrazem kladeným na význam a funkci jazyka. Jak by vypadal svět, v němž jazyk dokáže přetvářet předměty a způsobit zánik celé kolonie? Předměty je třeba pravidelně označovat jejich názvem. Špatné označení, přeřeknutí nebo úplné zanedbání této povinnosti mívá nepříjemné následky. Neoznačené předměty se promění v odpudivý sliz, který vzbuzuje hrůzu a musí ho zlikvidovat speciální úklidová četa. Kvůli svému jménu dokonce zanikla celá jedna z kolonií (takže z původních pěti zbyly už jen čtyři). O skutečné podstatě události se mlčí, ale díky šeptandě zjišťujeme, že všechny kolonie byly po katastrofě přejmenovány náhodnými shluky písmen a tak vzniklo i slovo Amatka. Jen tak do větru prostě mluvit nelze, což je velmi zajímavá, i když pro nás notně nezvyklá myšlenka. Právo na svobodu slova a individualismus je zde přitom zpochybněno ze zcela logických důvodů.

Je škoda, že o světě samotném či o minulosti kolonií se toho mnoho nedozvíme. Nacházíme se nejspíše na jiné planetě, ale celý román se v tomto směru vyznačuje značnou neurčitostí. Narážky na starší civilizaci v podobě opuštěných rozpadlých budov slouží autorce víceméně jen k navození tajemné atmosféry. Důležitý prvek představují houby, které jsou využívány coby potrava i materiál, jejich původ či zpracování však zůstávají záhadou. Z takto letmých zmínek je tedy obtížné utvořit si celistvý obraz. V podobně hrubých obrysech načrtla autorka i postavy a vztahy mezi nimi, jimž chybí psychologická hloubka. Živoucí bytostí je snad jen stařenka Ulla, která skrývá odlišné názory pod rouškou senility a nechybí jí smysl pro humor. Umně je naopak vykresleno ponuré až ospalé prostředí zamořené restrikcemi. Všudypřítomná šeď, sterilita či podzemní tunely působí patřičně děsivě a tajuplně.

Karin Tidbecková v Amatce zkoumá hranice dystopického žánru a klade řadu znepokojivých otázek: Na co všechno dokáže lidstvo přistoupit, aby přežilo? Má jednotlivec právo ohrozit ostatní, aby poznal pravdu a dosáhl osobní svobody? O odpovědích naštěstí můžeme přemýšlet v mnohem přívětivějším světě než nespokojená Vanja.