„Spojencem vody je smrt. Nelze je od sebe oddělit a ani jedno nelze oddělit od nás, neboť z nich jsme koneckonců utvořeni – z proměnlivosti vody a z blízkosti smrti. Voda nemá začátek ani konec, ale smrt má obojí.“ Voda a smrt jsou také hlavními tématy poetické dystopie Strážkyně pramene, kterou napsala finská debutantka Emmi Itäranta a v níž se čtenář ocitne v době, kdy opravdový sníh už neexistuje, jako zdroj osvětlení se používají světlušky pochytané do lucerny a plastové měchy na vodu je třeba donekonečna opravovat, protože nové už se nevyrábějí.

V roce 2011 zaslala Emmi Itäranta (nar. 1976) rukopis románu do soutěže finského nakladatelství Teos o nejlepší sci-fi knihu a v konkurenci 350 dalších textů s ním zvítězila. O rok později román (v originálu nese název Kniha čajové mistryně) ve stejném nakladatelství vyšel a získal cenu Kaleviho Jänttiho pro mladé finské spisovatele. Záhy však překonal hranice Finska a zaznamenal celosvětový úspěch. Letos vyšel mj. i anglicky v nakladatelství HarperCollins. Autorka studovala divadelní vědu, dramaturgii a tvůrčí psaní v Tampere a Velké Británii, kde v současnosti žije. Působí na Kentské univerzitě v Canterbury. Vedle tohoto románu publikovala časopisecky několik povídek, básně v próze a eseje. Spolupracovala také na scénářích ke krátkým filmům a televizním seriálům.

Strážkyně pramene se odehrává ve vzdálené budoucnosti, kdy obrovskou říši Nového Čchienu ovládá vojenská diktatura, mapa světa byla totálně překreslena, mnohá území zaplavilo moře a jiná zase platí za zakázaná. Život se smrskl na každodenní starost o jídlo a zejména pitnou vodu, které je zoufalý nedostatek, a za tzv. vodní zločiny hrozí kruté postihy. Ale je vody skutečný nedostatek, nebo situaci jen uměle vyvolává vládnoucí moc?

Osmnáctiletá Noria, dcera čajového mistra, nouzi o vodu nikdy nepocítila, a když se přiblíží plnoletosti, pochopí proč. Otec ji totiž zavede „na místo, které neexistuje“ – do jeskyně za vesnicí, kde se nalézá pramen, o který se z titulu své funkce stará. Čajový obřad symbolizuje spojení člověka s druhými lidmi i přírodou, protože „když dojde voda, obřad končí“. Povolání s historickou pamětí se tradičně dědí z otce na syna, ale Noria je jedináček a její otec se rozhodne, že do tohoto umění zasvětí dceru.

Noriin příběh vykazuje prvky klasického bildungsromanu, ale na zdlouhavý a postupný vývoj nemá hrdinka moc času. Její matka-vědkyně odjíždí za prací do hlavního města Nového Čchienu, otec umírá a ona se musí rozhodnout, jak s tajemstvím, které jí svěřil, naloží. Navíc s kamarádkou Sanjou na skládce plastu objeví podivné lesklé kotouče, které díky Sanjině zručnosti vydají znepokojivé svědectví o zmizelém světě. Ale jak hrdinka dobře ví, tajemství mohou pouta mezi lidmi vytvářet, jenže daleko častěji je rozežírají. Smyčka kolem její čajové chýše se stahuje.

Přestože se příběh odehrává ve vzdálené budoucnosti a bývá řazen do kolonky literatura sci-fi, nejedná se o klasický katastrofický žánr amerického střihu, kde se mladý hrdina pokouší zachránit svět. Situace jsou až na některé drobnosti víceméně realistické a uvěřitelné. A byť se nad některými technickými detaily života budoucí společnosti čtenář pozastaví, jako celek příběh funguje. Hlavní hrdinka se snaží zůstat věrna tradici i sobě samé. Rozhodnutí, která na ni čekají, však nejsou v nedemokratickém zřízení snadná.

Poetický text finské spisovatelky rozhodně nelze označit za akční. Plyne pomalu jako voda, místy nabírá na síle a zurčivosti, ale pak se opět noří do tajemných a znepokojivých hlubin. S jeho spodními proudy i peřejemi se překladatel Michal Švec vyrovnal více než dobře, přestože vytvoření nové reality si mnohde vyžádalo i nové jazykové prostředky.

Nejsem klimatolog a nedokážu přesně posoudit, do jaké míry Emmi Itäranta kreslí přesnou vizi budoucnosti. Je však asi nepodstatné, jaké projevy by mohla mít budoucí ekologická katastrofa. Zda to bude vyhynutí opylujícího hmyzu, jako v románu Anna Josteina Gaardera, nebo naopak hmyz přemnožený a všudypřítomný, jako ve Strážkyni pramene, kde se bez ochranné kukly nedá přežít. Mezilidské vztahy se nijak významně nezmění – závist, strach i touha po moci jsou věčné. Ale stejně tak i přátelství a láska. A to nám dává aspoň špetku naděje.