Bylo nebylo, vladaři země české se v prvním desetiletí našeho milénia rozhodli podpořit výrobu elektřiny z takřka nevyčerpatelných zdrojů energie, kterou nám dává mimo jiné voda, vítr a sluneční svit. Stanovili proto výkupní ceny na dvacet let dopředu pro elektrárny využívající těchto elementů. Co čert nechtěl, pro lapače sluneční záře se pobídka stala natolik výhodnou, že české luhy byly zaplaveny namodralými panely v míře široko daleko nevídané. Ceny elektřiny rostly a otřásaly pokladnicemi těch, co touto bohulibou energií poháněli své stroje. Vladaři tak museli této pohádce zazvonit zvoncem. Pro upřesnění, v září roku 2013 schválili novelu zákona ukončující podporu elektráren vyrábějících elektřinu z obnovitelných zdrojů zprovozněných po 1. lednu roku 2014.

Tento přibližný nástin české ekologické blamáže z nedávné minulosti, jinak známé také jako solární boom, tu dávám k lepšímu, protože tvoří základ pro zápletku recenzovaného thrilleru. František Čech v Divokém obchodu fabuluje, co se tak mohlo dít mezi těmi nešťastníky, jejichž podnikatelský záměr byl tímto zvratem radikálně ohrožen, a to ve chvíli, kdy už už natahovali ruce po zaručených ziscích. Nejde tedy ani tak o právnický thriller, jak avizuje přebal knihy, ale o „podnikatelský horor“ z divokého Česka.

Hlavní hrdina Petr Cihlář, právník z mezinárodní advokátní kanceláře, zastupuje investory, kteří pospíchají, aby byla jejich elektrárna na Jesenicku včas uvedena do provozu. Překážejí jim v tom domorodci, kteří ne a ne prodat poslední část pozemků, na nichž se má elektrárna rozkládat – ne náhodou je řeč o jedné z nejchudších oblastí republiky. Ale také pikle spekulantů a konkurenčních investorů. Hrdinovým úkolem je odkup na místě dojednat.

Námět se může zdát na čtyřsetstránkovou knihu málo výživný a tato obava se nakonec částečně naplní. Vše se točí okolo dilematu, zda podepíšou, nebo nepodepíšou, a holou kostru vcelku realisticky banálního příběhu tvoří dva Cihlářovy výjezdy na Jesenicko, dva jeho pokusy dojednat kýžený obchod. Vyprávění však monotónně nepůsobí a spád mu nechybí. Díky gangsterskému naturelu některých postav obestírá obchodní tahanice nepřetržitá hrozba fyzického násilí, na které nakonec párkrát také dojde. František Čech situace s dusnou atmosférou zprostředkovává živě a vtahujícím způsobem.

K hlavní příběhové linii se navíc připojuje paralelní vyšetřování několika souvisejících jesenických incidentů, včetně vraždy, vedené dvojicí místních „true detectives“. Vypravěč mezi oběma liniemi přeskakuje často ve chvílích, kdy dění spěje k nějakému zásadnímu momentu, přičemž jeho další směřování nechává prozatímně zastřené. Touto metodou filmového střihu se Čechovi daří vyvolávat napětí nebo přinejmenším zvědavost.

Přitom si však čtenář zřejmě zachová odstup a příliš mu nebude záležet na tom, pro kterou stranu to nakonec dopadne úspěšně. Limitujícím faktorem jsou v tomto ohledu postavy, nevyvolávající valné sympatie. Plejádu tu máme poměrně rozmanitou – od škrobených právníků přes vesnické ochmelky po monstrum z kriminálního podsvětí. Dominantní postavou mezi Cihlářovými klienty je Martin Hart, teatrální a arogantní alfa samec s mohutným plnovousem, jenž kromě investiční společnosti ovládá také nabubřelé esúvéčko (řídí ho samozřejmě jako čuně, čímž je vedle agresivity míněna i neschopnost). Jeseničtí zase zastupují sortu, která neodmyslitelně patří k folklóru leckteré české vísky a která zahajuje den popíjením před místní sámoškou, aby se odpoledne přesunula k výčepu.

U hlavního hrdiny proběhne náznak charakterního vývoje, je také jedinou postavou, u které vidíme do osobního života; jeho úskalí ovšem odpovídají zhruba životu středoškoláka. Vhledy do života hlavního hrdiny a vůbec do jeho myšlenkových pochodů se časem stávají poněkud monotematickými a otravnými. Měl by zřejmě představovat eso v oboru, ale často působí spíše jako komik. Po většinu času zůstává zvláštní, někdy více a někdy méně odpudivou směsicí cílevědomosti a slabošství, domýšlivosti a patolízalství. Jeho profilu nepřidá ani to, že šikanuje své podřízené, ani to, že ženy – v tomto díle skoro vždy krásné – nazývá výhradně pusinami. Pravda, svou – krásnou – kolegyni pojmenuje Siréna, ale tím pouze poněkud osudověji postihuje stejný druh pohlavního vábení, které tato žena v jeho životě v danou chvíli představuje. Sama Siréna, vlastním jménem Eliška Pařízková, nese známky jisté kultivovanosti – však má také v závěru symbolicky jako jediná naději na osvobození z tuzemské divočiny –, ale autor jí v zásadě nedovoluje vymanit se z Cihlářovy perspektivy, a zůstává tak především objektem sexuálních tužeb.

Téměř všechny postavy jsou tu skici negativních (stereo)typů. Autor nabízí čtenářům uspokojení z neschopnosti jedinců, kteří by měli mít papírově dispozice k tomu, aby měli své záležitosti pod kontrolou. Hlavy investičních ředitelů a jejich pobočníků jsou zde sice velebené jako geniální, jejich činy však svědčí o opaku. Zdá se totiž, že máchání bouchačkami tu nedává žádný smysl a nemá naději komukoli prospět. Postavy připomínají pistolníky z Pokladu na Stříbrném jezeře, kterým ze všeho nejvíc hrozí, že se navzájem pobijí. Do dění přinese civilizovanost příznačně až zahraniční eminence, jejímž elitářským atributem je místo bezohledné jízdy v luxusních autech záliba v opeře.

Kupodivu kniha takto místy funguje jako poťouchlý výsměch určitým typům lidí ze dvou opačných konců společnosti, které každý čtenář bleskově pozná. Na pikantnosti tomu může dodávat skutečnost, že autor, sám právník, míří i na jedince ve vlastních řadách. Na otázku, zda je tento dojem autorským záměrem, nebo výsledkem nezdařeného pokusu vykreslit protřelost postav, či nakonec jen vedlejším efektem pragmatické, ale samoúčelné snahy opepřit děj násilím, podle mě nelze zcela bezpečně odpovědět. Ale to už je zřejmě vedlejší.

Divoký obchod je obstojné čtení i přes občasnou vatu v podobě hrdinových osobních peripetií. Detektivky a thrillery z právnického prostředí u nás nejsou časté a Čechova próza je v tomto ohledu zpestřením. Příběh okresního charakteru sice nenavozuje na rozdíl od některých knih americké hvězdy žánru Johna Grishama pocit, že čteme o událostech se zásadním společenským dopadem. Ale už samotnou reflexi drobného střípku z mozaiky soudobého českého dění je třeba ocenit.