Bývaly doby, kdy hrdiny Grishamových románů byli právníci. Navenek skoro japíci, takoví, k jejichž ztvárnění se hodil Tom Cruise, ale se srdcem na pravém místě a s vytříbeným smyslem pro spravedlnost. Byla to doba, kdy si i Grisham patrně lépe než dnes pamatoval na časy, kdy sám pracoval jako advokát, a na to, co mu vadilo, na bezmoc, kterou musel nejednou v soudní síni pociťovat. Na co on býval krátký, všechny ty vyšší zájmy, v jejichž jménu dostává spravedlnost na frak, to jeho románoví juristé bravurně zvládali. Asi i proto nechal advokacie a dal se na psaní. Jeho první romány byly úchvatně napsané honičky s časem i logikou, trháky, od kterých se nedalo odtrhnout, šarády právnických kliček, otevřenách okének do amerického justičního systému, velká radost pro čtenáře i pro autora, který se stal hvězdou právnického thrilleru.

Hlavní postavou nejnovějšího Grishamova románu není právník, nýbrž kněz.

Je to výmluvný znak posunu, který jsme u Grishama za něco málo přes dvacet let, co píše, mohli zaznamenat. Ještě výmluvněji vyvstal v údobí, kdy si spisovatel odskočil od svého výsostného žánru a napsal jednou humoristický román, pak zase vzpomínkově laděnou knihu či příběh ze sportovního prostředí. Brzy si uvědomil, kde tkví jeho síla, a k právnickému thrilleru se zase vrátil. Ale už bylo něco jinak. Ono krátké období, kdy jako by zkoušel, k čemu dalšímu by se jeho pero ještě hodilo, přineslo proměnu: Grishamovi jako kdyby nestačila první místa v žebříčcích bestsellerů, která si vydobyl poctivými thrillery z právnického prostředí. Jako kdyby chtěl získat i zbytek populace, který tento druh literatury nečte, a tudíž mu v žebříčcích nepomáhá. A začal psát knihy cílené nepokrytě na nejširší publikum: věkově, sociálně, genderově… mentálně.

Zcela jistě proto do centra své nové knihy, která opět spadá do kategorie právnického thrilleru, nepostavil loketnatého advokátského ranaře, nýbrž sluhu Božího, reverenda Keitha Schroedera. Byť s právníky se v Přiznání samozřejmě setkáme a před patnácti lety by nepochybně byla hlavní pozornost soustředěna na Robbieho Flaka, právního zástupce nespravedlivě odsouzeného černocha. Pro současného Grishama jsou reverendova ústa vhodnější k vyjadřování názorů než paragrafová hantýrka jeho právníků.
Přitom zase jde o paragrafy a soustavný Grishamův čtenář si maně vzpomene na román z jeho turbo-období, na Celu smrti (1994). I tam čekal na popravu muž odsouzený za vraždu, kterou nespáchal, i tam šlo o zpochybnění institutu trestu smrti a i tam šlo o velice napínavé čtení. To Grisham po více než dvaceti románech umí, i když z románu vysvítá, že prvotním motivem jeho napsání je autorova občanská angažovanost a teprve až v druhé řadě snaha napsat strhující thriller, od nějž se nedá odtrhnout.

Ve vězení opět sedí muž odsouzený za vraždu, kterou nespáchal. Tentokrát to není člen Ku-klux-klanu jako v Cele smrti, nýbrž naopak, je to černoch, někdejší hvězda středoškolského fotbalového týmu odsouzená za vraždu bílé roztleskávačky. A nejsme v Mississippi, ale v Texasu. Ten je díky své legislativě dobrým terčem na útok proti trestu smrti, navíc u liberálních Američanů má nevalnou pověst i jeho politická reprezentace, takže se hodí i jako dobrá kulisa pro vykreslení politického populismu, který nehledí ani na cenu nevinného života. Obojího se nám dostane ve vydatných porcích. Odsouzenému odtikávají poslední minuty z devíti let marné snahy advokátů získat pro něj milost. Poprava se blíží, když tu se u reverenda Schroedera přihlásí s přiznáním skutečný pachatel vraždy.

Začíná onen pověstný grishamovský boj o minuty, ale víc než ten jako by autora zajímalo ono morální dilema neodčinitelného trestu. Je natolik zkušený, že se umí vyhnout nepokrytému manifestu, přesto ale je jeho zájem zřejmý. To by bylo v pořádku: jen v mnoha případech – a markantní je to právě ve finále, kdy by se měl čtenář vézt na horské dráze jeho thrillerových dovedností – zastíní varovně zvednutý prst zvednutou hladinu adrenalinu.