Adam Haslett, americký spisovatel a novinář, žijící v New Yorku, je autorem tří kritikou oceňovaných literárních děl. Jeho prvotina, sbírka povídek You Are Not a Stranger Here z roku 2002 (přeložena do češtiny v roce 2010 pod názvem Tady nejste cizej), se mimo jiné dostala mezi finalisty Pulitzerovy ceny pro rok 2003 a Národní knižní ceny pro rok 2002 a v roce 2006 získala knižní cenu PEN/Malamud. Román Union Atlantic (u nás vydán v roce 2010 pod stejným názvem) získal knižní cenu Lambda a dostal se do užšího výběru literárních cen Commonwealthu. Haslettova nejnovější kniha, román Imagine Me Gone, který do češtiny ještě přeložen nebyl, získal, kromě jiného, knižní cenu Los Angeles Times pro rok 2016, dostal se mezi finalisty Pulitzerovy ceny za rok 2017 a také do širšího výběru Národní knižní ceny (2016).

Román Imagine Me Gone, který v průběhu několika desetiletí sleduje osudy Johna, jeho ženy Margaret a jejich tří dětí – nejstaršího Michaela, prostřední Celie a nejmladšího Aleca –, by mohl být označen za poněkud netradiční rodinnou ságu. Spíše než o souvislé vyprávění jde totiž o sled výjevů a epizod zprostředkovaných jednotlivými členy rodiny, které se soustředí na to, jakým způsobem se rodina vyrovnává s duševní chorobou otce a prvorozeného syna a s bolestnými ztrátami, které je potkávají. Důraz není kladen na děj, ale na vnitřní rozpoložení jednotlivých členů rodiny – dělí se se čtenářem o své myšlenky, úvahy, touhy, přání, ale také starosti, obavy a strach.

Každý z nich má svůj osobitý projev, Haslett odvedl při diferenciaci jejich hlasů skvělou práci. V případě Margaret je brilantně zvládnutý i vývoj postavy v čase – od mladé, sebevědomé ženy k postarší paní, která si je sama sebou a okolním světem čím dál tím méně jistá. Tento posun není vyjádřen jenom obsahově, ale i formálně. Zatímco mladá Margaret se vyjadřuje v dlouhých a složitých souvětích a její kapitoly jsou hutné a náročné na čtení, styl postarší Margaret je mnohem prostší a jednodušší. Co se však Haslettovi příliš nepovedlo, jsou kapitoly psané z pohledu Michaela, Celie a Aleca v dětském věku. Tyto pasáže, ač míněny jako bezprostřední záznam přítomnosti pohledem dítěte, působí spíše jako vzpomínky dospělého na dětství. Chybí jim autentičnost, se kterou Haslett později prezentuje Michaelův, Celiin a Alecův vnitřní svět v dospělosti.

Ačkoliv se prostřednictvím kapitol vyprávěných jednotlivými členy rodiny dozvídáme o každém z nich, ústřední postavou je Michael. I v pasážích, které vyprávějí ostatní členové rodiny, je hlavním tématem právě on: vysoce inteligentní, s osobitým smyslem pro humor, neklidný a plný energie, odmalička zvláštní, osamělý a izolovaný od ostatních lidí. I jeho vlastní matka ho popisuje jako někoho cizího, někoho, komu nerozumí a má z něj strach. Miluje hudbu (disco, house, funk) a je fascinován otroctvím a křivdami spáchanými na Afroameričanech. Trpí úzkostnou poruchou a je závislý na prášcích, které mu mají s jeho chorobou pomáhat.

Přesto, nebo možná právě proto, že je Michaelovi věnováno tolik prostoru, je velice náročné jeho postavu uchopit a pochopit, na rozdíl od zbylých členů rodiny. Michaelovy pasáže jsou zábavné, originální a kreativní, plné sarkasmu a černého humoru, překypují energií a popisy hudby, kterou tolik miluje. S velkou pečlivostí je zde vykreslena Michaelova obsese otroctvím, postavením Afroameričanů v americké společnosti, neuskutečněnými reparacemi za otroctví, nadřazeností bílého muže atd. Tyto pasáže však působí poněkud odtažitě, jako prázdný intelektuální exhibicionismus, který čtenáři Michaela nepřibližuje, ale naopak vzdaluje, brání mu se s jeho postavou plně identifikovat tak, jako se to daří u ostatních postav. Největší emociální náboj mají totiž pasáže, které jsou nejintimnější, ve kterých Michael mluví o svém pocitu viny a životě s úzkostí. Totéž platí pro pasáže Michaelova otce, prodchnuté zvláštní poetikou, ve kterých Haslett na prostoru pouhých několika desítek stránek mistrně načrtl Johnův pocit životního neúspěchu, nedostatečnosti a jeho boj s ochromující depresí.

Haslett se ve svém nejnovějším románu zabývá řadou témat a otázek, středobodem všeho je pro něj ale rodina: rodinná dynamika, znovu a znovu se opakující vzorce chování („family and all its repetitions,“ s. 235), kterých se v dospělosti jen velmi těžko zbavujeme, přesvědčení, že to, co se odehrává mezi jednotlivými členy rodiny, na ně má vliv po celý život. Vykresluje život s duševní chorobou, ale nezabývá se pouze těmi, kteří duševní chorobou přímo trpí, ale i jejich nejbližšími; zajímá ho, jak duševní onemocnění ovlivňuje fungování jednotlivých členů rodiny, ale i rodiny jako celku. Stejným způsobem zpracovává téma vyrovnávání se se ztrátou milované osoby. Co taková ztráta udělá s integritou rodiny? Celia vyjadřuje myšlenku, že nejsme jednotlivci, nežijeme ve vakuu a vždy budeme ovlivňováni lidmi okolo nás, ze všeho nejvíce členy naší rodiny. („We are not individuals. We are haunted by the living as well as the dead.“ – s. 392) Otázkou však zůstává, jak dalece bychom se měli svou rodinou nechat ovlivnit. Kam až sahá naše zodpovědnost za druhé? Jak moc bychom se měli pro lidi, které milujeme, obětovat? A právě v těchto otázkách, které jsou relevantní pro každého z nás a nutí nás zamyslet se nad naším postavením uvnitř vlastních rodin, tkví univerzálnost a nadčasovost Haslettova románu.

Navzdory závažnosti témat a ztrátám, se kterými se hrdinové Imagine Me Gone musejí vyrovnávat, je celkové vyznění románu překvapivě pozitivní až povznášející. A to díky konci, který postavám i čtenáři dává naději, že bude líp. Haslettovi se podařilo přijít se šťastným koncem bez kýče, patosu a velikášských gest, se šťastným koncem, který je civilní a uvěřitelný.