Vystudovaný právník Adam Haslett (1970) je americkou kritikou považován za jednu z největších nadějí současné prózy a značnou měrou se o to zasloužila právě tato povídková sbírka z roku 2002. Haslett do ní seřadil povídky publikované předtím v mnoha prestižních časopisech (The New Yorker, The Nation) a knížka si vysloužila nominaci na Pulitzerovu cenu v roce 2003 (tehdy vyhrál objemný román Jeffreyho Eugenidese Hermafrodit) a ještě předtím nominaci na Národní knižní cenu (tu pro změnu získala Julia Glassová za rodinnou ságu Three Junes). Letos v únoru vydal román Union Atlantic, na kterém údajně pracoval od konce svých studií. Americká kritika jej však přijala zdrženlivěji; mnozí sice dílo ocenili, ale například v New York Times je „odstřelila“ obávaná Michiko Kakutaniová, tři dny nato následovala vstřícnější recenze od jiného kmenového recenzenta Liesla Schillingera. Česky knihu velmi rychle vydalo nakladatelství Host.

Kakutaniová Haslettově novince vyčítá absenci toho, co našla v jeho povídkách: schopnost procítit všechny své postavy. Citlivost je vůbec klíčový pojem pro autorovy povídky: citliví, ba až přecitlivělí jsou lidé, o nichž píše, citlivost je zároveň charakteristická vlastnost Hasletta jako autora a asi i jako člověka. Možná to souvisí s jeho homosexuální orientací, kterou nikterak neskrývá (často publikuje články na toto téma), ale ani nijak demonstrativně neodhaluje; ostatně přiznaní homosexuálové jsou hrdiny jen čtyř z devíti povídek. V dotyčných prózách nenajdeme oslavu homosexuální vášně jako u Jeana Geneta ani onu vyděděneckou hrdost homosexuálních beatniků, ale není to ani lhostejné konstatování čehosi normálního. Haslett umí velmi působivě vylíčit trápení homosexuála, který nemá stálého partnera a jehož city míří i tam, kde jejich opětování je přinejmenším problematické (v povídce Jak se rodí žal nachází pubertální mladík potěšení v týrání od spolužáka, v Oddanosti se zase hrdina zamiluje do ženatého). Ale stejně tak přesvědčivě autor zvládne postavu mladíka před a při jeho prvním nesmělém (hetero)sexuálním dobrodružství či ženu, jíž se vymkla z rukou výchova syna. Při té citlivosti naštěstí nikdy není plačtivý, nedojímá se nad osudy svých utrápených postav. Chápe je sice, ale bez přehnaných emocí.

Je důležité, že Haslett si udržuje onen nevelký, ale patrný odstup: při tíze, jakou nakládá na záda svých hrdinů, by jinak nutně sklouzl k melodramatu. Dva z nich jsou postiženi těžkými depresemi, dalšímu tragicky zemřou oba rodiče, jiné hrdince dítě při porodu. Několik postav je v péči psychiatrů (nezabírá to), další jsou na nejlepší cestě je následovat. Haslett obvykle představí jejich soužení, které, zdá se, nemá východiska, pak naznačí nečekaný záblesk naděje, ale ve finále se postava přinejlepším vrací do stavu, v jakém nám ji autor představil; naděje se ukázala jako ztracená či rovnou vyfantazírovaná.

Výjimkou, kterou oceníme až při čtení následujících textů, je hned první povídka Poznámky pro mého životopisce. Vypráví ji třiasedmdesátiletý muž, jeden z oněch psychiatrických případů: manický a zároveň paranoidní vynálezce a neustálý iniciátor chimérických plánů, který tím obtěžuje všechny své dospělé děti, a teď právě nejvíc syna, jenž mu zrovna představil svého homosexuálního přítele.

Poznámky pro mého životopisce ovšem perspektivou vypravěče získávají nádech grotesky, autor dokonale imituje muže, který si je jistý, že má všechno promyšleno, a čtenář teprve postupně přechází na stranu jeho „normálního“ syna, jenž tu spoušť (materiální i sociální) po vpádu svého otce bude muset napravovat.

Název knihy vychází z jednoho dialogu povídky Konec války a může jít o ironii i o přání, které by mohli mít téměř všichni Haslettovi hrdinové společné. Ve svém okolí se totiž cítí cize, nepatřičně. Nějak se nedokážou oprostit od hlubokého vnitřního smutku (jeho příčiny nám autor většinou odhalí, jen občas si pomůže psychickou nemocí) a užívat si všednodenních radostí. A asi nejvíc jim schází někdo, kdo by jim s bezprostředností staré venkovanky z Konce války řekl: „Tady nejste cizej.“