„Ve strašném zápase života si většina lidí odpočine teprve v momentě, kdy ochoří. Řečeno slovy francouzského básníka, nemoc není jen cestováním chudých, ale také jejich dovolenou, jejich zimní Riviérou, Tatrami i Egyptem“ píše Sándor Márai v Herbáři, „… nečekej na nucenou nemocenskou dovolenou a zařaď do svého životního rytmu drobná, umělá stonání… I když budeš zdravý jako řípa, dopřej si občas jeden den v posteli.“

Bylo jen málo hospodyněk, které si za starých časů nevedly herbář. Sešitek plný receptů na bylinné lektvary, sbírku návodů a doporučení, setříděnou podle jednotlivých neduhů, které bylo potřeba léčit. Sándor Márai si za druhé světové války, v tichu před bouří, než Budapešť stihlo obléhání a vláda teroru, sesbíral vlastní herbář – herbář, který léčí ne bylinami, ale myšlenkami. Zkřížil lidové léčitelství se stoickou filozofií, zejména s Hovory k sobě od Marka Aurelia. Výsledkem je soubor ponaučení od vztahu k Bohu až po správné zažívání.

Sándor Márai je maďarský spisovatel, který se relativně nedávno ze zapomnění vrátil do evropského literárního kánonu. Narodil se roku 1900 v Košicích a čas i místo jeho narození ovlivnilo celé jeho dílo. Byl Maďarem ze starého měšťanského rodu, mezi jeho předky ale patřili i němečtí mlynáři od Jihlavy. O tradičním měšťanstvu, které pak z Evropy rychle vymizelo, píše především ve své Zpovědi. Československo Márai neuznával. Duch starého měšťanstva, rafinovaný, ale poněkud snobský, byl velmi odlišný od plebejského, demokratického ducha nové republiky. Přesto byl Márai do češtiny překládán. Sám byl v meziválečném Maďarsku propagátorem Franze Kafky.

Ve 30. letech Márai chrlil novely, články, divadelní hry i cestopisy. Nejznámější jsou jeho nostalgické Svíce dohořívají, příběh dvou přátel, kteří se potkávají po mnoha letech v hroutícím se světě za druhé světové války. Vzpomínají na bezpečné doby Rakouska-Uherska a snaží se ujasnit, co se mezi nimi v minulosti odehrálo. Po válce Márai emigroval, svou roli sehrál ale během maďarské revoluce v roce 1956. Jeho báseň Anděli z nebe, ve které parafrázoval starou maďarskou koledu, je dnes jedním ze symbolů revoluce.

Márai dožil v americkém San Diegu. V té době už psal v podstatě jen deníky, které v češtině také nedávno vyšly. Jako člověk vysoké kultury byl velmi kritický ke konzumní kultuře Spojených států. Když zemřela jeho žena i adoptivní syn, Márai cítil, že již nemá na světě co pohledávat. V roce 1989, v době, kdy se komunismus již hroutil a kdy se k němu mladá generace maďarských liberálů začala hlásit, spáchal sebevraždu. Jeho knihy začaly v Maďarsku znovu vycházet. V Paříži si jich v jednom katalogu náhodou všiml italský nakladatel Roberto Calasso. Tím začal Máraiho návrat do kulturního pantheonu.

Herbář je kniha z dob, kdy byl Márai v plné literární síle. Nacházíme v ní zajímavé postřehy a vyzrálé myšlenky. A do toho třeba i rady, jak léčit úpornou bolest hlavy. Na rozdíl o stoiků je Márai velmi lidský. Doporučuje navštěvovat lázně a připomíná, že Sparťané nedali světu jediného filozofa. Tělo je dobrý sluha náchylný k rebelii, píše, a je důležité znát, co má a nemá rád. Jeho pohled na svět je moderní a rezonuje i s čtenářem 21. století, protože mu není cizí ani únava, ani vyhoření, ani znechucení úřady.

Píše, jaké jsou dva druhy lenosti, jaký sport je nejhumanističtější, co říct na to, když vám někdo vyčítá lásku ke zvířatům, anebo proč je člověk víc nevypočitatelný než bouře. Obdivuje smrkové hvozdy a vysvětluje, co bychom se od nich měli naučit. Je obdivuhodné, že kniha nikdy nepoučuje. Možná je to tónem celé knihy, kdy máme pocit, že skutečně čteme autorovy soukromé zápisky spíše než knihu určenou čtenářům.

Moderní problémy Máraimu nejsou cizí, současně však jsou velmi inspirativní i jeho postřehy ze starého měšťanského světa. Svět se čím dál více podobá obchodnímu domu Woolsworths, píše, kde koupíme levně vše v ubohém provedení. Kultura upadá, pokračuje, nejen když barbaři máchají kyji na náměstích, ale už když ovládnou veřejný prostor. Ty si vybírej tvrdě a nesmlouvavě, pobízí Márai čtenáře, protože nikdy nemůžeš být dost náročný ve věcech mravnosti a ducha.

Herbář je kniha pro čtenáře, kteří si, Hrabalovými slovy, rádi berou krásné myšlenky do úst a cucají je celý den jako bonbon. Je to kniha pro lidi, kteří si v knihách podtrhávají a vpisují si do nich své komentáře. Není to kniha na jedno přečtení a člověk v ní pokaždé najde něco nového. Nejlepší je ji mít na dobře dostupném místě a čas od času po ní sáhnout. A možná díky ní dostanete chuť vytvořit si svůj vlastní bylinář: sbírku léčivých myšlenek pro dobrý život i každodenní starosti.

„Do posledního dechu budu děkovat osudu, že jsem byl člověk a že jiskra rozumu zazářila i v mé zamlžené duši. Viděl jsem zemi, oblohu, roční období. Poznal jsem lásku, střípky skutečnosti, touhy i zklamání. Žil jsem na zemi a zvolna jsem prozřel. Jednoho dne zemřu: a jak je i to zázračně v řádu věcí, jak prosté je to!“