Spisovatelka a violoncellistka Zuzana Dostálová je iniciátorkou tzv. štafetového psaní, které odstartovala v roce 2014 jako facebookový projekt Povídky na zdi. V jeho rámci poté vznikl román Johana, který napsala spolu se dvěma dalšími autorkami Pavlou Horákovou a Alenou Scheinostovou. Kromě něj má na autorském kontě ještě novelu Proč všichni odcházejí a nejnověji pak román Hodinky od Ašera, jenž zpracovává aktuální společenské vztahy formou literárního realismu.

Černý Petr
Anotace ke knize začíná příhodně otázkou: „Co trápí dnešní třicátníky?“ Hrdinové Zuzany Dostálové jsou totiž vesměs dobře situovaní mladí lidé, kteří žijí v Praze, překročili třicítku a nacházejí se na rozcestí – pokud chtějí svůj život nějak specificky proměnit, mají nejvyšší čas. Jsou to průměrné exempláře střední třídy, které ničím zásadně nevynikají, ale ani za ničím nezaostávají. Jsou single, ale hledají trvalejší vztah a uvažují o tom, že by rádi zplodili potomky. Jsou vysokoškolsky vzdělaní, finančně zaopatření, občas sportují, někdy si vyjdou za kulturou (tzv. se povyrazit), práce je však nijak zvlášť nebaví a cítí se tak nějak nenaplnění. Čas od času navštěvují rodiče, aby záhy prchli před mimózností jejich životních postojů zpět do svého velkoměstského zázemí. Příliš neriskují, ale pokud se domnívají, že nalezli vhodného partnera, jejich rozběsněná hormonální hladina je donutí i k méně uváženým činům.

Protagonistka Helena, novinářka pracující z domova, má své rituály. Po pravidelném kondičním běhu chodívá na víno a na pokec do kavárny Liberál se svojí kamarádkou a někdejší spolužačkou Olinou. Při jedné z těchto příležitostí si všimne sympaticky vyhlížejícího třicátníka, kterého nazve Severin, i když se ve skutečnosti jmenuje Karel. Muž si totiž čte Irvingův román 158librová svatba, ve kterém vystupuje protagonista Severin Winter a který dobře zná i Helena. Začne tedy se čtenářem 158librové svatby flirtovat prostřednictvím krátkého mailového ping pongu. Potenciální milenci ukotví povrchní spřízněnost ve svém zájmu o beletrii, přičemž si vymění romantické úryvky právě z Irvinga. Vše by se mohlo láskyplně vyvinout, kdyby však nezasáhla ruka osudu (jak se ukáže, ruka osudu je v Hodinkách od Ašera jedna z nejčinnějších sil, která posouvá děj kupředu), jež je na nějaký čas rozdělí. Helenina matka totiž dostane těžký infarkt a pár dní na to umírá.

Události románu se v druhé polovině přetaví v drama trochu jiného druhu: Karel se chce postavit na vlastní nohy a začít podnikat, tj. otevřít si obchod s interiérovým vybavením. Což, jak se ukáže, znamená především dveře. Helena, nyní už jeho přítelkyně, jej v tom finančně i lidsky podpoří. Začátky nejsou lehké, pak se jim začne celkem dařit. Nic ovšem netrvá věčně a v tomto ohledu text Dostálové nápadně připomíná sociálněkritický román, neboť život v její knize je boj, ve kterém nikdo nic nedostane zadarmo. Platí zde totiž několik „osudových“ pravidel (připomínajících oblíbená rčení), která průběžně generují románové zvraty: kdo s čím zachází, tím taky schází; kdo je nahoře, bude brzy dole a především: dříve či později si někdo vytáhne černého Petra a zasáhne smrt.

Kdo vždycky nakonec vyhraje?
Hodinky od Ašera čtenáři zprostředkovává vševědoucí vypravěč. Příběh je ovšem podáván nijak expresivním stylem, v odtažitých, spíše stroze popisných větách. Rezervovaný postoj vypravěče dá totiž lépe vyniknout emocionální nasycenosti popisovaných peripetií – všem těm drobným životním tragédiím i okamžikům štěstí. Podobného efektu v současné české próze celkem úspěšně dosahuje v tematicky spřízněných dílech například Petra Soukupová. Způsob psaní Zuzany Dostálové však mnohem více připomíná Émila Zolu. U obou je totiž sociálněkritická tematika uchopena skrze detailní líčení životních těžkostí (u Dostálové ovšem nejsou tak naturalistická) a podobně u obou autorů podléhá výstavba děje narativní schematičnosti.

Jak již bylo naznačeno, v Hodinkách od Ašera hraje zásadní roli smrt. Protagonistům zemře během poměrně krátké doby značné množství blízkých. Smrt je zde služebnicí neblahého osudu, který dává hrdinům najevo, že ať už si člověk plánuje cokoli, každým okamžikem může být všechno jinak. Neustále připomínané memento mori je mimo jiné vyjádřeno také v deníkovém zápise jednoho z vedlejších hrdinů: mors ultima linea rerum est čili smrt je nejzazší hranicí všech věcí. Kolem Heleny a Karla umírají lidé i zvířata – na infarkt, na rakovinu, na amyotrofickou laterální sklerózu, případně páchají sebevraždu. Přinejmenším některé způsoby odklízení postav jsou však snad až příliš efektně vykalkulované – třeba pochmurné okolnosti patologického vztahu Heleniny kamarádky Oliny s násilníkem Čeňkem, v němž se nakonec fatálně obrátí karta.

Kdo přenáší hory?
Až příliš okatých schémat je ve vyprávění vícero. A právě to celý koncept románu, jímž je zřejmě pokus o realistické ztvárnění existenciálních problémů příslušníků dnešní městské střední třídy, částečně zpochybňuje. Émile Zola se snažil zachytit neutěšenou společenskou situaci, přičemž se obvykle zaměřil na určitý prvek (ekonomické vztahy v kapitalistické společnosti 19. století, závislost na alkoholu aj.), který obsadil do role všemocné příčiny. Autorova schematická struktura vyprávění tedy byla do značné míry nutná vzhledem ke způsobu uchopení látky. V případě prózy Zuzany Dostálové se však ona příčina definuje dosti obtížně. Hrdinové jsou celkem dobře zajištění, nechybí jim potřebné vzdělání, aby se neztratili na trhu práce, a jsou si v podstatě vědomi i obvyklých životních nástrah. Pronásleduje je ovšem pocit prázdna, osamělost, traumata z dětství nebo špatný odhad vlastních schopností. Vnitřní vyprázdněnost a nenaplněnost osobního života se stávají základními stavebními kameny roviny popisovaných milostných šarád. Ty autorka zpracovává s přiměřenou realističností, i když na pozadí čteme opět ona „osudová“ pravidla: když se člověk snaží, je zodpovědný, obětavý, věrný a nepodlehne v první krizi, která se objeví, pak pravděpodobně uspěje. Naopak ten, kdo je věrolomný, manipulátorský či prolhaný, se štěstí spíše nedočká. Budiž autorce ke cti, že naznačené charakteristiky nejsou v postavách rozděleny černobíle. Její svět nezabydlují hodní a zlí, ale uvěřitelné lidské individuality, jejichž potenciál je široký. Boj dobra se zlem se sváří zejména v nitru hrdinů. Psychologicky nepříliš plasticky vykreslený je ovšem zmiňovaný vztah Čeňka a Oliny – Čeněk je až příliš plochá postava, která neopouští prostor banálního stereotypu; v případě Oliny zase není jasné, jak se z dobře vypadající a zdravě sebevědomé ženy jako mávnutím kouzelného proutku stane submisivní, na partnerovi závislá oběť, která svého tyrana za všech okolností omlouvá. Neznamená to, že by k podobným vztahům ve skutečnosti nedocházelo, problematické je však to, že román čtenářům tento proces nijak neodkrývá.

Bez čeho nejsou koláče?
Další podstatná příčina problémů „dnešních třicátníků“, které si román všímá, je špatný odhad vlastních schopností či reálných možností. Ten představuje onu „zolovskou“ rovinu příběhu, tedy příčinu mnoha problémů, a je mu co do množství líčeného děje věnovaná největší část knihy, zobrazující zejména společnou snahu Karla a Heleny postavit se na vlastní podnikatelské nohy, otevřít si poctivý podnik a s entuziastickou pracovitostí budovat své rodinné štěstí. Celá linie zachycující rozjíždění obchodu se všemi pozitivními i negativními zkušenostmi, jež během tohoto procesu hrdinové získají, je zároveň nejsilnější i nejproblematičtější stránkou Hodinek od Ašera. Nejsilnější proto, že popis veškerých podnikatelských peripetií je dosti systematický, detailní, ale i poutavý – a přinejmenším na čtenáře, který s něčím takovým nemá přímou zkušenost, bude působit věrohodně. Zároveň ale dochází k částečnému selhání autorky, která se zde (věrna pravidlům literárního realismu, kterým se zřejmě inspirovala) pokouší položit důraz na materialisticky orientované tendence ve společnosti. V čem vězí problém? Karlova nesympatická, omezená a uzurpátorská matka jej na začátku jeho podnikatelské kariéry varuje, že podnikat je nebezpečné. Kniha jejímu pohledu nakonec dává nečekaně za pravdu. Hrdinové se snaží a zprvu se jim i relativně daří, ale i přes zápal a vložené úsilí nemají ve světě velkých hráčů šanci uspět, neboť na to nejsou dostatečně cyničtí, protřelí ani nemají tolik štěstí. Takový závěr se však zdá přece jen poněkud přehnaný a oproti celému ladění knihy nerealistický. Navíc čtenáře zaráží i to, že je tu výstražné sdělení vytvarováno do podoby mravoučného příběhu s jednoduchou pointou. Objeví se tu totiž Karlův bývalý kolega, který jej zavčasu varuje, samozřejmě marně. Jeho vlastní zkušenost je ale, jak už čtenář tuší, předzvěstí nevyhnutelného údělu protagonistů, kteří se mohou zachránit společnými silami pouze na rovině osobního života, díky vzájemné lásce. V této části knihy se tak literární analýza společenských vztahů kvůli svému odstupu od reality bohužel propadá do neuchopitelné osudovosti a při čtení vzniká pocit, jako by si potměšilý demiurg na někoho tak trochu zasedl. Koresponduje s tím také až pohádkově laděný prvek v popisu „záporáka“: „Oči měl divně vypoulené.“ Z románu tedy vyplývá lehce bizarní sdělení: buď věrný, miluj vytrvale, nepouštěj se do podnikání a můžeš být víceméně šťastný. Jistě, láska vše překoná. Nikoli ovšem raná zamilovanost, při níž se vyplavuje fenyletylamin, a člověk se proto cítí jako na tripu, ale láska dlouhodobá, již lze vnímat spíše jako hlubší náklonnost.

Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř
A co jsou tedy vlastně ony hodinky od Ašera? Helenina sousedka Hana Heřmanová, s níž protagonistka postupně naváže vřelý přátelský vztah, je Židovka, která coby mladá dívka jako jediná z rodiny přežila Osvětim i pochod smrti. Hodinky, které dostala ještě před nacistickým běsněním od židovského hodináře Ašera, jsou cennost i památka, která pro ni má především symbolickou hodnotu. Helena přemýšlí o Hanině svědectví jako o něčem, co je pro ni představitelné jen jako vzdálený příběh. Přestože si uvědomuje, že tomu není zase tak dávno – vždyť čas, který od té doby uplynul, je kratší než život vyměřený člověku. Hodinky od Ašera, jež po smrti přítelkyně Helena zdědí, pro ni představují symbol univerzální odpovědi na všechny strasti: je třeba neztratit víru a vydržet, neboť dokud člověk nevidí úplný konec, je kam jít. Tento motiv tak vede ke dvěma alternativním interpretacím textu: jsou problémy současných třicátníků malicherné, neboť plynou z jejich vlastní neschopnosti či z toho, že je svět až příliš rozmazluje, a ve srovnání s nedávnými hrůzami, v jakých museli žít jejich předchůdci, se jejich trápení jeví jako nicotné? Nebo se má věc tak, že každý život s sebou nese své specifické bolesti, jejichž hlubiny jsou vzájemně srovnatelné jen na základě subjektivního pocitu? Na to si nejspíše musí každý čtenář odpovědět sám.