Vítejte v době postmonarchistické. Staré říše většinou upadly – s jedinou výjimkou v podobě Korvantinců, kteří stále odmítají přijmout svůj osud a rozpadnout se v sociálních revolucích či kapitalistických převratech a sbírají síly k rozhodujícímu střetu s nepřítelem. Tím je Kovolodní syndikát – sdružení řídící se zákony zisku a pokroku… a ovládající většinu zmapovaného území tajemného malého kontinentu Arradsie.

Právě tam žijí draggové. Fascinující tvorové chrlící oheň jsou při správném zpracování – vykrvení – zdrojem „produktu“. Ten dává svému uživateli – podle typu zdrojového zvířete – podivuhodné vlastnosti. Umocňuje sílu, umožňuje manipulovat předměty silou vůle, znásobuje rychlost či zprostředkovává dálkový kontakt. Nevýhody? Produkt může využít jen jeden člověk z tisíce, pro zbylé je smrtící. A pak je tu ta nepříjemná skutečnost, že draggů je čím dál méně a produkt z exemplářů chovaných v zajetí je čím dál slabší. Situaci může zvrátit legendární Bílý dragg, po jehož stopách se vydává nesourodá expedice…

Předchozí Ryanova trilogie byla tradiční pseudostředověká fantasy, kde osudem vyvolený válečník překoná mnohé překážky, ztratí řadu milovaných a nakonec zachrání svět; jen ne pro sebe. Podobně jako v případě románu Tetovaný Petera V. Bretta se na první pohled jednalo o přehlídku klišé a stokrát provařených zápletek, které ale fungovaly. Protože Brett i Ryan šli oba ke kořenům a znovu objevili, proč ona klišé vznikla – že kdysi se jednalo o silné archetypy, které prostě táhnou. V druhém a třetím díle trilogie však Ryan narazil na své limity, když tahouna úvodního románu Píseň krve upozadil a pokusil se vystavět příběh kolem nových postav a nových konfliktů. Výsledkem byly čtivé romány, které řešily věci větší než život, ale přesto zůstaly ve stínu první, na jednu jedinou postavu a její tragédii soustředěné knihy. Rozsah trilogie byl prostě na začínajícího autora ještě příliš velké, byť enormně čtivé sousto.

V trilogii Draconis Memoria se už evidentně setkáváme s autorem, který zkouší své síly využít promyšleněji a chce zároveň nabídnout něco neotřelého. Což se mu relativně daří. Místo kvazistředověku se tentokráte podíváme do světa na úrovni někde mezi naším osmnáctým a devatenáctým stoletím. Arradsie připomíná podivuhodný mix Afriky a Indie z dobrodružných románů plných výprav do džunglí a lovu na divoké lvy či tygry – jen s draggy místo tradičnějších šelem. Hlubinami kontinentu zní pokřik zdegenerovaných původních obyvatel (jejichž osud, jak se ukáže, je spojen s oním Bílým draggem) a výstřely pušek kontraktorů – odborníků, kteří si z lovu draggů a objevitelských výprav udělali výhodný byznys.

A děj je ihned rozdělen do tří linií. Ani jedna sice nenabízí takového šampiona čtenářských srdcí, jakým byl Vélin al Sorna, ale jsou dostatečně rozmanité na to, aby jednak udržely čtenářskou pozornost a jednak umožnily rozvinout od začátku příběh na větší, celosvětové plátno – čímž se eliminuje vada Stínu krkavce, kde rozšíření záběru od druhého dílu působilo uspěchaně a do té doby relativně barvitý svět prudce ztratil na působivosti a realističnosti.

Ta nejtradičnější linie Ohně probuzení sleduje nelicencovaného Krvožehnaného, tedy člověka schopného užívat produkt, Claytona Torcreeka. Ten je lstí zajat Kovolodním syndikátem a dostane na výběr – poprava, nebo účast na výpravě za Bílým draggem, kterou má vést jeho strýc. Následuje koloniálně laděná výprava tam… a ne tak úplně zpátky, během které autor čtenářům odhalí nejen něco z geografie svého světa, ale hlavně z jeho mytologie a nebezpečí, kterému je třeba čelit.

Souběžně se rozvíjí i příběh Lizanne Lethridgové, výborné tajné agentky, která je pověřena úkolem získat na nepřátelském území informace, jež následně pomocí magického transu předá Claytonovi a podpoří tak jeho výpravu. Její strasti ve svých nejlepších částech připomínají fantasy obdobu klasických filmových bondovek – včetně nejrůznějších steampunkových udělátek a samozřejmě odhalení zrádce ve vlastních řadách.

Trochu stranou pak stojí příběh námořního důstojníka Hilemora, který je takovým Horatiem Hornblowerem Ryanova světa a upřímně řečeno, hraje třetí housle. Což je škoda – pasáže věnované lodním střetům a problémům, jimž Hilemorova posádka čelí, jsou velmi povedené. Bohužel se ukazuje, že zrovna zde si Ryan jen připravuje půdu pro větší zapojení postavy v dalších dílech a zatím moc neví, co s podobným hrdinou dělat – pročež mu věnuje zhruba čtvrtinu prostoru oproti Claytonovi a Lizenne, a přesto působí závěrečné prolnutí linií jako ošklivý deus ex machina.

Oheň probuzení má tedy své vady, ale pořád je to především svěží mix klasické fantasy (pouť do neznáma se mění ve výpravu za záchranu světa) s britským námořním dobrodružstvím a steampunkovým špionážním thrillerem. Není to nic vyloženě originálního (ostatně i motiv krve coby zdroje magie získávané až průmyslovými metodami se již několikrát objevil – a to dokonce i v nakladatelství Host, viz trilogie Temné bratrstvo Luka Sculla), ale jde o způsob podání. Ryanův román sice v závěru v bojových scénách, kde lidé čelí masám draggů, mírně ztrácí dech, ale opravdu jen mírně a stále se jedná o nejčtivější fantasy loňského roku. Ryan neřeší žádné závažné myšlenky a poslání, prostě vypráví chytlavý příběh (mimochodem zmíněný Luke Scull předvedl, že to není zrovna lehké), v kteréžto dovednosti má v dnešní fantasy jen stěží konkurenci. Jeho nová trilogie tak jistě nebude v dějinách žánru zapsána jako kdovíjaký milník, ale minimálně za odvahu, s níž autor nabídl něco úplně odlišného od svého průlomového díla, si zaslouží úctu a odmítnutí názoru, že by se jednalo o pouhé čtivo.