Vélin Al Sorna býval synem nechvalně proslulého Pána bitev – vojevůdce, který pomáhal králi Janusovi sjednotit říši a spáchal strašlivé činy. Nyní však Vélin otce nemá. Po smrti matky jej otec zavedl do pevnosti Šestého řádu, kde byla všechna rodinná pouta zpřetrhána a Vélin spolu s dalšími „bratry“ prodělal výcvik, aby se stal válečníkem Víry. Ve světě kacířů, vyznavačů zakázaných kultů, intrikujících šlechticů a nutnosti skrývat vlastní city i výjimečnost však brzy zjistí, že i zpřetrhaná pouta někdy váží víc než okovy...

Nakladatelství Host začalo vydávat fantasy. To je samo o sobě pro žánr dobrá zpráva. Ještě lepší zprávou ale je, že nakladatelství Host začalo vydávat dospělou fantasy. Žádné young adults, žádné knihy z herních světů, žádné paranormální romance s alfa vlkodlaky, alfa upíry, alfa bludičkami a podobnými věcmi. Píseň krve má drsnost a vážnost už v názvu a z pouhé anotace je jasné, že se Anthony Ryan snaží vyprávět temný příběh v nejlepší tradici epické fantasy, jen mírně obohacený o témata jako vysílání vojska do zámoří, loajalita vládci a morální hranice jedince. Což se mu daří.

Mimochodem, je docela zábavné, že jedním z autorů propagačních výkřiků na obálce je Michael J. Sullivan, autor série Dobrodružství Riyria. Ne snad proto, že doporučení tohoto pána by nemělo svou váhu. Naopak. Navíc on i Ryan se prosadili nejprve svépomocí (Ryan publikoval na Amazonu několik noirových sci-fi příběhů a i Píseň krve vyšla u tradičního nakladatele až po internetovém úspěchu). Jde však o to, že Sullivan je mistrem odlehčené zábavy, která není vyloženě parodií žánru, ale stojí na jeho pomezí a připomíná například filmovou verzi seriálu Starsky a Hutch (tedy výrazně komediální ladění při zachování úcty ke zdroji a beze snahy vyhýbat se vážným tématům) v krátkých úderných příbězích.

Ryan naproti tomu vychází vstříc potřebám čtenářů fantasy eposů – jeho román je rozsáhlý, během čtení odhalujeme nejen vztahy postav, ale i to, jak je okolnosti a události deformují, a především poznáváme svět. S nadsázkou řečeno: Ryan napsal šestisetstránkovou fantasy bichli pro chvíle, kdy potřebujete právě a pouze šestisetstránkovou fantasy bichli a nemáte náladu se zahazovat s čímkoliv menším. Takové knihy pochopitelně zkouší napsat kdekdo, ale skutečně nestačí mít šest set stran textu, kde se bojuje, kouzlí, souloží, kleje, zachraňuje svět... Ale není ani zapotřebí být kdovíjak originální. Ostatně u žánru, který pracuje s mytickými archetypy, je originalita vždy až za autorovou schopností podat onen archetyp živě a působivě. Realisticky, chcete-li.

Ryanova kniha pracuje s několika jednoduchými motivy, které však šikovně propojuje, a i když je první polovina knihy koncentrovanější a silnější, nedá se říct, že by román ztrácel dech. Napíná a odhaluje nové věci až do konce. Ovšem začíná skutečně jednoduše: dítětem vystaveným náročnému fyzickému i psychickému tréninku. Skrze Vélinův trénink se nenaplňuje pouze půdorys jakéhosi originu (jak by napsali fanoušci komiksu) a růstu postavy, ale také máme možnost seznámit se s nejdůležitějšími aspekty světa, v němž se příběh odehrává a do něhož se hrdina podívá v druhé části knihy.

Předně má Vélin sloužit šestému řádu Víry, která ovládá Sjednocené království. Víra neuznává božstva, pouze tzv. Zemřelé, a důsledně bojuje proti jiným vyznáním coby tmářským. Každý z řádů přitom přispívá svým způsobem – znalostmi, léčitelstvím, bojem, inkvizicí... Což má dva následky. Tím prvním je vnitřní boj Vélina, protože ten začíná postupně zjišťovat, že v jeho nitru dřímá jistý druh magie (a mohl by se o něj tedy zajímat Čtvrtý řád coby o čaroděje určeného k popravě). Druhým důsledkem je, že většina postav jsou svým způsobem náboženští fanatici. Ryan není v tomto ohledu extrémní, ale přesto je jeho svět věrný duchu temného středověku.

Dokonce by pravděpodobně nedalo příliš práce propagovat román jako historický. Pravda, letmý pohled na mapu uvnitř knihy naznačí, že nejsme na matičce Zemi, ale upřímně: dokud v textu nepoletují draci, najdou se lidé, kterým by děj nepřišel zas tak divný. A tady draci skutečně nelétají.

To je mimochodem jeden z důvodů, proč je mírně zavádějící tvrzení na přebalu, že je kniha podobná ságám typu Kolo času či Píseň ledu a ohně – tím dalším je skutečnost, že se kniha důsledně soustředí na jednu postavu, a připomíná tak spíše některé romány Davida Gemmella, které byly také umírněné ve využívání fantasy prvků. Máme zde tedy Vélinovu schopnost a několik náznaků, jak mohou tzv. Temná umění fungovat u jiných. A to stačí, aby konflikt povinnosti, citů a touhy pochopit sám sebe a své schopnosti poháněl knihu celých šest set stran.

Navíc si Ryan vypomáhá ještě jedním fíglem. Kniha je pojata jako vyprávění zajatého Vélina, který vypráví o svém životě kronikáři z nepřátelského národa. Ten má určité představy o událostech, jichž se Vélin zúčastnil, a nyní je musí korigovat... Čtenář má díky vloženým „mezihrám“ jakousi obrysovou mapu, kam by se příběh mohl ubírat, ale zároveň brzy pozná, že Vélin neříká celou pravdu.

Píseň krve je tak ve výsledku nejpříjemnějším překvapením mezi letos u nás vydanými fantasy knihami. Anthony Ryan sice ještě nemůže konkurovat opravdové špičce typu Martina či Sapkowského, ale zařadil se těsně za ně do pozice nadějného nováčka, který je může jednou nahradit. Vyžilé veterány typu Feista či Goodkinda už za sebou rozhodně nechává.