Skotský spisovatel Anthony Ryan se prosadil díky románu Píseň krve z roku 2013. Kniha byla zasazena do drsného, středověce působícího světa a sledovala osudy mladého Vélina al Sorny, kterého otec svěřil do výchovy válečnickému Šestému řádu. Čtenáři postupně zjišťovali něco málo o historii Sjednoceného království i vztahu jeho obyvatel k magii (oficiálně zakázané a považované za zlo) či náboženství (místo bohů se zde uctívá tzv. Víra v předky, jedná se však spíše o přijetí jejich odkazu než věroučný systém). Ryan postupně původně samostatný román doplnil dvěma vzájemně provázanými pokračováními na trilogii a po několika letech se do stejného prostředí vrátil i s duologií Čepel krkavce.

Jak zde, tak v původní trilogii autor prokázal, že jádrem jeho textů jsou silné, živě podané postavy, nikoliv epický příběh o hrozbě celému světu. Nejsilnější byl vždy v komorním pojetí a vykreslení tragických voleb, do nichž své hrdiny a hrdinky vháněl. Zároveň však nebyl kovaný cynik jako například Joe Abercrombie a zachovával si starosvětsky romantizující náhled. Zdaleka nejvíc tedy odkazoval stylem i atmosférou svých příběhů k britskému klasikovi hrdinské fantasy Davidu Gemmellovi. Není proto žádným překvapením, že Písně temnoty, právě vydaná sbírka krátkých příběhů, kterými Ryan postupně svět Stínu krkavce rozšířil, je zdaleka nejgemmellovštější kniha široko daleko od… inu, od smrti Davida Gemmella.

Písně temnoty obsahují čtyři příběhy a opět platí, že v jejich srdci je s jedinou výjimkou vždy konkrétní postava. Neočekávejte tedy žádná radikální odhalení z historie Sjednoceného království, ale prohloubení charakteru starých známých vedlejších postav z původní trilogie. Hned ve dvou příbězích tak vystupuje bratr Sollis, později známý především jako jeden z Vélinových učitelů. V novele Zástupy mrtvých doprovází (autorovým čtenářům rovněž dobře známou) sestru Eleru z Pátého řádu do hor za hranicemi království, jež obývají divoké klany Lonaků, aby zde našli květinu, která by mohla přinést průlom ve snaze objevit lék na morové onemocnění známé jako Rudá ruka. Přímočará mise se však komplikuje. Sollis musí dočasně uzavřít spojenectví se skupinou lonackých vyvrhelů, kteří se pokoušejí dosáhnout vykoupení v očích svého lidu tím, že odstraní jakéhosi hrozivého nepřítele všeho živého. Následuje zoufalá obrana dávno opuštěné pevnosti a konfrontace s bytostí ovládající divoká zvířata.

Ryan zde sepsal čistou hrdinskou fantasy, která kromě zmíněného Gemmella v mnohém připomíná povídky Roberta E. Howarda (například conanovský příběh Za Černou řekou nebo piktské povídky ze sborníku Tygři moře). Jen jeho hrdinové nejsou živelné postavy howardovského typu, které by jedly, pily, milovaly a zabíjely, ale následují volání povinnosti navzdory osobním touhám. Adrenalinová jízda tak má nakonec silně melancholické vyznění.

Sollis se ještě vrátí, tentokrát ovšem jako vedlejší postava. Hlavním hrdinou povídky Lord výběrčí je totiž představitel královské celní správy Jehrid al Bero (ten se naopak ve své mladší verzi mihne jako prostý voják v Zástupech). Tentokrát jde o likvidaci pašerácké bandy, která unesla ženu, jejíž výpověď (případně umlčení) Řády vyžadují. Jedná se o možná nejdrsnější povídku v knize, protože Jehrid má pro své osobní křížové tažení proti pašerákům a vrakařům, během nějž se neštítí jakýchkoliv krutostí, velmi osobní důvody. A teprve konfrontace se Sollisem, opět věrným příkazům svých nadřízených, v něm probouzí trochu romantizující lidskosti.

Stejně jako tyto dvě povídky, i Paní vran odhaluje minulost známých postav, především královské špionky Derly, která v hlavním městě Varinsholdu krvavě mstí vraždu své milenky a dostane se do hledáčku krále Januse. Malou roli zde ovšem hraje i Frentis, později jedna z hlavních postav v obou pokračováních Písně krve. Zatímco příběhy se Sollisem ukazují, jak komplikovaný je vztah Sjednoceného království k magii, tentokrát v příběhu nadpřirozeno nefiguruje. Je to středověce laděné vyřizování účtů. Náležitě krvavé a bezohledné.

Naopak výrazně je na nadpřirozenu (nebo lépe řečeno konceptu úhlavního zla, proti němž Ryanovy postavy dlouhodobě bojují) postavená poslední povídka, Souboj dvou zel aneb Pád Kethie. Zde Ryan opouští zaměření na postavy a využívá svého vzdělání historika. S tím ostatně skvěle pracoval i v Písni krve, kde rámec románu tvořil rozhovor Vélina al Sorny s historikem pokoušejícím se realisticky a pravdivě zaznamenat tragické události války mezi Sjednoceným královstvím a Alpírským císařstvím. Souboj dvou zel je stylizován jako zpráva o dávných událostech z dob vzniku Volarského císařství (s jemnými odkazy na třetí punskou válku, pokud by někoho zajímaly inspirace z reálné historie). Vypravěč se opět snaží proniknout nánosy legend a lidových vyprávění, aby podal pravdivý obraz střetu dvou dobových mocností, v němž rozhodně nešlo o síly dobra a zla (Volaři již dávno v té době praktikují kruté otrokářství, Kethijci zase obětují děti). Vtip spočívá v tom, že to, co se historik snaží připsat zveličování, vzájemné nenávisti a pověrám, čtenáři Ryanových knih správně identifikují jako projevy téže hrozby, které později čelí Vélin a jeho spojenci. Vzniká tak paradoxní situace – na jedné straně Ryan popisuje v podstatě genocidní tažení, na straně druhé ve čtenáři, jenž na rozdíl od fiktivního historika slovy německé historické školy „ví, jak to vlastně bylo,“ vyvolává pobavení.

Písně temnoty jsou tak velmi rozmanitá sbírka, která ukazuje, že Ryan dokáže své silné stránky zpracovat i na mnohem menším prostoru, než jsme u něj zvyklí. A také to, že svět Sjednoceného království nabízí více zajímavých postav než jen Vélina…