„Vždy když mám někoho zabít, uklidňuje mě pohled do korun stromů.“ Touto větou se představuje Alwyn, hlavní hrdina Vyvrhele. Jednoho dne získá přízvisko Písař, ačkoliv se jeho ruce koupou spíše v krvi než inkoustu. Jednoho dne stane po boku těch, jejichž činy otřásají královstvími a mění osudy milionů. Zatím je ale pouhým klukem dospívajícím v loupežnické kumpanii samozvaného krále zbojníků Deckina Scarla. A rozhodně to není ten typ zbojníka, který romanticky bloumá vzdušnými lesy, bere bohatým a chudým dává. Ne, v Deckinových službách se podřezávají krky a bere všechno všem, kdo něco mají. Jenže přehnané ambice nakonec vedou k tomu, že je Deckinova tlupa rozprášena. Alwyn jako jeden z mála unikne masakru a následným popravám. Místo aby ale tiše zmizel, rozhodne se zasvětit svůj život pomstě. Jen bude muset napřed jako první člověk utéct z nejstřeženějšího vězení království a pak se neztratit v krvavé občanské válce, do níž promlouvají nejen ambice šlechticů, ale čím dál víc i náboženský fanatismus…

Nejnovější série Anthonyho Ryana opět dokazuje, jak snadno si dokáže tento autor se svými postavami čtenáře získat. Alwyn rozhodně není kladný hrdina – sice dostává naloženo od těch, kdo jsou ještě větší zrůdy nebo psychopati, ale většinu knihy je důsledně věrný svému cynickému pohledu na život i svět. Ano, nedělá mu radost, když musí zabít nevinné lidi, ale většinou u něj pragmatismus zvítězí dle hesla „radši oni, než já“. A jen postupně se do jeho charakteru promítá vliv hrstky těch, kteří mají v jeho okolí čisté svědomí – nebo alespoň naději na vykoupení. Pořád to ale znamená v podstatě jen tolik, že se Alwyn z pozice přemýšlivého hrdlořeza propracuje do role toho, kdo je v zájmu dobré věci schopen a ochoten dělat ty nejhorší věci, o nichž by ti, k nimž vzhlíží, neměli nic vědět…

Vyvrhel popisuje několik etap Alwynova života a úspěšně díky tomu mění žánrový půdorys. Začátek románu je historií grandiózního konce Deckinovy tlupy a zdařile dává zapomenout na všechny robinhoodovské historky. Tohle je drsné vyprávění o hrdlořezech, kteří si cení jen vlastního života, peněz a sexu. Následně se Alwyn dostane do Báně, dolu spojeného s vězením, kde se jej ujme bývalá vysoce postavená duchovní Sihlda. Právě ona mladého mordýře pomalu zformuje v někoho, kdo má rozum stejně ostrý jako kudlu. A nakonec se Vyvrhel stává historií tažení kumpanie Úmluvy – jednotky zformované mladou šlechtičnou Evadien Courlainovou, která je pronásledovaná vizemi konce světa. 

Ryan nikdy nebyl autorem, který by příliš spoléhal na magii a božské zvraty. I tentokrát je mytologie jeho světa poměrně strohá a magie se projevuje jen zřídkakdy. Ovšem dopad víry na chování postav je skvěle podaný. A když dojde na kouzla nebo nadpřirozeno, je to přesně ta krvavá, temná středověká záležitost, na kterou se nezapomíná. Ať už je to děsivý řetězník, který přepravuje odsouzené zbojníky do Báně a naslouchá přitom přízrakům mrtvých, nebo Pytlová vědma, léčitelka, která se vždy poctivě ujistí, že její zákazníci jsou ochotni zaplatit cenu… Kterou nikdy není možné vyčíslit penězi.

Už v Písni krve a jejích pokračováních Ryan doložil, že klasický středověký „setting“ epické fantasy stále ještě není vytěžený. Feudalismus v jeho pojetí je ošklivá, krvavá a špinavá záležitost. A i když se jeho hrdinové dostávají do pozice, kde se částečně smývá rozdíl mezi společenskými vrstvami, většinou je v Ryanových světech loterie narození tím, co formuje a hlavně ničí životy většiny. Navíc má Ryan perfektně nastudované středověké válečnictví, takže jeho bitevní scény jsou jedním slovem skvělé, a zvraty, k nimž v nich dochází, a to, jaký na ně mohou mít vliv výše zmíněné, pečlivě dávkované magické prvky, mají svou přísnou logiku. Vyvrhel nabízí hned několik těchto skvělých bitev a autor na ně tentokrát nenahlíží očima vyvolených válečníků, ale kumpanie, která rozhodně není na prvním místě v prioritách královských zásobovatelů, co se výzbroje i proviantu týče. A tak dostáváme něco mezi realistickou Johankou z Arku z pohledu jejích následovníků a ozvěnami husitského válečnictví. Je vidět, že Ryan je vystudovaný historik – a občas to probleskne i v malých vtípcích, jako když Alwyn pátrající po bájném zbojnickém pokladu nepase po kronikách a pověstech, ale po záznamech o vybraných daních. Protože „výběrčí daní jsou zdaleka nejlepšími historiky“. Právě díky nim se přece nejlépe sledují změny ve vlastnictví půdy a majetku…

Vyvrhel tak staví na tom, v čem je Ryan nejsilnější. A na rozdíl od startu autorových předchozích trilogií (krom Stínu krkavce započatého Písní krve ještě Ohněm probuzení odstartované Draconis Memoria) se zdá, že tentokrát budou pokračování ještě zajímavější. Alwyn je totiž na rozdíl od starších Ryanových hrdinů stále ještě postavou, která nedosáhla svého plného potenciálu ve své první knize, a jeho činy evidentně budou z těch, kvůli kterým je v historii dlážděna cesta do pekel. Po dočtení poslední stránky Vyvrhele lze tedy opatrně doufat, že Ryan už autorsky dospěl do fáze, kdy není pouze skvělý romanopisec (protože jak Píseň krve, tak Oheň probuzení jsou výborné romány!), tak i skvělý tvůrce ság, který má přesně promyšleno, co a jak bude v dalších dílech vyprávět…