Mirko Kraetsch se narodil v Drážďanech, kde v r. 1990 odmaturoval na gymnáziu zaměřeném na moderní cizí jazyky. Na Humboldtově univerzitě v Berlíně vystudoval bohemistiku a kulturní vědu. Ve školním roce 1994/95 studoval na FF UK v Praze. Od této doby se zabývá překládáním a učí se slovensky. Pracuje na volné noze jako překladatel beletrie, poezie, dramatiky a esejistiky i jako zprostředkovatel literatury (např. na knižních veletrzích nebo jako moderátor autorských čtení a besed). Mezi „jeho“ autory patří Markéta Pilátová, Emil Hakl, Bianca Bellová,Jaroslav Rudiš, Miloš Urban a řada dalších.
Vedle překládání působí Mirko Kraetsch také jako autor knih, účetní a průvodce po Berlíně a okolí. 

iLiteratura: Jak jste se dostal k bohemistice a k překládání české literatury?
Mirko Kraetsch: Jsem takříkajíc bohemista z donucení. Vyrostl jsem v Drážďanech a hlásil jsem se po osmé třídě na gymnázium na moderní jazyky. Tam jsem si vedle povinné ruštiny a angličtiny mohl vybrat mezi francouzštinou a češtinou. A samozřejmě jsem si vybral francouzštinu, protože – co bych s češtinou proboha dělal? Řekli mi, že mě na školu rádi vezmou, ale ne do francouzské třídy, protože mi chybí společenská angažovanost. A strčili mě prostě do třídy s češtinou. Tak se stalo, že jsem se od roku 1987 učil česky, a to dost intenzivně, s německou učitelkou Frau Hums (která občas omdlívala z toho, co nás naučil rodilý mluvčí pan Čeliš). Frau Hums byla pro češtinu nadšená, čímž nás nakazila.
Odmaturoval jsem v dost zajímavém roce 1989/90 a rázem bylo všechno jinak. Zrušil jsem veškeré plány a začal o budoucnosti uvažovat úplně od začátku. Po civilní službě jsem chtěl studovat jazyky. Nakonec jsem se různými oklikami dostal na Humboldtovu univerzitu na bohemistiku jako hlavní obor. Spolu s češtinou jsem vystudoval kulturologii. A přitom jsem už i překládal a tlumočil.
Rok jsem studoval také v Praze a často jsem se setkával se slovenštinou, která mě zajímala. Když mi nakonec ještě během studia vyšel první překlad, bylo to právě ze slovenštiny: text ve sborníku literárněteoretických analýz Petera Zajace.
V Praze jsem se na kurzech češtiny pro cizince setkával s krátkými texty autorů jako Jan Werich nebo Miloš Macourek a bylo mi líto, že o nich nemůžu mluvit s kamarády v Německu. A tak jsem si řekl, že jim je přeložím, a nakopíroval jsem na Vánoce takové dárkové samizdatové svazky. Díky jednomu z nich jsem se náhodou dostal i ke svému prvnímu oficiálnímu překladu.
Moje cesty k překladatelské práci byly docela klikaté, ale když se za svým životem ohlížím, vypadá to, jako bych se na kariéru překladatele chystal od malička.

iLiteratura: Překládání je pro vás hlavní zaměstnání?
Mirko Kraetsch: Různě to kolísá; právě teď spíš ano, protože mám kvůli lipskému veletrhu pořád něco na stole. Jinak z toho ale nemůžu žít, dělám totiž jen literární překlad, což je nárazové, mezidobí musím vždycky překlenout jinými věcmi. Ale mně to střídání vyhovuje, protože překládání je osamělá činnost, a když dělám třeba průvodce po Berlíně, znamená to zase komunikaci se spoustou lidí kolem.

iLiteratura: A jaké překlady u příležitosti Lipska chystáte?
Mirko Kraetsch: Nejaktuálnější je Haklova Umina verze, na které teď pracuju; pak mám dva kratší texty do časopisu – od Bianky Bellové a Petry Hůlové. Dále ukázky z dětských knížek od Markéty Pilátové, která se bude v Lipsku prezentovat. Ještě mě čeká textová redakce krásného komiksu Zatím dobrý od Jana Nováka a Jaromíra 99; v němčině se to bude jmenovat Tschechenkrieg („Válka s Čechama“), což se mi moc líbí. Předtím jsem dělal Ivu Procházkovou – Muže na dně, ještě předtím Jezero Bianky Bellové. A také spoustu kratších textů pro české číslo časopisu Theater heute. To byly spíš teoretické články o divadelní scéně v ČR. A v mezičase jsem ještě přeložil Trola od Michala Hvoreckého.

iLiteratura: Stoupl díky skutečnosti, že Česká republika bude v březnu 2019 hlavním zahraničním hostem Lipského knižního veletrhu, zájem nakladatelů v německojazyčné oblasti o českou literaturu?
Mirko Kraetsch: Hlavně pomáhá finanční podpora ze strany ministerstva. Žádné nakladatelství nemá odvahu vydat českou knihu bez podpory, z vlastních sil. A rozpočet se teď hodně zvětšil, systém udělování grantů už nepůsobí tak nepředvídatelně, podporu dostává mnoho titulů. Angažují se tím pádem i nakladatelství, která to jinak nemají v profilu. Příští rok se zaměří na norské knihy, protože bude Norsko hostem ve Frankfurtu, a předtím se zase věnovali Gruzii. Takže se spíš vezou na konjunktuře a nevím, jestli se o autory, které teď vydávají, budou starat i do budoucna.
Na druhou stranu, česká literatura je a asi nadále zůstane okrajový jev. To je prostě fakt a je samozřejmě dobře, že se teď angažuje víc subjektů a vychází opravdu spousta knížek.
Jiná věc je, že si také musejí najít cestu ke čtenáři. Ministerstvo kultury teď nově finančně podporuje i propagaci titulů. Co s tím nakladatelství udělají, už je na nich.
Zájem médií má v každém případě hlavní host na knižním veletrhu zaručený a je třeba toho využít. Česká strana se o to snaží, dokonce bych řekl, že v tuto chvíli až moc, že v důsledku může být pro novináře a čtenáře těžké se v tom orientovat. Když se navíc někdo s českým zázemím vyjádří o nějaké knize, že je skvělá, je to něco jiného, než kdyby to řekl Němec nebo Rakušan, který ví, jak asi ten který titul bude rezonovat v naší jazykové oblasti. A na to se při výběru autorů do Lipska zřejmě moc nedbalo. Počet pozvaných mi připadá velký, budou si bohužel navzájem konkurovat. No, uvidíme. Ale prezentovat se celý rok, nesoustředit se jen na dny veletrhu, je určitě dobrý nápad.

iLiteratura: Co je pro vás hlavní zdroj informací o české literatuře?
Mirko Kraetsch: Snažím se čerpat z různých zdrojů. Jsem samozřejmě v kontaktu s literárními agenturami – s Edgarem de Bruinem, Danou Blatnou a Marií Sileny – a ti mě zásobují informacemi. Jsem ve spojení s Veronikou Chaloupkovou z nakladatelství Argo, sleduju třeba i diskuse na Facebooku, na iLiteratuře jsou také rubriky o nových knihách, ale pátrat po dostupných materiálech a posuzovat, co pro mě může být opravdu zajímavé, vyžaduje dost času.
Líbilo by se mi, kdyby existoval nějaký ucelený zdroj aktuálních informací v kostce pro zahraniční zájemce o českou literaturu, jako takový výchozí bod – třeba České literární centrum by mohlo takto fungovat.

iLiteratura: Jsou pro vás užitečné české literární recenze?
Mirko Kraetsch: I v Německu se vede diskuse o tom, jaká by měla literární kritika být. Jestli má prostě poskytnout informace o knize, aby zaujala případné zájemce, nebo jestli má opravdu kritizovat, analyzovat, což je náročnější a těžko říct, komu to pomůže. Je to ošemetná věc. Já třeba nemám rád, když vidím recenzi, kde autora a knihu úplně shazují: nevím, proč se takové věci – vzhledem k tomu, jak malý prostor recenze celkově dostávají – vůbec píšou. Ať tu knížku někomu věnují a jdou psát o něčem, co se jim líbí nebo co je aspoň něčím zaujme. A vůbec nejhorší je, když si v článcích lidé začnou vyřizovat své osobní spory.

iLiteratura: Je pro vás některý z vašich překladů, některý z vašich autorů zvlášť důležitý?
Mirko Kraetsch: Těžko říct, každá kniha má svoje kouzlo, každý autor/autorka má něco do sebe. Spisovatele vždycky znám i osobně; díky tomu, že jsem dlouho moderoval autorská čtení v Lipsku, potkal jsem spoustu lidí z literárního světa a dodnes jsou mými kamarády. A tak si texty spojuji s jejich autory a tvoří pro mě jeden celek.
Zvláštní pro mě byl Muž na dně Ivy Procházkové. Na knihu jsem měl málo času a zároveň je to nejdelší text, který jsem kdy přeložil. A zjistil jsem, že jsem ho psal úplně plynule, takže závěrečné pilování bylo celkem snadné. Jsou texty, které po prvním kole musím hodně upravovat, vylepšovat, někdy se dokonce rozhodnu pro jiný způsob vyprávění. Ale u Procházkové jsem už cizeloval jen úplné drobnosti. A to mě udivilo a potěšilo, zažil jsem poprvé, že by to šlo tak hladce. Asi mi je její literární hlas hodně blízký.
Jinak mám na překládání rád právě pestrost; každý text a každý autorský jazyk je jiný a já si musím také pokaždé vymyslet jiný tón. Jsem rád, když se mění i témata – při překládání se neuvěřitelně učím. A pořád se na něco ptám chudáků autorů, posílám seznamy otázek; ale zatím poměrně vstřícně a ochotně odpovídají, přestože to pro ně už je vždycky starý text, dávno se věnují něčemu jinému a já je obtěžuju s drobnostmi.

iLiteratura: Máte nějaké překladatelské přání, které se vám zatím nepodařilo splnit?
Mirko Kraetsch: Prózu O bílých slonech od Ireny Douskové. Tuhle útlou knížku mám moc rád, je to taková intenzivní letní skica. Kousek už mám přeložený a už jsem ho i různě rozesílal, nevím, jak to dopadne. V současné chvíli bohužel nemám na lobbování u nakladatelů tolik času. Dřív jsem to dělal častěji, a v několika případech z toho dokonce něco bylo.
Mám vyhlédnutý i další titul, ale na Lipsko je teď už stejně pozdě. Uvidím, jestli někdo projeví zájem potom, až vlna pozornosti okolo veletrhu opadne. Toho se totiž obáváme. Nakonec jde o to, jestli se vydané knížky budou prodávat – to je měřítko pro nakladatelství, jestli se rozhodnou s češtinou pokračovat. Ahoj Leipzig představuje velký pokus vzbudit u lidí zájem, a třeba bude i trvalejší.
Ale česká literatura to nemá lehké, a to ještě nemluvím o úpadku literatury všeobecně a o revoluci v médiích – knížky dnes mají jinou roli než před dvaceti lety. Což je další aspekt nejistoty pro nakladatelství, která dnes řeší, jestli se vůbec dá přežívat na základě modelu „kniha“, nebo jestli je potřeba vymýšlet nějaký nový způsob, jak s texty pracovat.

iLiteratura: Vy osobně do Lipska pojedete? Těšíte se?
Mirko Kraetsch: Právě jsem z Brna dostal nabídku na moderování několika akcí, dost pestré spektrum žánrů a témat. Z toho mám radost, jistě. Zastávám totiž názor, že překladatelé jsou pro prezentaci svých – a nejen svých – překladů ideální. (Jak kdo, samozřejmě, některým se na pódium moc nechce, ale stejný fenomén známe i u samotných autorů.) V této souvislosti se angažuji ve spolku Weltlesebühne, který má za cíl podporovat vystupování překladatelek a překladatelů na veřejnosti.
Právě my, kdo překládáme z tzv. malých jazyků včetně češtiny, fungujeme (neviditelní a v zákulisí) vesměs také jako zprostředkovatelé i pro nakladatelství a pro literární a kulturní instituce, spolupracujeme s literárními agenturami a s různými českými nakladateli, jsme žádanými odborníky i pro novináře. Jsme kvalifikovaní a máme všestranný rozhled, orientujeme se v české literatuře a kultuře, v českých dějinách i v současném dění. A zároveň vidíme české jevy na pozadí našeho domácího prostředí, takže víme, co je třeba zdůraznit, co dovysvětlit, co jak provázat s jevy, které jsou publiku v německojazyčné oblasti známé, jak třeba i pracovat s předsudky (a jak je buď vyvrátit, nebo potvrdit). Zkrátka jak knihy přiblížit lidem. A když jsou potom spokojení, inspirovaní, ba nadšení, je to pro nás velké zadostiučinění.
Proto mám radost, že organizátoři oslovili mne a snad i jiné kolegyně a kolegy, abychom moderovali autorská čtení, besedy, workshopy atd. Očividně si nás váží. Měli jsme totiž v minulých měsících a letech spíš pocit, jako by z české strany vůči překladatelům panovala jakási podezřívavost, že se chceme nepřiměřeně zviditelňovat a obohacovat. Ale o to nám samozřejmě nejde, zbohatnout v této oblasti opravdu nelze. Nicméně jsme zkrátka (už podle autorského zákona) autory celého toho množství překladů, na které jsou pořadatelé tak hrdí. Víme, co je nimi práce, a také víme, že se tato práce stále často přehlíží, jak slýchám i od kolegyní a jak jsem se minulý rok přesvědčil na zajímavé diskusi s nakladateli a překladateli na Světě knihy…
Radši se však podívám dopředu. Během čtyř dnů veletrhu v Lipsku bude probíhat skoro stovka akcí, jak jsem slyšel, takže bude co dělat. A na stránkách ahojleipzig2019.de mají v nejbližší době k informacím o autorech také přibýt medailonky překladatelek a překladatelů. Nevyznívá to skromně, ale přece: Je dobré, že tam budeme a že nás lidé uvidí. Na stránkách i pak živě na místě v Lipsku.