V románu Umina verze pracuje Emil Hakl s nepůvodním námětem, přesněji řečeno dokonce s dvojí literární inspirací. Jeho příběh v lecčem připomíná Shawův Pygmalion (vycházející však už z antického mýtu a později zpracovaný též v muzikálu My Fair Lady), ale i Frankensteina Mary Shelleyové. Jádrem zápletky je stvoření umělého člověka, konkrétně ženy jménem Uma, a její následná výchova, nakonec ústící až v její sebe-uvědomění, emancipaci, ale i finální tragický konec.

Vhledem k převzetí již zpracované látky nás na Haklově novém románu pochopitelně nejvíce zajímá její aktualizace. Děj je zasazený do současnosti, lokalizován zejména do Prahy (což je obojí pro Hakla příznačné), přičemž autorovi nejde ani tak o úvahu nad vědecko-technickými možnostmi, jejich důsledky a odpovědnosti za ně, jako spíše o modelování a drobnohledné zkoumání jednoho – nakonec vskutku mezilidského – vztahu. Technologicky důmyslně sestavené inteligentní bytosti, která je téměř k nerozeznání od skutečných lidí (na druhou stranu má i svoje zvláštnosti), totiž její konstruktéři neprozřetelně poskytují dočasnou svobodu a prostor pro poznávání okolního světa; dokonce je jí nalezen průvodce, jemuž je svěřena, aby se o ni postaral a pomohl jí se integrovat, polidštit.

Tímto bezděčným zasvětitelem je čtyřicátník František (neboli Ef), vlastně hlavní hrdina knihy, vypravěč čtyř z jejích pěti kapitol. Je to typický Haklův charakter, představující navenek průměrného muže středního věku, reprodukční grafik, toho času z vlastního rozhodnutí bez partnerských závazků a vůbec trochu asociální. Jednoho dne si ho – díky neuvěřitelné náhodě, zabouchnutým klíčům od bytu – vytipuje duchovní otec Umy, letitý kmet zvaný Smrťák, aby ho postupně zatáhl do svého plánu. František je tak, zpočátku skoro proti své vůli, vytržen ze stereotypu a jisté skepse středního věku; překvapivým, avšak podivně synchronizovaným okolnostem se však nebrání, takže se stane, že si jednoho dne domů skutečně dovede mladou (doslova zbrusu novou) ženu, se kterou začne žít. Sbližuje se s ní postupně; zdánlivě nesourodá dvojice zažívá spoustu banálních, všednodenních věcí: venčí psa, jdou na plovárnu, sledují filmy, vyrážejí na výlety, navštěvují své přátele, chodí do hospod (Uma nepotřebuje jíst, zato má neuvěřitelnou alkoholickou výdrž), povídají si, žertují, sbližují se i fyzicky… Zvídavá Uma bezděky přebírá mnohé zvyky, ale i jazyk a způsob myšlení svého opatrovníka. Ten si záhy k svému neskonalému údivu uvědomuje, že si s ní rozumí jako s doposud nikým a že ji má víc než rád – navzdory tomu, že Uma je „jen“ humanoid a neustále pod kontrolou svých poťouchlých tvůrců. A právě v nejlepším se bezmála romantický vývoj zlomí: majitelé si na svůj výtvor činí zase nárok, zároveň jsou fakticky jediní, kdo jsou technicky schopni udržet Umu při životě. Navzdory tomu je František odhodlán zůstat s ní za každou cenu, vykoupit ji, dohodnout se či v krajním případě vybojovat ji zpět – Uma už ale má „svůj rozum“, nezávislý na svých stvořitelích i Efovi, a tak se odhodlá vzít osud do vlastních rukou…

Volba známé a takřka archetypální literární látky (máme tím na mysli poměr zkušenějšího muže k dívce na něm nějak závislé) a její uplatnění v současných reáliích se zdá být po všech stránkách produktivní nápad. Umožňuje a usnadňuje Haklovi mnohé. Může se znovu ponořit do svého životního tématu, tedy do nejbližších mezilidských (rodinných, partnerských) vztahů, často vyjevovaných v trefných dialozích, a může zkoušet vypovídat o nich zase poněkud jinak – persiflážně, ironicky, antiiluzivně, intertextuálně. Přesto si nelze nevšimnout některých ne zcela dotažených či dostředivých momentů. Je jím např. poměrně formální, nezřetelně motivovaná práce s vypravěčem – první a poslední kapitola je psána v ich-formě, druhá a čtvrtá v sugestivnější du-formě (postup, který si Hakl vyzkoušel v některých povídkách předchozí knihy Hovězí kostky), všechny však přitom zachycují Františkovu perspektivu, takže se změna první osoby singuláru za druhou zdá být libovolná a pouze vnějšková – koneckonců by některá kapitola mohla být i v osobě třetí a moc by se asi nezměnilo.

Prostřední kapitola, nesoucí název shodný s titulem celé knihy a přinášející naopak Umino hledisko, je ovšem v kontextu Haklovy tvorby novum – takto zblízka se ženám Hakl ve svých prózách přece jen příliš nevěnoval. Ve výsledku však tato část nakonec vychází jako stylisticky slabší; je trochu znát, že se Hakl mnohem více umí vžít do svého tradičního alter ega, jehož vnitřní krajinu i životní prostředí dokáže navrhnout mnohem plastičtěji a vytříbeněji než nitro a vnímání jeho partnerky. Dále jsou jaksi neorganické, protože z celku vybočující, mnohé pasáže první kapitoly. Zde se mimo jiné – třebaže ne nezajímavě, naopak spíše znepokojujícím způsobem – zevrubně a naturalisticky popisuje prostředí bezdomoveckých brlohů, kde je František nucen přespat. Samotný příběh však vlastně začíná teprve na závěr této anabáze, v momentě, kdy se protagonista seznámí se Smrťákem.

V románu Umina verze (mimochodem docela nezvykle vybaveném množstvím černobílých „fotografií hlavních aktérů“ od Zuzany Lazarové) si Emil Hakl sice zachoval svůj standard, včetně nezaměnitelné jazykové stylizace, své nejlepší knihy o současnosti však nepřekonal.