Lipský knižní veletrh proběhne od 21. do 24. března 2019. Vystoupí zde více než 50 českých autorů, mnohým z nich zároveň vycházejí knihy v německých překladech. Organizační tým však vnímá tuto událost jako příležitost prezentovat českou literaturu a kulturu v daleko širším měřítku. Nejrůznější akce probíhají pod hlavičkou Ahoj Leipzig po celý rok.

iLiteratura: Pane Kubíčku, co si vy sám od Ahoj Leipzig slibujete?
Tomáš Kubíček: Otázka spíše je, co si od toho slibuje česká literatura. Důležité je si uvědomit, že Lipský knižní veletrh pro nás představuje dveře do Evropy, k evropským nakladatelům, a evropští nakladatelé zase představují dveře do zbytku světa. Naposledy se česká literatura v Lipsku takto prezentovala v roce 1995, v době, kdy se pozornost upínala k jiným událostem – Evropa byla v „přestavbě“, rozšiřovala se Evropská unie, na Balkáně vrcholil válečný konflikt. Česká přítomnost na veletrhu pak byla tematicky zaměřena především na autory, kteří patřili k bývalé literatuře exilu či disentu. Hlavní osobností české účasti se stal Pavel Kohout, tedy to, co němečtí čtenáři znali a v čem se utvrzovali. Ne náhodou pak vyšel v prosinci 1996 ve Frankfurter Allgemeine Zeitung celostránkový článek Hanse-Petera Riese s názvem Žádný fénix z českého popela a podtitulem Česká literatura nezvládla zapojení do Evropy. A to byl vlastně počátek odlivu zájmu německé čtenářské veřejnosti, a potažmo i německých nakladatelů, od české literatury. Poslední dobou vycházelo v Německu kolem pěti, šesti titulů ročně a recenze na ně víceméně nenajdete – což znamená, že kritici je nevnímají jako něco podstatného.
Když se v současnosti Němců ptáte, koho z české literatury znají, tak většinou nikoho. Někteří si spojí s českou literaturou „Berlíňana“ Jaroslava Rudiše.Vzácně se objeví jméno Kateřiny Tučkové či Radky Denemarkové. Nepočítám ovšem v Německu trvale znějící jména jako Kundera, Kohout či Havel. Od veletrhu očekáváme, že se situace změní, že přitáhneme pozornost k současné české literatuře, a doufáme, že bude pak déle rezonovat v německém prostředí.
Z toho důvodu jsme se také rozhodli pro koncept Českého roku, který má však 14 měsíců a v jehož rámci máme v úmyslu od října 2018 do listopadu 2019 v německojazyčných zemích, tedy i v Rakousku a ve Švýcarsku, aktivovat pozornost veřejnosti k české kultuře. Tak, aby se česká literatura měla o co opřít, aby byl její vstup do německého prostředí stabilnější a soustavnější. Už teď je jasné, že to bylo dobré rozhodnutí. Svědčí o tom jak odezva u našich partnerů v Německu, tak zvýšený zájem německých nakladatelů o české knihy.
Díky tomu také víme, že budeme moci představit kolem osmdesáti nově přeložených titulů (u jiných hostujících zemí to bývá mezi třiceti a čtyřiceti). Němečtí nakladatelé vidí, že to myslíme vážně, že s nimi budeme déle, a rozhodli se nám věnovat více pozornosti. Osmdesátka titulů proti tradičním pěti je přeci jen jistý rozdíl.

iLiteratura: Oslovovali jste tedy kvůli vydávání českých překladů aktivně nakladatele? Dá se říct, že jste působili tak trochu v roli agentů?
Tomáš Kubíček: Ano. Oslovovali jsme je předem dopisem s otázkou, jestli nechtějí u příležitosti hostování ČR v Lipsku vydat nějaké české knihy. Lektory a ředitele nakladatelství jsme potom zvali na semináře na Světě knihy a Tabooku, pořádali jsme další semináře v Mnichově, Berlíně, Vídni a Curychu, kam jsme opět zvali nakladatele i překladatele; Petr A. Bílek, Marek Vajchr a další odborníci zde přednášeli o současné české literatuře, představovali jsme grant MK ČR na vydávání české literatury, navštěvovali jsme je na veletrzích i v jejich nakladatelských domech – a výsledkem více než dvouleté práce je oněch osmdesát titulů. Svůj podíl na tom ale samozřejmě mají i naši literární agenti v zahraničí, tedy Marie Sileny, Edgar de Bruin a Dana Blatná.

iLiteratura: Jak se německé publikum, které nemá povědomí o české literatuře, v tom množství nově vydaných knih zorientuje?
Tomáš Kubíček: Máme několik metod, jak pomoci čtenářům a publicistům najít, co pro ně může být zajímavé. Jednak máme dramaturgickou radu, kde sedí lidé, kteří literatuře rozumí, a když komunikujeme třeba s nakladateli, dáváme jim doporučení i jejím prostřednictvím – například právě Petr A. Bílek v přednáškách prezentuje, co je podle něj z české literatury podstatné. Ve spolupráci se zahraničními lektory a bohemisty jsme vytvořili publikace o současné české próze, poezii, komiksu a literatuře pro děti a mládež. I já jsem byl požádán našimi partnery, abych se pokusil navrhnout několik témat pro současnou českou literaturu – výsledkem je zjednodušené tematické čtení.
V Berlíně na ambasádě jsme měli v prosinci tiskovou konferenci, kde vystupoval šéfredaktor časopisu Host Miroslav Balaštík, který navrhoval třídění, v němž více pracoval s tématem ženských autorek. Německé publikum tak dostává určité „manuály“ či „šuplíčky“, protože, a to máte pravdu, když jim dáme bez ladu a skladu seznam osmdesáti titulů, tak se ztratí.
Lepší orientaci vychází vstříc i koncepce veletržního týdne. Každý den nese jedno téma: „Literatura ve výjimečné situaci“, „Generace 89“, „Vize v čase krize – Evropa?“ a „Literatura zneklidňující“: Každý den má svého velvyslance: Radku Denemarkovou, Jaroslava Rudiše, Jiřího Přibáně a Tomáše Glance. Petr Sís je pak ambasador komiksové literatury; literaturu pro děti a mládež zastupuje Iva Procházková. Každý den rovněž vydáme pro veletrh noviny, kde se přítomní autoři i téma představí.

iLiteratura: Najde se pro tolik účastníků publikum?
Tomáš Kubíček: To bude asi největší oříšek. Jak bývá na veletrhu zvykem, každého z autorů představíme minimálně dvakrát – jednou přímo na veletrhu a jednou v rámci „Leipzig liest“, což je paralelně probíhající největší festival čtení v Evropě. V průběhu oněch čtyř dnů nabízí Lipsko asi tři tisíce různých akcí. Konkurence je tedy velká. Nám se podařilo zajistit prostory, které čtenářsky tradičně fungují. O těch jsme dlouho debatovali nejenom s organizátory, ale i s našimi přáteli a kolegy v Lipsku. Čeští autoři nabídnou lipskému publiku – a mluvíme o více než čtvrtmilionu diváků, kteří se v průběhu veletrhu na lipské pořady vypraví – přibližně osmdesát čtení, diskusí, setkání. Snažíme se přitom skládat program tak, abychom si sami nekonkurovali. Ale nakonec bude vždy záviset na chemii okamžiku. V tomto smyslu nás varovali i předchozí hostující země, jako například Švýcaři, s nimiž české angažmá soustavně diskutujeme. Může se stát, že na některé čtení přijde jen pět lidí, i když jde třeba o autorskou hvězdu, protože je právě jiná atraktivní akce jinde. S tím je nutné počítat a ovlivnit to příliš nejde.

iLiteratura: Jak vlastně výběr pozvaných autorů vznikal?
Tomáš Kubíček: Těžce, protože spisovatelů, které bychom tam chtěli dovézt, samozřejmě není jen padesát. Konzultovali jsme to s organizátory Lipského veletrhu a také se Švýcary, kteří měli se svým hostováním v minulosti obrovský úspěch. Právě Švýcaři nás upozorňovali: Jak jich dovezete víc než čtyřicet, zblázníte se z toho a vytvoříte situaci, v níž se lipské publikum nebude schopné orientovat. (Sami jich totiž nakonec dovezli téměř osmdesát.) Požádali jsme dramaturgickou radu, aby se pokusila vybrat čtyřicet autorů pro Lipsko. Její první návrh, o němž se dále diskutovalo, obsahoval tuším sto dvacet jmen. Vysvětlili jsme si, že to není reálné, a následovaly dlouhé a skutečně velmi složité porady, na nichž byly zvažovány všechny možné aspekty prezentace. Výsledkem návrhu byla padesátka jmen. K těm pak přibyli ještě autoři či autorky, kterým němečtí vydavatelé chystají pro Lipský veletrh vydání knihy a kteří v onom finálním seznamu nebyli uvedeni. I ty musela ještě schválit dramaturgická rada. Nyní tedy pracujeme s množstvím pětapadesáti jmen.

iLiteratura: Jak odhadnout, co z naší literatury může Německo a svět zaujmout?
Tomáš Kubíček: Naším klíčovým spolupracovníkem je Thomas Geiger, výrazný reprezentant literárního života v Německu, který je součástí Literarisches Colloquium Berlin, jedné z nejprestižnějších německých literárních institucí. Ten pro nás funguje jako určitý radar. V dramaturgické radě je i Christina Frankenberg, která působí v Českém centru Berlína a prezentaci české kultury v Německu se věnuje už několik desetiletí. Zuzana Jürgens totéž dlouhodobě dělá v Mnichově. Je tam překladatel Tomáš Dimter, který velmi dobře ví, co se v německojazyčné oblasti děje. Do určité chvíle s námi velmi těsně spolupracoval v Německu žijící Jaroslav Rudiš, ale pak jsme ho museli požádat, aby se členství v dramaturgické radě vzdal a neocitl se při výběru autorů ve střetu zájmů. Podobné to bylo s Ivou Procházkovou. Proto tam nejsou ani další spisovatelé, ačkoli jsme s mnoha z nich úzce spolupracovali.
Tito i další lidé nám tedy pomáhali a pomáhají se v německém prostředí orientovat. Kromě toho máme velmi dobré kontakty s lidmi, jako je šéf rakouského svazu nakladatelů Benedikt Föger, českou prezentaci jsme konzultovali i s ředitelem frankfurtského veletrhu Juergenem Boosem a samozřejmě s Oliverem Zillem, ředitelem lipského veletrhu. Ostatně tito pánové byli i v Praze, kde se na mé pozvání zúčastnili Světa knihy. Přitom, jak sami řekli, spolu ještě nikdy na pódiu nediskutovali. A ti, kdo měli příležitost být u toho, si asi dokázali udělat obrázek, jak důležitá a užitečná pro nás spolupráce s nimi je. Já sám mám úzké vazby na německá akademická a univerzitní pracoviště, neboť jsem zde nějakou dobu působil v různých literárních či literárněvědných projektech, takže jsem mohl o podobě české prezentace debatovat s mnoha německými kolegy a přáteli. V Německu máme rovněž PR agenturu, která pro nás dělá i analýzy toho, co máme zohlednit.
Stává se nám, že přijdeme za nakladatelem a ptáme se: Jaká témata jsou pro vás jako nakladatele zajímavá? A oni odpovídají: Nás zajímá silné téma, které má formu románu o rozsahu 150 stran. A my se ptáme: Jaké silné téma? Oni na to: To už dodáte vy. Takže klíčové je nabídnout silné téma. To je úkol české literatury. Když se podíváte na silná témata v současné německé literatuře, najdete tam ostře sociálně-kritické romány, které vystupují z roviny osobního svědectví, intimně prožívaného života, a vyznívají jako ostrý výpad proti současné německé společnosti. Velmi horké je téma migrace a proměny evropského prostoru. Ožívá stará Evropa, tedy Evropa v době moderny. Stále je silný zájem o svědeckou literaturu. K té patří téma obou totalit dvacátého století. V překladové literatuře je velmi výrazné téma exotické; čtenáři se zajímají, co se děje v jiných světech. Proto je tam teď velký zájem například o čínskou nebo blízkovýchodní literaturu. Zatímco třeba tsunami severské detektivky už pomalu odeznívá.
Od nás očekávají, že jim ukážeme, že jsme součástí Evropy a že naše literatura nese společná témata, třebaže s jiným akcentem. Vstupujeme přitom do velké konkurence, protože z celkové nakladatelské produkce vychází v Německu zhruba 20–30 % překladové literatury. O tuto část nakladatelského koláče bojuje celý svět. A nemůžeme počítat s tím, že budeme zajímaví jen proto, že jsme sousedé.
Když se podíváte na těch pár českých titulů, které dříve vycházely v Německu, pak uvidíte, že si němečtí nakladatelé často vybírali z tematické oblasti blízké onomu typu svědecké literatury, který představuje například Günter Grass nebo Ralf Rothmann. Tato literatura se vydává do minulosti a zkoumá historická traumata. Nezřídka jde o témata, která jsou součástí společného česko-německého osudu, jako u Radky Denemarkové, Jakuby Katalpy či Kateřiny Tučkové: témata evropského prostoru, poválečného odsunu, židovství. Díky Evropské ceně za literaturu zarezonovala i kniha Bianky Bellové Jezero, jakési podobenství, které se odehrává kdekoli nebo také nikde, tudíž je přenositelné. Jan Němec se pak trefil do zvýšeného zájmu o dobu moderny (viz například mimořádně úspěšný román 1913. Léto jednoho století od Floriana Illiese).
Myslím, že česká literatura je v současné době autorsky velice silná, nastoupila výrazná generace ženských autorek. Autoři jako Hájíček, Mornštajnová, Hůlová nebo Tučková už mohou počítat s velkým čtenářským okruhem – vycházejí tedy z ghetta. Také si ale myslím, že tuto generační sílu se ještě nepodařilo přenést do prostoru mimo Česko. Lipský veletrh by měl být pokusem to změnit.

iLiteratura: Máte nějakou strategii pro to, aby zájem o českou literaturu po veletrhu hned zase neopadl?
Tomáš Kubíček: Ano, je jí zmíněný Český rok, v jehož rámci budou v německojazyčných zemích před i po veletrhu ve spolupráci s literárními domy a festivaly, muzei, galeriemi, knihovnami, kluby a tak dále probíhat autorská čtení a debaty. Organizujeme i výstavy, nejenom literární, koncerty či diskuse na celospolečenská témata. Celou řadu aktivit chystáme v kooperaci se svazy rakouských a švýcarských nakladatelů; v květnu se v Moravské zemské knihovně v Brně uskuteční sjezd evropských nakladatelů, kteří si tady budou povídat o evropské nakladatelské politice, a my jim samozřejmě opět představíme českou literaturu, abychom efekt veletrhu využili i pro evropský prostor. Když se o celém projektu bavíme s našimi teď už přáteli z Lipského veletrhu, tak říkají, že ještě žádná z hostujících zemí nepředstavila a nerealizovala takový dlouhodobý koncept jako Česká republika. Toto tvrzení se nyní často objevuje i v německém tisku, výsledkem je zvýšené očekávání německé kulturní veřejnosti.

iLiteratura: Překvapilo vás během příprav Českého roku v Lipsku něco?
Tomáš Kubíček: Lipsko připravujeme od roku 2015/16. První věc, která mě překvapila, už jsem zmínil: to, jak nízká znalost české literatury v Německu je, nakolik na nás navzdory dřívějším užším kontaktům „zapomněli“. Ještě v 80. letech recenzoval českou literaturu například Marcel Reich-Ranicki, papež německé literární kritiky, teď jsme ale z německého mediálního prostoru vymizeli.
Druhou věcí byla nízká míra zájmu o toto téma v českých médiích. Už jsem si nějak zvykl na to, že v denících nějaká soustavnější reflexe literatury chybí. A protože noviny odrážejí či utvářejí (jak chcete) většinové povědomí o tom, co je důležité, literatura je v důsledku toho shledána jako nepodstatná. Náš projekt tedy probíhá v okamžiku sníženého společenského zájmu o literaturu. Jenomže tohle je jedinečná příležitost, kdy se česká literatura v plné síle představí v německém prostředí. Myslel jsem si, že by toho deníky mohly třeba využít a říct: Je tady něco zajímavého, co poutá pozornost v evropském prostoru, pojďme se na to také zaměřit. Ale zatím k tomu nedošlo. Přitom vztah české společnosti k literatuře je zanedbaný a tohle by byla příležitost, jak ho kultivovat. Jak o tom ale deníkáře přesvědčit?

iLiteratura: Když na tomto místě připomenu nějaké ty neshody s Asociací spisovatelů a podobně – nečekal jste, že všichni potáhnou víc za jeden provaz?
Tomáš Kubíček: Mě by spíš mile překvapilo, kdyby tomu tak bylo, ale vím, že jsme v Čechách…
Ta záležitost s dopisem mě zamrzela, byla to aktivita nevelké skupiny lidí a celé akci i autorům samotným spíš uškodila, ne proto, že dopis na projekt zaútočil, ale proto, že to udělal tak hloupě. Celé to bylo velké nedorozumění. Přitom předseda Asociace Václav Kahuda ode mě měl materiály a informace pro to, aby dopis ani nemusel vzniknout. Ostatně Václav Kahuda to na veřejném zasedání dramaturgické rady projektu nejenom potvrdil, ale především konstatoval, že za podmínek, které jsme pro realizaci dostali, jsme dosáhli maxima. Je také pravda, že to byl zatím jediný pozitivní vzkaz, který jsme dostali. Zatím nám ještě nikdo neřekl „držíme vám palce“.

iLiteratura: Dva roky v Praze působí České literární centrum, sekce Moravské zemské knihovny, které má za cíl soustavnou a systematickou propagaci české literatury a knižní kultury. Funguje spolupráce Brno – Praha podle vašich představ? Jaká je vize další spolupráce?
Tomáš Kubíček: Já s tím problém nemám, žijeme ve věku internetu a mailů. MZK je také zřizována ze strany MK ČR, které má sídlo v Praze. Pro mě to znamená, že část týdne trávím v Praze. Sám jsem přišel z akademického prostředí, kde mají ústavy akademie věd svá pracoviště jak v Praze, tak v Brně či jinde – a přitom řeší společné projekty a úkoly. Když slyším tyto řeči, musím otázku otočit: Řekněte mi, zda jste s prací ČLC spokojeni. Zda máte pocit, že pracuje špatně. A řekněte mi, zda toto konkrétní špatně je dáno skutečností, že je centrum součástí Moravské zemské knihovny.

iLiteratura: Když se ještě vrátím k překladům českých autorů, které u příležitosti Lipska vycházejí, není trochu problém, že většinou vycházejí v malých, neznámých nakladatelstvích? Dostanou se ke čtenářům?
Tomáš Kubíček: To není pravda. Mezi nakladatelskými domy najdeme zvučná jména jako Reclam, Fischer, Suhrkamp, Karl Rauch, Herder, Osburg, Volan a Quist, Luchterhand (což je součást Randomu), Residenz Verlag, Braumüller, Wieser (který mimochodem pro veletrh dokončí vydávání sebraných spisů Jiřího Gruši). A co se týče těch menších, které bychom my asi nazvali alternativními – jako jsou hochroth nebo Ketos – věřím, že i oni knihy vydávají proto, aby je dostali ke čtenářům. Proč by to jinak dělali?

iLiteratura: Jaké související akce bychom ještě mohli závěrem zmínit?
Tomáš Kubíček: Je toho skutečně mnoho, proto je nejlepší pravidelně sledovat náš web. Uvědomte si, že původní zadání, které znělo představit českou literaturu ve čtyřech veletržních dnech, se výrazně proměnilo, když nám došlo, že čtyři dny nestačí na to, abychom vrátili českou literaturu do povědomí německého publika a do edičních plánů evropských nakladatelských domů. Proto ten koncept Českého roku a proto celá škála kulturních akcí prezentujících české téma v průběhu čtrnácti měsíců. Přitom zacházíme v podstatě se stále stejným rozpočtem, ovšem podařilo se nám přesvědčit řadu institucí, aby na projektu spolupracovaly a podpořily ho i finančně. Mimořádný je přínos Česko-německého fondu budoucnosti, Goethe Institutu, výrazně přispěla Německá národní knihovna, město Brno (které je ostatně partnerským městem Lipska), drážďanská spolková knihovna a saská spolková vláda, město Drážďany a Euroregion Elbe (i díky posledně jmenovaným se například v předvečer zahájení Lipského veletrhu uskuteční minifestival čtení na drážďanském nádraží), univerzita v Lipsku, peníze do programu výměnných autorských rezidencí vložil například i Lipský veletrh (což je také mimořádné).
Pokud jde o akce, na které se sám těším, pak je to určitě velká mezinárodní konference o Kunderovi a Hrabalovi na půdě lipské univerzity, která, jak je zřejmé ze seznamu přednášejících, připoutala pozornost akademického světa, a kde vystoupí mimořádné osobnosti literární vědy a literární teorie z různých nejenom evropských zemí. Těším se na echo Lipska na festivalech v Mnichově nebo na Zürich liest, či v Brémách na festivalu Globale. Heidelberg jako město UNESCO se nám před pár dny samo ozvalo a domluvili jsme se, že tam uspořádáme minifestival české literatury. Protože mám v Heidelbergu na univerzitě přátele, těším se na to, až začneme program připravovat.
Podobných věcí bude dále přibývat. Český rok není uzavřen a v podstatě každý týden vznikne nápad či nabídka na další aktivitu. A končíme tam, kde jsme začali – v Lipsku v listopadu 2019. V tamější opeře se uskuteční představení Národního divadla v Brně s Janáčkovou Jenůfou, tedy Její pastorkyní. A protože ji mám moc rád, těším se, až v sále zhasnou a já uslyším první tóny fenomenální Janáčkovy hudby. Bude to znamenat, že Český rok právě skončil.

iLiteratura: Tak tedy držím palce a děkuji za rozhovor.