Následující myšlenky jsem si zformulovala u příležitosti pozvání na listopadovou konferenci Karlovarské literární dny, kde jsem měla vystoupit s příspěvkem na uvedené téma – ovšem bez dodatku „polemika“. Nejdřív ze všeho mě napadlo: no ne, bývalé c. a k. lázeňské městečko Karlovy Vary! Nesymbolizuje takové poklidné místo spíš ustrnulost, snad dokonce zpátečnictví v této zemi a její literatuře? Literatura je přece také neklid, tak proč se konference nekoná v Berlíně, nebo alespoň v Praze? A co vůbec můžu já jako překladatelka, která znovu a znovu naráží na odmítnutí, když německojazyčným nakladatelům nabízí své oblíbené české autorky či autory, o recepci české literatury vykládat? Ale Karlovy Vary mě lákaly, byl tu honorář a řada zajímavých účastníků – a tak jsem souhlasila. A svému tu více, tu méně nakloněnému publiku jsem poté vysvětlila, k jakému závěru jsem po delším přemýšlení dospěla: že nebudu říkat to, co bychom v Česku rádi slyšeli, ale popíšu, jak situaci vidí v Německu. Pravda přece vítězí, nebo snad ne?

Zase Švejk? Ale ne!

Ve svém výkladu jsem se chtěla zaměřit na současné české autorky a autory jako na hlasy své země a doby, své generace, to je totiž to, co mě zajímá a o čem mám přehled. Proto jsem se také nevěnovala recepci literárněhistoricky a literárněvědně významných počinů, k nimž patří nový překlad Švejka nebo značně dotované převody takového autora, jakým je Holan; totéž platí pro díla Vaculíka, Nezvala, Hrabala nebo Havla. Pominula jsem i spisovatele jako Ouředník nebo Kundera, kteří z mého pohledu aktuální českou literaturu nereprezentují; a protože poezie u německojazyčných čtenářů živoří na okraji zájmu, chtěla jsem se zaměřit především na prózu.

Recepce, anebo…?

Tedy k recepci současné české prózy v Německu. Podle německé Wikipedie označuje v umění pojem recepce „přijetí a pochopení díla divákem, čtenářem nebo posluchačem. Zahrnuje různorodé způsoby vnímání a zpracování děl, od individuální četby a porozumění až po reakce kulturní scény a kritiky.“ Nabízí se otázka: vyvolává současná česká próza v Německu nějaké reakce? Moje odpověď zní: v podstatě ne. Doložit to mohu několika údaji. Podle Svazu německých knihkupců vyšlo v Německu v roce 2017 kolem 72 500 nových titulů – pro následující roky jsou odhady podobné – a z toho bylo 10 500 překladů. Z nich tvořily 65 % překlady z angličtiny, na překlady z takzvaných malých jazyků (k nimž se počítá i čeština) připadlo pouze 6,6 %. Podle MK ČR vyjde v letech 2018/2019 okolo 60 českých titulů v němčině. Zkrátka a dobře, podíl překladů z češtiny tvoří možná 0,04 % – což nezahrnuje jen prózu, ale i slátaniny typu Halíkových memoárů. Jenže skutečně recipovat lze jen to, co je k dispozici, o čem jsem tedy mohla v Karlových Varech mluvit? Nuže, trochu polemicky o tom, proč v Německu k recepci české literatury nedochází.

Romantismus versus kapitalismus

Jedním z důvodů může být to, že je nutné se stále znovu potýkat s otázkou: jaká současná literatura se v České republice vlastně vydává? Nebo také: jak dobrá jsou česká vydavatelství, práce redaktorů a v neposlední řadě zdejší kritika? A ještě jinak: s čím tady spisovatelé a spisovatelky a všichni, kdo se za ně považují, dosahují úspěchu?

Chceme-li si na to odpovědět, měli bychom mít na paměti historický vývoj v mnoha postkomunistických zemích, jak jej osvětluje americký slavista Andrew Baruch Wachtel v knize vydané nedávno česky pod názvem Po komunismu stále důležití? Role spisovatelů ve východní Evropě (Academia). Wachtel mluví o tradičním přeceňování spisovatelů a literatury v postkomunistické střední a východní Evropě, jehož kořeny hledá už v 19. století, kdy byli Mácha a Havlíček nebo i dramatik Tyl v duchu romantismu považováni přímo za národní hrdiny. Podobný vývoj pokračoval i za komunismu, kdy oficiální politika zahrnovala propagaci „národní kultury“, což se týkalo i literatury, a tak to mohl třeba Nezval dotáhnout na „národního umělce“. Knihy se často vydávaly v obrovských nákladech, spisovatelské svazy ve východním bloku mívaly stovky členů – a z této popularity, z této prestiže profitovala v důsledku i podzemní a exilová literatura.

Po většinou nadšeně vítaném pádu železné opony a demokratizaci se však brzy dostavilo vystřízlivění: vtrhl sem knižní trh, nyní neregulovaný, a například průměrný náklad slovenských titulů mezi lety 1991 a 1997 klesl z 11 300 na 1350 exemplářů. V kapitalismu autor náročné literatury prakticky nemůže přežít bez sebevykořisťování za účelem zajištění vedlejších příjmů nebo bez státní podpory – což bohužel i v ČR vedlo k tomu, že vycházelo čím dál víc komerční zábavné literatury à la Viewegh. Ta ale není a nemůže být pro současnou českou literaturu reprezentativní.

Témata, hlasy, autoři – potenciál k otřesům, nebo impotence?

Na nedávném Frankfurtském knižním veletrhu debatovala spisovatelka Radka Denemarková s literárním kritikem Jörgem Plathem o otázce, jak může literatura přispět k dobrým sousedským vztahům a co to znamená žít v roce 2018 či 2019 v České republice, v Německu a v Evropě. Denemarková vyzvala své české kolegy, aby ve svých dílech opět ukázali, co literatura znamená a čeho je schopná dosáhnout na poli vzájemného obohacujícího poznávání. Plath doplnil, že pro něho je při čtení velmi důležitý i tón textu, a shodli se na názoru, že literatura má v pozitivním smyslu potenciál k otřesům, který by se neměl podceňovat.

Jestli se však zmíněné obohacující poznávání a potenciál k otřesům – předpoklady úspěšné recepce i v Německu – projevují v tom, co zde poslední dobou vychází, o tom si dovolím pochybovat. Na karlovarské konferenci poukázal můj předřečník, překladatel Tomáš Dimter, na jistou impotenci zdejší literatury, a upřímně: i mně připadá, že třicet let po sametové revoluci je popřevratový kredit odlišnosti stylově i obsahově vyčerpaný, a to i pokud jde o druhou generaci undergroundu. Existují nová a podstatnější témata než ta, která se zde stále ještě zpracovávají – než soužití se sudetskými Němci, život za nacismu a komunismu a pak ten podivný eskapismus, jaký se objevuje v posledních dílech Hakla, Topola nebo Hůlové.

Stále zde chybí komplexnější český román o převratu; a protože v principu nic nemůže být zajímavějšího než současnost, proč se ještě nikdo důkladněji nepustil do aktuálních relevantních témat, k nimž by mohl patřit dnešní posun společnosti doprava, převládající neoliberalismus a konsumerismus, nedostatečné vypořádání s estébáckou minulosti, mizení určité slušnosti mezi lidmi, nedostatek občanské odvahy, chybějící smysl pro obecné blaho? Který spisovatel konečně poví Němcům, co vězí za českým „mindrákem“ a zdejší xenofobií, kde se berou všechny ty předsudky vůči Romům, Vietnamcům a Ukrajincům, proč muži a ženy v této zemi dodnes nejsou ani zdaleka rovnoprávní, proč gayové a lesby stále nejsou braní vážně, jak se vede těm, kdo se tu cítí jako cizinci ve vlastní zemi, mimo ekonomický systém, atd. atp.? Existuje v Česku cosi jako nový vnitřní exil? Objevují se tu snahy uzavřít se před světem? A pokud ano, proč?

Postkoloniální erós

Nezbývá než doufat, že i česká literatura si najde cestu k postmoderně a vrátí se k náročným, neboť společensky relevantním textům. Jsem přesvědčená o tom, že Zábranský, Šindelka nebo Hůlová by mohli být prvními vlaštovkami. A snad některý spisovatel také jednou napíše to, co mezi zdejšími novinkami už léta tolik postrádá vedoucí produkce německého nakladatelství Rowohlt Wilhelm Trapp: literárně náročné dílo o fenoménu Babiš, v Německu, Rakousku nebo Švýcarsku prostě nemyslitelném.

Kříž malých jazyků, a tedy i češtiny spočívá v tom, že autoři a autorky musejí stále znovu čelit otázce, co přesně vlastně chtějí i svým případným německojazyčným čtenářům sdělit. A české texty bohužel neprofitují z „erótu postkoloniální literatury“, který německý literární provoz podle překladatele a spisovatele Jurka Prochaska nachází třeba v postsovětské literatuře a který se jistě týká děl z Afriky nebo Indie. Vycházím však z toho, že také zde v Česku existují daleko větší témata, o nichž by stálo za to vyprávět, než provinční záležitosti à la Hájíček nebo Mornštajnová. V každém případě je třeba usilovat o další formální a obsahovou emancipaci a upustit od veškeré konvencionalizace. Je třeba nových forem, nového jazyka, nového obsahu. Na okraj: ceny udělované zde v České republice, zde pronášená chvála má v Německu hodnotu příslovečné zlámané grešle, neboť každé německojazyčné nakladatelství pochopitelně stojí o světovou literaturu, a ta funguje podle jiných měřítek než český trh. Nakladatelství mají zájem ideálně o práva na knihy, u nichž se spisovatelské řemeslo nepojí s ničím menším než společensky relevantním uměním.

Umělci bez mecenášů: vzácnost

Protože je tu tedy zájem překládat texty, které mají potenciál světové literatury nebo alespoň komerčního úspěchu (neboť překlady nevznikají zadarmo a musejí se vyplatit), jen málokdo vsadí na tuzemské bestselleristy, jako je Soukupová, ti jsou totiž pro zahraničí stylově i obsahově spíš nezajímaví. V zásadě platí: v Německu po zdejších bestsellerech neštěkne pes. A pokud to nějaký český titul přece jen na německý trh dotáhne, většinou je to prostřednictvím některého malého nakladatelství, v nejhorším případě takového, které přežívá jen díky různým státním grantovým nutridrinkům. Jen pět z celkem šedesáti nových českých překladů plánovaných pro roky 2018/19 tak vychází u větších nakladatelství – přičemž dvě z nich nejsou německá, ale rakouská/švýcarská, a tedy v nevýhodě, pokud jde o PR, média a odbyt v Německu.

Malí nakladatelé mohou mít nepopiratelný smysl pro bibliofilie a vydávat krásné edice, avšak obvykle v mininákladech a ne vždy s profesionální redakcí; navíc nezřídka brzy bankrotují. Jen velcí vydavatelé jsou skutečně schopní fungovat jako autorův vývěsní štít a disponují prostředky k tomu, aby titulu zajistili adekvátní prostor v knihkupectvích i na stránkách nadregionálních deníků (mediální prostor v Německu je velice pestrý). A jedině tak se autor dostane ke čtenářům, protože nesmíme zapomínat, že knihy, které jsou na kapitalistickém trhu neviditelné, si takřka nikdo nepřečte – a spisovatelé píšící v malých jazycích to mají obzvlášť těžké, nešíří se mezi lidmi ani šeptandou. Totéž ostatně platí pro současné české drama, které se – pokud už se prosadí na německou scénu – málokdy dostane dál než do městského divadla někde v Drážďanech nebo v Norimberku; a když už se objeví inscenace v Berlíně, tak v nějakém malém divadle, které skoro nikdo nezná.

Jen díky neúnavnému úsilí překladatelů, neustálému sepisování expozé a ukázkových překladů, spoustě neplacené práce, odváděné v naději na úspěch, se tu a tam podaří nějakého autora prezentovat alespoň v nějakém literárním časopise (ať už tematicky zaměřeném, nebo ne), aby dostal šanci vzbudit pozornost redaktorů a dramaturgů, kteří mu mohou otevřít dveře do nakladatelství. Ale i zde platí, že čeští autoři se objevují většinou jen v menších časopisech; v etablovaných manuskripte nebo Bella Triste sotvakdy. Státní podpůrná opatření a granty zahrnující i ukázkové překlady jsou tedy nezbytné, neboť tam, kde selhávají literární agenti, zůstává většina práce v důsledku na překladatelích – kteří ovšem pro své autory planou a nechtějí jejich úspěch přenechat pouze trhu.

Co se týče hostování České republiky v březnu 2019 na Lipském knižním veletrhu, uvidí se, jestli bude mít žádoucí dopad a jestli zájem o českou literaturu skutečně vzroste. Složení dramaturgické rady, jejímž členem je mimo jiné vedoucí Oddělení cestovního ruchu a zahraničních vztahů z Magistrátu města Brna a z ostatních členů může mít povědomí o německém literárním provozu sotva polovina, budí vážné pochyby. Zaráží i skutečnost, že nejeden skutečně relevantní autor zkrátka nebyl pozván kvůli promeškání termínu pro přihlášení, který uplynul už v létě. A tak se obávám, že v Lipsku vystoupí z velké části autorky a autoři, jejichž dílo potenciál světové literatury – a ani komerčního úspěchu v Německu – nemá. Nezbývá než si přát, aby nově založené České literární centrum získalo větší kompetence a stalo se nezávislejším na dost těžkopádné zastřešující organizaci, Moravské zemské knihovně, jejíž struktury zkrátka nesplňují nároky kladené dnešní dobou.

První (subjektivní) postskriptum: Více metafyziky!

Nejen nadcházející Lipský knižní veletrh by se, myslím si, docela dobře obešel i bez autorů jako Vopěnka, Viewegh nebo Rudiš, kteří mi – upřímně řečeno – připadají prostě příliš neliterární, laciní. Poslední jmenovaný, jenž se bohužel stále ještě drží klišé obskurně legračního Čecha, navíc přeceňuje své síly ve snaze psát v němčině. Čeští autoři mají pro němčinu k dispozici, dovolíte-li, vynikající překladatele, a Schopenhauer by na tomto místě doplnil: „Ale [německý] jazyk neznečišťujte!“

V Německu viditelné autorky jako Bellová a Denemarková zase jistě nejsou bezvýznamné, ale i ony si musejí nechat líbit otázku, nakolik je to, co píšou, stylově a obsahově relevantní. K věčnému undergroundu náležícímu Topolovi bych zase vytkla, že nejen ve svém posledním eskapistickém díle přináší text, který se sice snaží o velký obraz, ale ztrácí se v nesoustředěných maličkostech a promarňuje šanci svým čtenářům zprostředkovat i krásu tišších, subtilnějších tónů. To, že Topol v roce 2017 získal českou Státní cenu za literaturu, německé čtenáře nezajímá, časy národních umělců ČSSR jsou jednou provždy pryč. Úspěšná generace autorek, jako jsou Soukupová, Tučková nebo Katalpa, zůstává (nejen vzhledem k obsahovému zaměření později jmenovaných na zpracování česko-německé historie) spíš v poznámce pod čarou – jakkoli Katalpa jistě má své literární kvality.

Vyloženě zajímaví mi na druhou stranu připadají autoři jako bohužel už zesnulý Josef Jedlička (který nyní sice vychází v němčině, ale nepříliš šťastně v českém nakladatelství), Petr Král, Ivan Matoušek nebo básník Petr Hruška. Tato generace autorů se totiž nespokojuje s pouhým vyprávěním příběhů, ale chytrým a vyzrálým způsobem reflektuje život vůbec – jde tu tedy o metafyziku namísto pobavení. Obrovský potenciál vidím u mladých autorů – Hůlové, Šindelky nebo Zábranského. S důležitými tématy přicházejí i Adéla Knapová (Nemožnost nuly), Josef Pánek (Láska v době globálních klimatických změn), Ondřej Horák (Nebožtík) a Petr Borkovec (Lido di Dante). Celkově budou všichni čeští autoři muset nadále dokazovat své kvality novými odvážnými díly, s nimiž si pak – doufám, že i s pomocí mé překladatelské maličkosti – snad získají velká německá nakladatelství. To, že se z mých favoritů na Lipském veletrhu bude prezentovat jen velmi málokdo, se rozumí takřka samo sebou.

Druhé (téměř objektivní) postskriptum: Více opravdovosti!

Bulharskoněmecký spisovatel Ilija Trojanow mluvil u příležitosti svého čtení, které se konalo na začátku října v Goethe-Institutu v Praze, o „domýšlivosti malých států, které si myslí, že někoho zajímají.“ Nuže, pravda bývá bolestivá. A i já jsem se vzhledem ke svým závěrům setkala na Karlovarských literárních dnech s různými reakcemi. Trvám však na svém: k recepci současné české literatury v Německu prakticky nedochází. A změnit se to může jen díky soustředění na skutečně důležitá, i společenskopoliticky významná témata, zprostředkovaná pádným, přesvědčivým a působivým literárním jazykem, tedy prostřednictvím inteligentních a zásadních děl a další profesionalizace (což zahrnuje i státní opatření na podporu vydávání literárních překladů).

Jsem přece ta první, kdo by rád překládal více dobrých českých autorů, píšících opravdově a upřímně, v jejichž počinech je znát nárok na absolutnost a jejichž tvorba smazává hranici mezi dílem a životem; autorů, kteří psaní snad dokonce chápou jako životní poslání a naléhavé sdělení svých textů jako etickou výzvu. Bez toho, myslím si, zůstane pro Němce současná česká literatura se svým potenciálem k přínosnému obohacování a otřesům spíš španělskou, anebo poněmecku „českou vesnicí“. Jeden by skoro zatoužil po novém Kafkovi – ale ten vlastně psal německy. Ovšem, řečeno právě s Kafkou: Věřte a čekejte! Třeba se po Lipském veletrhu 2019 něco změní a v němčině začne vycházet i více než 30 českých titulů ročně…

Doris Kouba, nar. 1974 v Darmstadtu, studovala na univerzitě v Hamburku a působí jako překladatelka z češtiny, slovenštiny a angličtiny do němčiny. Přeložila mj. texty Petry Hůlové, Adély Knapové, Marka Šindelky a Davida Zábranského a za svou práci získala několik ocenění. Je členkou německého Svazu překladatelů a žije v Praze a Hamburku.