Jsou případy, kdy se k zachycení života reálných osob – spíše než dokumentární žánr – hodí umění. To se sice nemusí držet ověřitelných faktů a exaktních metod, na druhou stranu má tu výhodu, že se ve snaze podat komplexní obraz nemusí zastavit před místy, pro která takříkajíc nejsou důkazy. Pozoruhodné osudy a dílo fotografa, malíře a mystika Františka Drtikola byly zpracovány již víckrát (Josefem Mouchou, Vladimírem Birgusem, Annou Fárovou); nyní však poprvé formou beletristickou, poprvé s ambicí velkého románu.

Román Dějiny světla Jana Němce nabízí (i podle slov autora) pravděpodobný, nikoli nutně pravdivý pohled na všestrannou a kontroverzní osobnost Františka Drtikola. Postupuje chronologicky, od fotografova dětství, přes učednická a studijní léta, pozvolné budování kariéry, až po Drtikolův příklon k  duchovním naukám Východu a mystice. Kostra příběhu, známá z každého povšechného medailonku, je na ploše románu značně zjemněna a rozvinuta do šíře; zároveň je na ni „nabaleno“ množství úvah a domyšlených detailů. Všechny klíčové události jsou – zdá se – zachovány do největších podrobností v souladu s dosavadními poznatky o Drtikolově životě. Snad žádná z postav není smyšlená, místa děje mají své předobrazy v reálném světě, historicky doložitelné události rovněž souhlasí. Autor se snaží zachovat maximální věrnost skutečnosti a fabuluje teprve v oblasti vnímání a vnitřního života slavného umělce.

Pohled na Drtikola Němec významně zvnitřňuje už způsobem vyprávění: veškeré dění reflektuje očima a vědomím prožívajícího subjektu. Ačkoli mluví o Drtikolovi, sugestivně užívá v próze nezvyklou druhou osobu jednotného čísla (v duchu motta-citátu Samuela Becketta „K čertu s první osobou“). Díky pronikavosti du-formy, kterou autor důvěrně oslovuje jak „předmět“ svého zájmu, tak čtenáře, dochází ke zvláštnímu propojení popisu života skutečné osoby se současným vtažením čtenáře „do hry“, jakoby do pozice hlavního hrdiny. Ve snaze vidět jako Drtikol, myslet jako Drtikol a cítit jako Drtikol se samozřejmě jedná o Němcovu spekulaci, které ovšem – přinejmenším – nelze upřít onu velkou pravděpodobnost vzhledem k tomu, co o Drtikolovi víme. Dvě typické ukázky: [fotograf Antonín Mattas Drtikolovi:] „Víš, co je to závěrka a clona, že? / Zakroutíš hlavou. / Proč tě otec vlastně poslal zrovna sem? zeptá se Mattas nakvašeně. / Pokrčíš rameny, to by tě taky zajímalo. / Tak dneska už toho necháme, říká" (s. 72); „Mohlo ti být nějakých šest let, když tě matka začala posílat do sklepa pro brambory. Chodil si tam nerad, znamenalo to vzít si svíci a sejít v šeru deset křivých schodů. Na špinavých stěnách se držely pavučiny, ulpívaly na rukou, když si zavrávoral.“ (s. 81).

Jedním z nejdůležitějších motivů knihy je světlo, a to v původním i přeneseném významu. Nejznámější Drtikolovy fotografie jsou založeny na velmi promyšlené světelné kompozici, na práci nejen se světlem, ale i s jeho kontrasty, stínem a tmou. Na základě tohoto předpokladu se úvahy o světle opakovaně staví do centra pozornosti, ostatně daly knize název. Kromě líčení okamžiků vzniku některých význačných snímků modelovaných šerosvitem a obecnějších myšlenek o světle coby podstatného aspektu výtvarného (vizuálního) umění se tento mnohoznačný fenomén nahlíží i z mnoha jiných stran: jako nezbytná podmínka k životu, jako fyzikální jev a – v neposlední řádě – také v duchovním smyslu.

Jan Němec do svého románu začleňuje i autentický materiál. Nejvýznamnějšími pasážemi, ve kterých se fikce kloubí s texty z pera samotného Drtikola, je kapitola Intermezzo a v závěru přepis stručné autobiografie, kterou fotograf v pokročilém věku předložil úřadům v souvislosti se svým přijetím do Svazu československých výtvarných umělců. Intermezzo, které je od zbývajícího textu jasně odlišeno názvem i grafikou, přináší deníkovou reflexi fotografova života v letech první světové války. Přestože tyto záznamy mají svou estetickou kvalitu, v kontextu celku jsou spíše jakýmsi doplňkem Němcova pohledu, který je zjevně stylizován jinak.

Jan Němec se bezesporu důkladně seznámil se všemi dostupnými drtikolovskými prameny; jak sám v epilogu přiznává, o Drtikolovi hovořil s mnoha zasvěcenými lidmi a z mnoha publikací vstřebával atmosféru doby. Teprve na tomto základě vykračuje dál, k celostnímu uchopení složité osobnosti a zároveň k jejímu literárnímu ztvárnění. V našich úvahách může vždy hrozit, že přes veškerou autorskou licenci, již si autor vyhradil volbou žánru, budeme knihu přespříliš usouvztažňovat k reálnému Drtikolovi a pomineme její poctivost literární. Za románem je určitě mnoho práce: přípravné, kompoziční i ediční. Přesto si dovolím mít drobné pochyby právě vůči té nepřehlédnutelné exaktnosti a systematičnosti, která z výsledného textu čiší: jako by nešlo o román, ale univerzitní práci či monografii stvořenou na zakázku. Navzdory poutavému příběhu i zmíněné velmi kontaktní formě totiž s postupující četbou cítíme jakési „vychládání“, neboť postup se dá předpokládat a bohužel není doprovázen patřičnou lehkostí. Dějiny světla tak náležejí k jedné z linií současné české prózy, a sice k beletrii založené na důkladné rešeršní a studijní práci (k nejnápadnějším příkladům tohoto „proudu“ patří například poslední romány Kateřiny Tučkové). U děl tohoto typu se jedná o nadprůměrně kvalitní práci z hlediska řemesla, ovšem neskrytá odhodlanost dosáhnout „co nejlépe a co nejpřesněji“ vytčeného cíle – paradoxně – výsledný účin díla poněkud oslabuje.