Scenáristka, autorka rozhlasových her a pásem a překladatelka Tereza Semotamová (1983) po spíše experimentální „tandemové“ prvotině Počong aneb o pinoživosti lidské existence (2016, s Jakubem Vítkem) vydává plnokrevnou autorskou prózu, která čítá poctivých více než 200 stran a nazývá se Ve skříni. Ovšem o pinoživost lidské existence v ní jde úplně stejně, a to na prvním místě.

Příběh je to celkem nekomplikovaný. Protagonistka, jež se právě vrátila ze zahraničního pobytu, se snaží najít svoje nové místo, zapustit nové kořeny a při tom znovu navázat zpřetrhané spojnice s druhými lidmi. Jedním z hlavních témat jsou konflikty mezi očekáváním a skutečností, které vyrůstají z tohoto hledání a konfrontací s mezitím změněnými postoji a kompatibilitami. Zde autorce přišla vhod poněkud ulítlá zápletka, v níž nechává svou hrdinku najít aspoň dočasné řešení v tom, že se „nastěhuje“ do odložené skříně ve dvoře domu. Uvozovky proto, že do skříně se v pravém slova smyslu nastěhovat nedá, dá se v ní však přespávat, usrkávat čaj z plecháčku nebo pálenku z láhve – a vzpomínat na to, co bylo, a přemýšlet o tom, co je a co by být mohlo. Autorka to pochopitelně dobře ví, a proto se sympaticky nesnaží dodat své zápletce nějaké rozměry, které by patřily spíš do žánru fantasy, naopak, hrdinčina existence je líčena ve vší přízemnosti – i když, jak uvidíme za okamžik, občas se jí zachce využít možností fikční prózy trochu odvážněji. Titulní metafora je samozřejmě čitelná takříkajíc na první dobrou, ačkoli se nedá říct, že by byla laciná. Přesto silné stránky knihy spočívají v něčem jiném než v nějaké interpretačně náročné výpovědi rozvíjející otázky „skříňovitosti“ lidského pobytu na světě.

Především je můžeme vidět v budování hrdinčina světa. Protagonistka je zároveň ich-formová vypravěčka a spíše než o vnější popisy dějů tu jde o její svět vnitřní, v němž se zážitky z fikční „skutečnosti“ mísí se vzpomínkami – jak jednotlivými analepsemi, tak rozsáhlejšími záznamy nabývajícími až deníkové (nebo i dialogicko-dramatické) formy – nebo s reflexivními pasážemi, v nichž se hrdinka zamýšlí nad svou situací, nad vztahy s muži, s rodiči, s babičkou v domově důchodců, s přítelkyněmi a známými. Především však s jedním určitým mužem, který sehrál v jejím životě podstatnou úlohu, ale nyní už v něm přítomen není. Přitom je podstatné, že tyto světy neodděluje jasně vymezená hranice, takže se stane, že nás autorka i v rámci jediné stránky ponechává na pochybách, kdy se to, co právě čteme, vlastně odehrálo – a zda vůbec. To má zároveň své důsledky pro kompozici a pro časoprostorové souřadnice prózy. Kniha se skládá z krátkých kapitol, jež na sebe většinou nenavazují a jen pomocí vnitrotextových signálů se lze orientovat v tom, co se autorka textem jako celkem snaží sdělit, a někdy ani z nich ne. Taková unikavost však nepůsobí jako literátská manýra, ale jako kontrolovaný mišmaš, o němž bez problémů věříme, že odpovídá zmatkům v hrdinčině nitru.

Čímž se dostáváme k další přednosti Semotamové knihy, kterou je uvěřitelnost, autentičnost. Čtenáři se dostane až do sytosti reálií spojených se životem generace dnešních řekněme pětatřicátníků – kavárny, internet, chaty a YouTube, výlety na otočku do Londýna, vietnamské večerky, nábytek z IKEA, kamarádka pokoušející se podle časového harmonogramu počít dítě, prchavá přátelství s jedinci ze všech koutů světa, které svedl dohromady Erasmus – a spousty dalších a dalších motivů, které u čtenářů se stejným zázemím zarezonují. Zde je také třeba vyzdvihnout autorčinu práci s jazykem: nejde jen o to, že dialogy a další postřehy jako by byly (a možná taky jsou) odposlouchané přímo ze života. Lehce sarkastický a (sebe)shazující vypravěččin tón obohacují spádné, pointované dialogy a projevy jazykové hravosti, což by snad obojí mohlo prozrazovat vliv školení v performativních uměních (Semotamová vedle germanistiky vystudovala brněnskou JAMU). Několik příkladů: ve větě „Temnota, doba odpočinku, natankování pohonných sil, které člověk během dne vypotřeboval – sháněním, naháněním, popoháněním“ (s. 9, zvýraznil JMH) paronomázii sice bez potíží odhalíme na první pohled, ale až při druhém, pozornějším čtení si všimneme, že se rozlévá ještě dál, než se zdálo původně. Jindy se jí zalíbí vtípek založený na zvukové podobě slov: „Na tomhle světě se nějak můžu pohybovat, no dobře, ale ne pod touhle střechou, sprchou nebo jinou -chou“ (s. 100); ještě na jiném místě je etymologická figura uvedena do služeb významu dosti nežertovného, jako ve větě „Zakousl ses do mě a zakusils sám sebe“ (s. 211).

Motiv skříně má v celkové výstavbě vedle metaforického významu ještě jednu funkci: hrdinčin pobyt ve skříni slouží jako rámující oblouk pro pestrou mozaiku ze života mladé ženy, kterou jsme se pokusili popsat. A tady je třeba knihu pochválit ještě jednou: jak se blíží konec, začínáme se obávat, jak celá ta skříňová historie vlastně skončí a jestli autorka nepodlehne pokušení vystavět na originálním nápadu nějaký přepjatý závěr, který by to celé shodil do banality. Naštěstí se tak nestane a příběh zůstane uvěřitelný až do poslední stránky. Uvěřitelný – a to téměř bolestně.