Ať chceme nebo ne, minulost z nás do značné míry dělá to, čím jsme. Nejde zdaleka jen o historii našeho vlastního života, ale i o předky, na něž svým způsobem navazujeme, obecněji též o kulturu, do níž jsme se narodili, či biologický druh, těžící z milionů let evoluční zkušenosti. Snaha poznat vlastní předky se výrazně promítá v naší zálibě vytvářet rodokmeny a pátrat po vzdálených prapředcích, přičemž primárním zdrojem informací v takovém případě bývají matriční knihy. Ty jsou díky postupné digitalizaci stále dostupnější, přesto zásadně omezují, jak daleko do minulosti badateli umožní nahlédnout. Na podobné omezení narazila i autorka knihy Mých prvních 54 000 let (Min europeiska familj: De senaste 54 000 åren), švédská vědecká novinářka Karin Bojsová (nar. 1959), která se však nenechala odradit a s využitím moderních genetických metod dokázala vysledovat svůj původ několik desítek tisíc let do minulosti, do doby, kdy se v Evropě zabydlovali první zástupci druhu Homo sapiens, dorazivší z Afriky (podle poslední nálezů mohli dokonce přijít už o několik desítek tisíc let dříve), a křížili se s neandrtálci, o čemž dodnes svědčí malé procento neandrtálských genů v genomu každého z nás.

Lovci a sběrači
Autorčino pátrání po historii vlastního rodu sice prostupuje celým textem jako červená nit, plní však především úlohu kostry pro mnohem obecnější a ambicióznější cíl, totiž s využitím nejnovějších poznatků z archeologie a evoluční genetiky představit čtenáři více než padesát tisíc let lidské historie, obzvláště obyvatel současné Evropy. Kniha je rozdělena do tří částí: Lovci, Zemědělci a Indoevropané. Ta první, jak už bylo naznačeno, začíná zhruba před 54 000 lety, kdy se v Evropě křížili nově příchozí moderní člověk a neandrtálští starousedlíci, což ještě nedávno považovali mnozí badatelé za málo pravděpodobné, dnes už o tom ale nepochybujeme. Geny, jež naši předci touto cestou získali (souvisely patrně s imunitou, trávením tuků či barvou kůže), jim patrně přišly vhod při adaptaci na nové prostředí. Ukazuje se navíc, že krom neandrtálců přispěly do genofondu Homo sapiens i některé další lidské druhy, například děnisované.

V následujících kapitolách autorka sleduje počátky umění (dojde samozřejmě i na Věstonickou venuši), vývoj keramiky či nástrojů, ale také potravních zvyklostí lidských populací z různých oblastí Evropy. V tomto ohledu se v poslední době stále více uplatňuje analýza izotopů, jež lze získat z keramiky či zubů a podle kterých dokážeme odvodit složení stravy tehdejších obyvatel. Na přetřes přijde i téma vzezření dávných Evropanů. Předpokládá se, že vzhledem k africkému původu byla jejich pleť původně poměrně tmavá, takže se nabízí otázka, co stálo za jejím zesvětlením. Jedním důvodem může být méně intenzivní sluneční záření v severnějších zeměpisných šířkách, což ve spojitosti s tmavou pokožkou, výhodnou v oblastech s vysokým podílem ultrafialového záření (to jest blíže k rovníku), znesnadňovalo tvorbu dostatečného množství vitaminu D. Další příčinou snad byla i změna stravy v důsledku přechodu k zemědělství. Alternativní, byť autorkou nezmiňovanou hypotézou je taktéž pohlavní výběr, o němž v této souvislosti uvažoval již Charles Darwin, a někteří současní badatelé s ním souhlasí.

První zemědělci
Od lovců a sběračů se spolu s ustupující dobou ledovou kniha posouvá k počátkům zemědělství, jež bylo podle jedněch největším vynálezem v historii lidstva, podle jiných – citován je českému čtenáři dobře známý Jared Diamond, ale našli bychom i další –, se naopak jednalo o největší omyl, který zapříčinil vznik třídních rozdílů, válek či rychlejší šíření nemocí. První doklady o zemědělství na Blízkém východě pocházejí z doby asi před 11 500 lety a jednou z otázek, kterým se Bojsová věnuje, je, jestli se zemědělský způsob života vyvíjel během delšího časového úseku v oblasti takzvaného úrodného půlměsíce, nebo zda se vynořil během krátké doby v poměrně omezené oblasti na hranicích Sýrie a Turecka. Genetická analýza, tentokrát nikoli člověka, nýbrž pšenice, podle autorky podporuje spíše druhou hypotézu.

Řada důkladně rozebraných genetických studií z posledních let také dokládá odpověď na další poutavou otázkou, totiž zda se zemědělství v Evropě vyvíjelo nezávisle, nebo jestli přišlo teprve s migrujícími lidmi: zemědělství přinesli do různých koutů Evropy až lidé, kteří sem dorazili z východu, a zdejší lovci se tedy tomuto umění pravděpodobně naučili teprve od nich. S rozvojem zemědělství, jež vyžadovalo pečlivé plánování, se zároveň objevila potřeba lepšího porozumění astronomii, s čímž mimo jiné souvisel vznik takzvaných slunečních observatoří, jako třeba slavného Stonehenge, či dokonce ještě o kousek starší stavby u německé obce Goseck.

Hned několikrát se v knize objeví téma domestikace, ať už zemědělských zvířat jako tur, ovce či koza, nebo menších pomocníků a posléze mazlíčků, zejména psa a kočky, třeba že u druhého jmenovaného se stále vedou polemiky, kdo si vlastně koho omotal kolem prstu. Kočky byly každopádně výtečným ochráncem sýpek před žravými hlodavci, psi zase našli uplatnění při lovu, ale posloužili patrně i jako strážci, varující před nezvanými návštěvníky, živé konzervy či zdroj tepla za chladných nocí. V případě domestikace psa zaujme i pobaví zjištění, že u něj byla odhalena jistá genetická mutace (u vlků se nevyskytuje), která se podobá mutaci, již nacházíme u lidí s takzvaným Williams-Beurenovým syndromem. (Autorčinými slovy doplňme, že lidé s touto poruchou „bývají lehce retardovaní, ale jejich nejcharakterističtějším rysem je přátelská extrovertní a důvěřivá povaha.“ Co dodat.)

Třetí migrační vlna
Poslední část knihy se věnuje přibližně posledním pěti tisícům let, během nichž se na území Evropy odehrálo ještě mnoho zajímavého. Nejenže se lidé naučili těžit a zpracovávat kovy, ať už bronz (slitina mědi a cínu), nebo později železo, ale před 4 800 lety se sem spolu s další velkou migrační vlnou v podobě pastevců jamnajské (neboli jámové) kultury z ruských stepí dostaly základy indoevropských jazyků i zcela nový typ kultury, který posléze splynul s tou, jež zde už existovala. Analýzy DNA (zprvu pouze mitochondriální, ale v poslední době stále častěji i té jaderné) podle autorky jasně ukazují, že evropskou prehistorii lze shrnout do tří rozsáhlých migračních vln. První vlnu lovců následovali blízkovýchodní zemědělci a poté, před necelými pěti tisíci lety, přišla vlna třetí, která měla dost možná co dočinění s domestikací koně a krom jazyka přinesla i významnou kulturní změnu.

V samotném závěru se Karin Bojsová dostane i k obecnějším otázkám, jež se pojí s genetickým výzkumem člověka. Varuje jednak před zneužíváním a dezinterpretacemi výsledků studií, ale i před neopodstatněnými předsudky, jež se s tímto oborem často pojí. Jako příklad nepochopení genetiky a zhoubných důsledků jejího odmítání autorka krátce zmiňuje třeba Sovětský svaz v době takzvaného lysenkismu, kdy byla genetika označena za buržoazní pavědu, a smělé zemědělské experimenty Trofima Lysenka vyvolaly v zemi dlouhodobou nouzi o potraviny. (Viz například knihu Rudá biologie V. Soyfera, Stilus Press, 2005)

Pohled z různých stran
Uvedené je pouze nástinem vpravdě úctyhodného množství informací, které kniha čtenáři přináší. Nejedná se sice o první publikaci podobného typu, nicméně rychlý vývoj metod genetické analýzy (zejména pokud se jedná o vzorky staré tisíce či desítky tisíc let) i nové archeologické objevy nutně vedou k poměrně rychlému zastarávání podobných textů, jak ukazuje kupříkladu jinak znamenitá kniha Sedm dcer Eviných Bryana Sykese (Paseka, 2004), založená na prvních výzkumech dávného mitochondriálního genomu. Na celkové podobě a vyznění textu se samozřejmě podepisuje i fakt, že autorka není ani archeoložkou, ani genetičkou, nýbrž vědeckou novinářkou. Nemá tak tendenci podsouvat čtenáři své vlastní hypotézy, ale snaží se o pokud možno objektivní souhrn nejnovějších faktů, respektive informací načerpaných z mnoha vědeckých článků, což doplňuje představením různých, často i zcela nesouhlasných pohledů několika desítek vědců, s nimiž se při práci setkala. V tomto ohledu Mých prvních 54 000 let připomíná jinou poněkud netradiční, avšak podařenou přírodovědnou publikaci z novinářského pera, konkrétně Šesté vymírání Elizabeth Kolberové (Barrister & Principal, 2018)

Vzhledem k autorčině národnosti je sice text nepřekvapivě poněkud švédskocentrický, například pokud jde o popisované nálezy nebo lokality, ale na výsledný dojem i obecně aplikovatelné výsledky výzkumu to nemá příliš velký dopad. Trochu na škodu je absence rejstříku, zejména vzhledem ke komplexnosti tématu či opakování témat dílčích. Za ocenění naopak stojí slovníček, vysvětlující vybrané pojmy jako DNA, jaderné geny, mitochondriální genom či haploskupina, jež se v textu objevují opakovaně a jejichž případná neznalost či nepochopení by požitek z textu notně pokazily. Za pochvalu stojí i nápaditá obálka, která jistě naláká nejednoho čtenáře, a dodejme, že falešná reklama to rozhodně není. Koneckonců, že Mých prvních 54 000 let není krokem vedle, potvrzuje i skutečnost, že Karin Bojsová za svou knihu v roce 2015 získala prestižní Augustovu cenu v oblasti literatury faktu.