V současné době zná věda něco přes půldruhého miliónu popsaných druhů, nicméně podle různých odhadů jich na Zemi ve skutečnosti existuje přibližně deset až třicet milionů, a dokonce snad ještě víc. Zpravidla záleží na výchozích předpokladech, které mohou celkové číslo výrazně posunout tím či oním směrem. Krom toho musíme připustit, že v případě členovců, bakterií i některých jiných skupin jsou naše odhady skutečně hodně vachrlaté a uvedené hodnoty se pravděpodobně budou značně měnit. Na druhou stranu si jen málokdo z nás dokáže tak ohromná čísla byť jen představit a deset milionů plus nebo minus už zase v celkovém obrazu zase takovou roli nehraje. Zároveň si musíme uvědomit, že počet druhů není konstantní a v průběhu věků se často výrazně měnil. Nejenže během evoluce vznikaly a vznikají druhy nové (postupnou změnou či rozštěpením těch existujících), ale průběžně také dochází k menším i větším extinkcím. Pět největších vymírání v historii pozemského života, jež se odehrála na přelomu ordoviku a siluru, v pozdním devonu, na přelomu permu a triasu (tehdy vymřelo 80 až 90 procent druhů), na konci triasu, a konečně v závěru křídy, kdy vyhynuli dinosauři, tvoří takzvanou „velkou pětku vymírání“.

Vymírání druhů je zkrátka neodmyslitelná součást života i evoluce. Koneckonců 99 procent druhů, které kdy na Zemi existovaly, již vyhynulo. Někdy však tento proces probíhá mnohem intenzivněji než jindy. Někteří výzkumníci se domnívají, že jedno z takových období se odvíjí právě dnes, a s odkazem na „velkou pětku“ jej označují jako šesté masové vymírání. Na rozdíl od těch předchozích se však na něm patrně do značné míry podílí člověk. A právě současné kvapné mizení leckdy ještě nepopsaných druhů si za téma své knihy Šesté vymírání: Nepřirozený příběh (The Sixth Extinction. An Unnatural History, 2014) zvolila oceňovaná americká novinářka a spisovatelka Elizabeth Kolbertová (nar. 1961), která za svůj text získala Pulitzerovu cenu v oblasti literatury faktu.

Postrach obojživelníků a syndrom bílého nosu

Šesté vymírání nemá ambice být komplexní monografií o podstatě vymírání druhů coby biologickém fenoménu ani atlasem různých ikonických vymřelých živočichů typu blbouna nejapného nebo vakovlka tasmánského. Svou knihu Kolbertová pojala jako jeden velký příběh, respektive hned třináct příběhů, ve kterých čtenáře na konkrétních příkladech seznamuje s různými aspekty současného vymírání. Přestože je hrdinou každé kapitoly jeden konkrétní, často již vymřelý či vymírající druh, zpravidla slouží především jako modelový příklad, odrazový můstek, který autorce umožňuje představit nějaký obecnější problém související s vymíráním či vlivem člověka na přírodu. Kupříkladu hned v první kapitole se ve spojitosti s nosatkou panamskou dozvídáme o současném překotném vymírání mnoha populací obojživelníků v důsledku napadení parazitickou houbou Batrachochytrium dendrobatidis. Podobná příčina vymírání není v historii pozemského života patrně ničím neobvyklým, nicméně právě v tomto bodě se dostáváme k tomu, co již nepřirozené je, totiž, že v důsledku našich aktivit se houba šíří mnohem rychleji i na mnohem delší vzdálenosti, čímž se z lokálního problému stává problém globální.

Tím Kolbertová naráží na další zásadní otázku, totiž na současné nebývalé přesuny různých druhů po celém světě a neplechu, již takové stěhování dokáže napáchat. Pokud se organismy dostanou například do míst, kde chybějí jejich přirození nepřátelé – ať už predátoři, či specializovaní paraziti, kteří by dokázali jejich počty regulovat –, může (ale nemusí) to vyústit v exponenciální šíření nového (nyní již invazivního) druhu na úkor druhů původních. Klasickou ukázkou jsou králíci, kteří během několika let zaplavili celou Austrálii. Jako nechtění spolucestující se s nepůvodními organismy mohou svézt také jejich paraziti, kteří v novém působišti mnohdy najdou oběti, jejichž imunitní systém je na zbraně nových nepřátel zcela nepřipravený. Jedním z příkladů popisovaných v Šestém vymírání je takzvaný syndrom bílého nosu, jenž v posledních letech způsobil apokalypsu mezi severoamerickými netopýry, zatímco mezi evropskými i asijskými dělá jen malé škody, což něco vypovídá i o jeho možném zdroji. Připomenout si však můžeme i neblahou událost, která se týká člověka, konkrétně ničivé účinky, jež měly na americké indiány choroby přivlečené do Nového světa conquistadory. Krom toho autorka dodává, že člověkem (ne)řízené přemísťování druhů rovněž vede k homogenizaci přírody, která je jednou z příčin poklesu celosvětové biodiverzity.

Ohniska biodiverzity

Když už je řeč o biodiverzitě, respektive o biologické rozmanitosti, přijdou patrně každému na mysl jako první tropické deštné lesy. I těm se autorka samozřejmě věnuje. Mimo jiné představuje velmi zajímavý a již několik desítek let trvající Projekt biologické dynamiky lesních fragmentů (BDFFP), který zkoumá dopady fragmentace biotopů na biodiverzitu. Jedním z velkých problémů současnosti je totiž postupný rozpad původně souvislých biotopů na malá, izolovaná území, jakési ostrovy uprostřed „pouště“ (alespoň tak se to jeví organismu spjatému s konkrétním biotopem). Tento výzkum pomáhá kupříkladu odhalit, jak velký fragment daného prostředí ještě postačuje pro udržení druhu. Jeho výsledky lze však zobecnit a aplikovat i na oblasti mimo tropy. Vždyť i my sami žijeme v nesmírně fragmentované krajině plné „ostrovů“. Oceánskou obdobou tropických lesů jsou v jistém smyslu korálové útesy, jež se pyšní neskutečnou druhovou rozmanitostí, ale jsou též nesmírně náchylné na různorodé nepříznivé vlivy, od okyselování oceánů (na němž mají nemalý podíl stále rostoucí emise oxidu uhličitého) přes nadměrný rybolov po teplotu oceánu. Všechny tyto faktory bohužel přispívají k odumírání korálů a s nimi i celého společenství a ohromného množství druhů, které jsou s korálovými útesy pevně svázané.

Velkým pozitivem svazku je bezesporu jeho historický přesah. Hned v několika úvodních kapitolách autorka zabrousí do dějin biologie, zejména k otázce historického pojetí druhu. Ještě v osmnáctém století byl druh považován za něco neměnného, nezničitelného. Situace se začala pomalu měnit teprve s objevováním stále většího množství fosilií již neexistujících tvorů a s příchodem Georgese Cuviera (tomu text dává hodně prostoru) a jeho teorie kataklyzmat. Cuvier však na rozdíl od svého současníka Jeana-Baptisty Lamarcka nevěřil v evoluci, která se stala nedílnou součástí veškerého biologického uvažování až po zveřejnění Darwinovy (a Wallaceovy) teorie přírodního výběru. V devatenáctém století už bylo zřejmé, že druhy nejsou neměnné ani věčné, ale že se naopak přetvářejí a vymírají. To lidé posléze sledovali v „přímém přenosu“ třeba v podobě nelétavého ptáka alky velké, jejíž osud Kolbertová líčí až s trýznivou barvitostí.

Šesté vymírání?

Kniha dále rozebírá již výše zmíněnou velkou pětku a implicitně dává do kontrastu dávná vymírání – vyvolaná zpravidla abiotickými faktory (dopad meteoritu, extrémní vulkanická aktivita, prudké ochlazení planety) – s tím, jež probíhá nyní a je do značné míry v režii člověka. S ním přichází na přetřes i otázka vymření mamutů a dalších zástupců megafauny na sklonku poslední doby ledové, které se do značné míry prolínalo právě s příchodem člověka na nová území. I proto zůstává jednou z teorií, že za tehdejší vymírání megafauny může člověk a nadměrný lov. Protistrana zase prohlašuje, že primární příčinou byly zejména klimatické změny a související jevy. Je potěšující, že autorka dává prostor oběma názorům a nepřiklání se striktně na jednu, ani na druhou stranu.

V podobném duchu je koncipován víceméně celý text a je třeba ocenit, že celkově nepůsobí „alarmisticky“, k čemuž by podobné téma (stejně jako třeba globální změna klimatu) mohlo svádět. Autorka se naopak snaží především konstatovat základní fakta, představit zajímavé výzkumy či projekty a vůbec přiblížit fenomén vymírání druhů jako takový. Jak se s tím čtenář vypořádá, už nechává čistě na něm a nesnaží se mu vnucovat, co by měl, nebo neměl. V důsledku totiž ani nemůžeme říct, zda je současné tempo vymírání skutečně tak výjimečné, jak se nám z bezprostřední blízkosti jeví, a jestli je tedy oprávněné mluvit o „šestém vymírání“. Rychlost podobných minulých událostí totiž často vyvozujeme na základě fosilií, což je velice ošemetné, zejména pokud jde o záležitosti, které se odehrávaly před desítkami a stovkami milionů let. Stejně tak vycházíme z předpokladů a odhadů i při výpočtech rychlosti současného vymírání – jak ve svých textech upozorňoval například biolog David Storch, opatrnost je rozhodně na místě.

Leckoho by proto mohlo napadnut, zda je tedy opravdu potřeba věnovat tolik úsilí na záchranu druhů, které jsou na samém pokraji vyhynutí, když se vlastně možná jedná o přirozený proces. Musíme si však uvědomit, že pokud jednou nějaký druh ztratíme, už to nebude možné nikdy vrátit – nemluvě o možných dopadech, jež by ztráta některých klíčových druhů mohla mít na biodiverzitu, potažmo na celé ekosystémy. Popřípadě jak upozornili autoři nedávno vydané kolektivní monografie O parazitech a lidech (Triton, 2018), s každým ztraceným druhem nepřicházíme jen o něj, ale také o celou škálu parazitů s ním svázaných.

Závěrem

Ať tak či tak, knih, které by se hlouběji zabývaly vymíráním organismů, je jako šafránu. Z obecněji pojatých připomeňme O zániku druhů Davida M. Raupa (Nakladatelství Lidové noviny, 1995), z úžeji zaměřených pak publikace Vladimíra Sochy, například Velké vymírání na konci křídy (Pavel Mervart, 2017), které se obyčejně věnují právě poslednímu vymírání z velké pětky, jež ukončilo vládu dinosaurů, zmiňují se však i o dalších masových extinkcích. Částečně se problematiky dotýkají i některé další tituly, z pohledu evoluční biologie píše o vymírání kupříkladu Jaroslav Flegr ve své učebnici Evoluční biologie (Academia, 2018, 3. vyd.).

Už jen kvůli tomuto nedostatku přístupné literatury by bylo Šesté vymírání vítaným přírůstkem. Naštěstí toho ovšem nabízí mnohem více. Čtenáře by mohlo v první chvíli zarazit, že se odborného tématu chopil „pouhý“ novinář, a ne nějaký slovutný odborník, což občas nedopadá dobře. V tomto případě to však výsledku rozhodně neuškodilo, ba snad i naopak. Autorka téma podává s netradiční svěžestí, nesype na každé stránce kvanta suchopárných informací, ale nenásilně fakta zasazuje do zajímavých příběhů, v nichž čtenáře postupně zavádí do nejexotičtějších koutů světa či laboratoří různých významných vědců. Potěší práce s literárními zdroji, například citáty z děl Cuviera i dalších. Jak dokládá závěrečný dlouhý seznam vědců, kteří byli autorce při psaní k dispozici a napomáhali při zpracovávání odbornějších témat, není nutné se jakkoli obávat o správnost či relevantnost uváděných informací. Na český překlad pak dohlížel kněz a přírodovědec Marek Orko Vácha, jenž ke svazku napsal předmluvu.

Celkově se jedná o velmi podařenou knihu, která představuje jednu ze zásadních oblastí současné biologie a zároveň dává srozumitelnou formou nahlédnout i na rozličné aspekty ekologie, evoluční biologie či historie vědy. Avšak přestože je fenomén, jímž se Šesté vymírání zabývá, přirozenou součástí života, příběh, v němž se stal významným aktérem člověk, už zdaleka tak přirozený není a je na každém z nás, jak se k tomu postavíme.