„Sbohem, jsem malíř smutnej…“ S těmito slovy se loučila jednou po půlnoci Marie Čermínová, jinak též známá jako Toyen, se svými kavárenskými kumpány Karlem Teigem a Jaroslavem Seifertem, jak vzpomíná druhý jmenovaný ve své slavné memoárové knize Všecky krásy světa. „Právě tak, jako neměla v lásce své vlastní příjmení, neměla v lásce ani svůj ženský rod. Hovořila v rodě mužském. Bylo nám to zprvu trochu nezvyklé a groteskní, ale časem jsme si na to zvykli,“ dodal ještě Seifert.

Pro mnohé výstřední a neuchopitelná Toyen a stejně tak česká meziválečná avantgarda nejsou pro české čtenáře až tak neprobádanou oblastí – jejich literární díla se hojně vydávají, výtvarné práce z toho období patří k nejoceňovanějším a také katalogově nejdražším. Umělci Devětsilu a později především Surrealistická skupina měli taktéž velmi úzké vazby na Paříž (kde ostatně Toyen s Jindřichem Štyrským po roce 1925 nějaký čas žili a kam se Toyen po roce 1947 uchýlila natrvalo) a tamější avantgardní špičky. Pokud připadala někomu Toyen v dělnickém mužském oblečení, krátkém sestřihu a sešlapaných střevících zvláštní, neznal dotyčný pravděpodobně její radikálnější pařížskou kolegyni Lucy Schwob, která byla známější pod pseudonymem Claude Cahun. Pakliže Toyen směřovala spíše k maskulinní identitě, Cahun zašla v boji za rozrušování genderových stereotypů ještě o poznání dále.

Doba se změnila. Jestliže se Jaroslav Seifert pozastavoval nad oblečením a mužskou stylizací Toyen a Vítězslav Nezval v roce 1935 při své pařížské návštěvě komentoval s překvapením legendární fotografie Claude Cahun, na nichž je zachycena jako orientální jinoch nebo vzpěrač s knírem, nelze se jim divit. Mluvíme o letech, kdy se lesbicky orientované ženy stále ještě zavíraly do sanatorií a kdy i v avantgardních a zdánlivě bohémských kruzích překvapivě vládly zažité stereotypy. Dnes, kdy světové soutěže krásy vyhrávají někdejší muži, kdy se budují veřejné toalety s neutrálním označením a slavní herci defilují po červeném koberci v androgynních převlecích, aby poukázali na svou genderovou nevyhraněnost, by někdo jako Claude Cahun nejspíš nikoho nešokoval. Minimálně tedy vzhledem.

Právě sem, do meziválečné Francie a jejích (nejen) salonů a kaváren, situoval britský prozaik Rupert Thomson svůj v pořadí jedenáctý román Ty a nikdo jiný, který ve skvělém překladu Kateřiny Klabanové vyšel před časem v nakladatelství Plus. Thomson je v kontextu britské literatury trochu opomíjeným jménem, které bohužel stojí ve stínu slavnějších generačních vrstevníků typu Ian McEwana, Martin Amise, Kazua Ishigura aj. Jedním z důvodů je dost možná značná nesourodost jeho dosavadních děl, časté měnění prostředí, období, v nichž se odehrávají. Namátkou: Amsterodam, Austrálie, Paříž, fabule jako orwellovská Británie kdesi v budoucnosti, rozdělená v souladu se středověkou klasifikací podle tělních tekutin (Rozdělené království), problematika stockholmského syndromu v příběhu muže bizarně zneužívaného trojicí neznámých žen (Kniha zjevení)… Pokud se kritici shodnou na nějakém společném tématu, mluví o postavách pohybujících se na samé hraně příčetnosti či o „vratkých základech světa, v němž žijeme“, jak ostatně píše ve své studii k Thomasovu asi nejslavnějšímu románu Kniha zjevení jeho překladatel Ladislav Nagy. A právě křehkost, vratkost každodenní existence či hledání identity jsou některé z hlavních motivů románu Ty a nikdo jiný.

Jedná se v podstatě o román biografický. Autor strávil množství času nelehkým sběrem materiálu o dvojici protagonistek, Claude Cahun a její nevlastní sestry a životní partnerky v jednom Marcel Moore, které stojí i svým vlastním přičiněním trochu stranou hlavního, notoricky známého surrealistického proudu a jež se dostaly do širšího povědomí až o mnoho desetiletí později (inspirovaly mj. Sylvii Plathovou, Davida Bowieho a především slavné americké fotografky Nan Goldin a Cindy Sherman). V žádném případě však nejde v tomto díle pouze o chronologické líčení svým způsobem skandálního, avšak zároveň inspirativního a kulturně poučného života obou avantgardních umělkyň. Díky Thomsonovi sice zavítáme do literárních salonů poválečné Francie, setkáme se se jmény jako Marcel Schwob, Gertruda Stein, Robert Desnos či samozřejmě André Breton a sledujeme umělecké dospívání a zrání Cahun i Moore, jejich okouzlení surrealismem i odstup, který si v pozdějších letech úmyslně držely. Mnohem zásadnější než tyto kunsthistorické motivy je však v románu rovina čistě osobní, která se zaměřuje na skutečně výjimečný vztah obou umělkyň.

„Jen a jen ty mi položíš ruku na čelo a přes oči, ty, jen ty a já vzdám se lží, vzdám se nevěry… Smíš přetnout lano zakotvené lodi. Ty a nikdo jiný.“ Když Marcel (původním jménem Suzanne Malherbe) těsně před smrtí horečnatě sní, vzpomene si na verše o neopětované lásce z pera jejich společného přítele, surrealistického básníka Roberta Desnose (verše, které daly název celému románu). Třebaže vypůjčená od někoho jiného, zachycuje tato báseň zcela věrně hloubku citu, který umělkyně pojil. Lucy a Suzanne se do sebe zamilovaly v podstatě ještě jako děti. Ale nešlo čistě jen o lesbický intimní vztah, obě ženy v sobě navzájem našly spřízněnou duši a víc než co jiného múzu a inspiraci, která jim umožnila dosáhnout nebývalých uměleckých úspěchů. Jejich utajovaný vztah byl také pro obě jakýmsi záchranným kruhem, Lucy/Claude uchránil před osudem, který jí byl předurčen dědičnou psychickou poruchou, Suzanne/Marcel zas před konformním životem, který by ji, kdyby se na jaře 1909 v Nantes neseznámila právě s podmanivou Lucií, nejspíš čekal.

Většina románu se odehrává na ostrově Jersey, kam Claude s Marcel jezdily na letní byt a kam se v době války uchýlily v domnění, že zde snáze uniknou perzekuci (Claude byla židovského původu). Thomson pohledem milující a pečující Marcel popisuje excentrickou osobnost Claude a bere čtenáře na fascinující výpravu do francouzských dějin první poloviny 20. století. Nejpůsobivějšími částmi Thomsonova díla však jsou pasáže, kdy autor opouští žánr biografie a vydává se nepatrně odlišnou cestou. Události druhé světové války, které měly pro obě ženy fatální důsledky, protože byly za podvratnou činnost a odboj zatčeny a odsouzeny k trestu smrti (psaly protiněmecké slogany apelující na svědomí a ty pak například podstrkávaly do kapes německým vojákům na ostrově) líčí v podstatě jako frašku a jako intelektuální triumf dvou „babek“, jak se Claude s Marcel označovaly, nad německou a vůbec všeobecnou válečnou mašinerií.

Válku obě umělkyně zásahem štěstěny nakonec přežily, Claude však na následky podlomeného zdraví v roce 1954 umírá. Marcel Moore svou milovanou přítelkyni přežila bezmála o dvacet let. Tomuto období se věnuje poslední pasáž románu – neskutečně hluboký, až niterný proud vědomí staré, opuštěné ženy, balancující na samé hranici příčetnosti a bilancující uplynulý život. Tato lyrická část tempem, citem pro detail a především atmosférou připomíná prózy Virginie Woolfové a je bez nadsázky skutečně skvostným finále už tak výborného románu.

Na závěr je třeba pochvalně zmínit tradiční slovo na závěr, resp. doslov Kateřiny Klabanové, v němž vysvětluje mnohé nejen ze života a díla obou v českých zemích nepříliš známých avantgardních umělkyň, ale také poodhaluje něco ze zákulisí překladatelské práce, už třeba jen zdánlivě banální hledání nejvýstižnějšího názvu. Na finální podobě knihy má nemalou zásluhu také výjimečně povedená obálka Tomáše Cikána.