Jedna zkušenost může změnit celý život. Jak překonat trauma z násilí, které je na člověku pácháno? A když přežijete, jak pokračovat dál a nepátrat po tom, proč zrovna vy a ne někdo jiný? Oběti násilných činů, při nichž je zásadním způsobem omezena jejich osobní svoboda (znásilnění, únos, dlouhodobé zajetí), mají většinou obrovské problémy při návratu do běžného světa. Tak zásadní prožitek se prostě nedá jen tak hodit za hlavu. O tom svědčí i příběh hrdiny románu Ruperta Thomsona Kniha zjevení, který ve čtivém překladu Ladislava Nagye vydala Mladá fronta.

Thomson je tak trochu odstrčený autor. Původní profesí reklamní textař procestoval takřka celý svět a pobýval na mnoha místech v Evropě i v zámoří. Nabyté zkušenosti zúročil v sedmi románech, z nichž každý je úplně jiný: najdeme mezi nimi historický román z Mexika, příběh z reklamního prostředí i temnou antiutopii o Británii budoucnosti. Jeho knihy nezískávají nominace na literární ceny, těší se však přízni kritiků i čtenářů a díky takřka filmové imaginaci se třeba právě Kniha zjevení stala předlohou stejnojmenného snímku.

Bezejmenného protagonistu Knihy zjevení, který žije v Amsterodamu a působí jako tanečník a choreograf, vytrhne z rutiny jeho doposud poklidného života jedno dubnové odpoledne. Když vyběhne z bytu koupit své přítelkyni cigarety, přepadnou jej v jedné postranní uličce tři maskované ženy. Po několika hodinách se hrdina vzbudí v jakémsi sklepení, kde je připoután řetězem k topení. Následujících osmnáct dnů je předmětem sexuálního ponižování a zneužívání: ženy, jejichž tváře nikdy nezahlédne, jej nutí, aby se před nimi uspokojoval, sloužil jako stůl při hostině či nahý tančil Labutí jezero pro vybranou klientelu.

Po necelých třech týdnech jej najednou ženy propustí na svobodu, avšak hrdina se nikdy nedozví, proč jej vlastně držely v zajetí. Záhy také zjišťuje, že návrat k normálnímu životu není dost dobře možný. Přítelkyně jej opustí, protože má pocit, že jí byl nevěrný. Práce v tanečním souboru jej už neuspokojuje. Náš hrdina se tedy rozhodne, že identitu svých únoskyň odhalí stůj co stůj, což jej na konci knihy málem stojí jeho dosavadní existenci.

Samotný příběh však není na Thomsonově knize to nejdůležitější. Daleko zajímavější je způsob, jakým autor zachází se sněním a halucinacemi hlavního hrdiny, ať už v době jeho zajetí, či později při cestách po světě či popíjení v barech. Paralelní svět hrdinových představ a snů je stejně skutečný jako reálný svět, ba mnohdy ještě barevnější. Ve snech se nadto skrývá možnost úniku od útrap tohoto světa – což je v době únosu ještě patrnější.

Příběh uneseného tanečníka stojí poněkud schematicky na protikladu umění a perverze, popřípadě citu a tělesné žádosti, ovšem díky tomu, že obvyklé role útočníka a oběti jsou zde převráceny (ženy jsou agresory, muž hračkou v jejich rukách), působí originálně.

Podle novozákonního názvu románu by se dalo soudit, že hrdinu čeká na konci příběhu nějaké odhalení. Na něj však náš tanečník čeká stejně jako čtenář marně: místo zjevení pravdy o smyslu jeho únosu vyjde najevo jen pravda o tom, že žádné zjevení nikdy nepřijde. Román, který jako by neměl žádný jasný konec, s tímto zjištěním nabývá postmoderně nejistého významu.

Thomsonův román není vůbec bez chyb: příběh je poněkud triviální a jeho násilný konec nabízí schematické východisko ze zdánlivě ztraceného postavení hlavního hrdiny. Avšak kvůli pomalému, melancholickému rytmu vyprávění, v němž příběh jako by pluje na vlnách snění, stojí za to knihu číst.