Robert Fabian naposledy publikoval novinku před čtyřmi lety. Román Dies Irae z roku 2014 se dočkal poměrně rozpačitého přijetí, když nedokázal zcela přesvědčivě skloubit typicky fabiánovský military příběh o perfektně vycvičené jednotce čelící zdánlivě nepřemožitelnému protivníkovi (Mariňáci, Carpe Diem) s rovněž typicky fabianovským střetem hrstky ke zkáze odsouzených jednotlivců s metafyzickým zlem (Planeta mezi dvěma slunci). Od té doby se fanoušci dočkali pouze reedic dvou klasik (přičemž nové vydání Planety obsahovalo doplněk v podobě svérázné pocty filmům o vetřelcích).

Valkýry však nejsou čistokrevný návrat k velkým románům, kterými se autor proslavil – jedná se o soubor dvou relativně kratších příběhů. První, Den skoro jako každý jiný, má s doplňky sto osmdesát stran, druhý, Černé slunce, pak tři sta padesát. Oba přitom spojuje pouze téma hrdinova sebedestruktivního tažení za pomstou – respektive potrestáním smrti jeho „valkýry“, ženy, která jej mohla doprovázet když ne na onen svět, pak alespoň za něčím podobným lidskosti a důstojnosti. Protože obojí už dávno hrdinové ztratili.

Den skoro jako každý jiný je zasazen do doby čtyři roky po ohlášení nárazu planetky Alléktó, která má vymazat lidskou existenci (a v podstatě všechen život na planetě). Společnost se dávno zhroutila a v předvečer finálního střetu se v troskách Prahy schází skupinka přeživších, aby si užili poslední mejdan. Jedna z nich je však zavražděna a hrdina s vojenskou minulostí vyráží na vlastní pěst pátrat po vrahovi. Má na to přitom jen několik hodin, než celý svět zcela nemetaforicky shoří. Neposkytnout poslední službu přítelkyni však nepřichází v úvahu…

Fabian se zde s ničím nemaže. Historii apokalypsy jen zběžně načrtne, stejně jako charaktery, a pak už se jen vyžívá v obrazech hněvu hrdiny, který nelítostně konfrontuje všechny, kdo by mohli mít informace, které potřebuje. Na slitování a dobré skutky už není čas, a tak není třeba brát si servítky nebo ohledy – a to ani na sebe. Další den beztak nepřijde, tak proč se trápit se zraněními, pokud dotyčnému nebrání v naplnění bezprostředního poslání?

Podobně nekompromisně bezvýchodné (ale svým způsobem stále ještě poetické) příběhy u nás skoro nikdo nepíše. Ve stínu přebujelé domácí akční školy nahláškovaných, popkulturou načichlých zábavných jízd následovníků svatého Jiřího Kulhánka se téměř vytratila schopnost skutečně vytrhnout čtenáře z jeho komfortní zóny a víra, že v akčním příběhu lze vůbec něčeho takového dosáhnout. Fabian to dokázal už v Planetě mezi dvěma slunci, jeho dosud nejlepším románu, a nyní to úspěšně opakuje. Kladné body získává i za pražské reálie – nemává s nimi čtenáři nijak agresivně před očima, přesto je jeho příběh jasně lokalizovaný a autentičtější (lze-li u postapokalyptického příběhu podobný obrat použít).

V Praze se odehrává i Černé slunce – pravděpodobně. Místem děje je prostě Město, ohromný moloch, který dávno pozřel obilnice domovského státu, překročil hranice a obývá jej údajně tři sta miliónů obyvatel. Jedním z nich je i feťák v posledním tažení, přežívající na modré, okružní trase metra. Setkání se záhadnou kráskou a následná téměř smrtící nakládačka od mužů, kteří dotyčnou kamsi unesou, však probudí k životu monstrum – bývalého velitele speciální jednotky, který se zoufale snaží vymazat vzpomínky na to, co kdysi způsobil. Po brutálním detoxu se pouští do ulic odhodlaný zjistit, co se stalo s jeho „Hvězdou“ – a čtenáři je přitom dál jasnější, že to nemá v hlavě úplně v pořádku a že hranice mezi monstrem a hrdinou bude rychle překročena.

Je poměrně paradoxní, že v rozsáhlejším z obou příběhů hraje prostředí druhou roli. Některé narážky na pražskou geografii jsou jasně rozpoznatelné, jindy popisy vykreslují uniformní velkoměsto západního stylu – respektive velkoměsto ze sedmdesátkových či osmdesátkových revenge příběhů všech žánrů od Přání smrti po prvního Robocopa. Historie Města je pak zcela na vodě – politická a podnikatelská elita disponuje anglicky znějícími jmény, gangy jsou zde balkánské i východoevropské, ghetta zaplněná „čmoudy“ aneb uprchlíky z arabských zemí. Obsáhlé převzetí hantýrky části naší společnosti v Černém slunci poměrně mrzí – přičemž je zvláštní, že v podstatě hned vedle sebe může stát poznámka o hadrářích a nenažraných neziskovkách spolu s poznámkou, že obyvatelé ghett nemají šanci, protože svět na ně zvysoka kašle. Kontraproduktivně působí i nadužívání machisticky urážlivého označení „buzny“ pro protivníky a slabochy, které zde jde daleko za hranice „chlapáckého“ vyjadřování příslušníků vojenských jednotek, tvořících většinu Fabianových předchozích hrdinů.

Naštěstí pro knihu je jádro příběhu jinde – ve vykreslení hrdiny, který v mnohém připomíná kultovního Marva z prvního Sin City – anachronického válečníka, který přestal brát prášky, což je slovy slavného komiksu „špatný“. I Fabianův Žralok trpí halucinacemi, povoluje naplno uzdu své brutalitě a nelidskosti… a víc a víc přestává brát ohledy na „vedlejší škody“, tedy nevinné svědky jeho řádění. Zatímco v prvním příběhu je možné hrdinovi fandit a držet mu palce, zde se sympatie brzy vytrácejí a nastupuje jen fascinace, kam rozklad osobnosti toto monstrum dovede a jakým způsobem se jeho pouť skončí. Tím, jak daleko Fabian došel v konfrontaci s pohodlnou čtenářskou zónou a představou o přijatelných antihrdinech, Valkýry dalece přesahují akční příběhy Fabianových nejen domácích konkurentů a zaslouží si pozornější čtení než jen jako kniha „narvaná akcí od první do poslední stránky“.