Družstvo mariňáků Charlie se ocitá na neznámé pouštní planetě. Než se stačí zorientovat, zaznamenají senzory střelbu. Vojáci okamžitě vyrážejí do akce a na místě objeví dva muže, ohrožované podivnými šedavými monstry. Brzy se ukazuje, že na planetu neznámá síla stahuje vesmírné lodi a jejich přeživší posádky mění v cosi nelidského. Pokud chtějí členové družstva Charlie přežít, potřebují přezbrojit, odhalit nepřítele a zničit jej dřív, než on je... a samozřejmě zůstat věrní.

Robert Fabian se uvedl v roce 2000 románem Mariňáci (doplněné přepracované vydání je z roku 2010) a okamžitě se zařadil mezi hvězdy domácí fantastiky. Přinesl do ní ryzí military science fiction; nikoliv pouhou akci, ale skutečně válečnou sci-fi, jejíž základy položila legendární Hvězdná pěchota Roberta A. Heinleina. Hlavní inspirační zdroj ovšem byl jiný: film Vetřelci Jamese Camerona.

Román nabídl jakýsi remake této klasiky, avšak nevěnoval pozornost monstrům a posléze jedné hrdince, nýbrž, jak je naznačeno v názvu, „kolektivnímu hrdinovi“ (ostatně drobné odkazy v podobě jmen a některých přímo citovaných scén procházejí jako červená nit nejen prvotinou). Fabian se tak v podstatě jednoduchou změnou posunul od zdánlivě jednoduché a předvídatelné vykrádačky k originálnímu příběhu, který dokáže znalce Vetřelců potěšit i šokovat.

Podobný trik pak byl využit i v dalších románech. Planeta pod dvěma slunci udělala krok stranou od čisté military a za základ si vzala béčkový snímek Davida Twohyho Černočerná tma. I zde však došlo po čase k odklonu od předpokládaného řetězce událostí, takřka k čistému žánru survivalu – včetně absence „vítězného“ konce. Což vedlo řadu čtenářů až k odsouzení knihy. Osobně se však domnívám, že se jedná o Fabianovu knihu nejlepší.

Následoval návrat k military ve „výcvikové“ knize Carpe diem, mix sci-fi a noir ve Hvězdě a pak pokračování Carpe diem nazvané Semper fi, kde mariňáčtí hrdinové prožívají dobrodružsví ne nepodobná space operám zlatého věku či románů, jako je Prstencový svět či Setkání s Rámou. Ve všech zmíněných románech byl přitom více či méně obsažen výsměch čtenářským očekáváním spojeným se subžánrem military science fiction.

Což v nejtradičnější podobě znamená jednotku profesionálů proti přesile – a je jedno, zda lidských, či nelidských protivníků –, kterou hrdinové po mnoha obětech porazí. Příběh nestaví jen na bitevních atrakcích, ale i na potvrzování patosu sebeobětování, služby vyššímu ideálu, soudržnosti jednotky atd. Případně klade důraz na proces výcviku a utváření jednotky s následným prvním ostrým nasazením. Tyto zdánlivě jednoduché formulky přitom není tak snadné naplnit obsahem. Existuje mnoho pokusů, ale ve filmu jsou pořád jasnými králi mariňáci z již zmíněných Vetřelců, v rámci literatury se pak setkáme spíše s průměrnými standardizovanými produkty a na nějaké lepší využití podobných zápletek dnes narazíme spíše okrajově v ságách typu Honor Harringtonová od Davida Webera (která ovšem primárně staví na střetech vesmírných flotil) či ve fantasy eposech (Paliči mostů nebo Lovci kostí v Malazské knize padlých Stevena Eriksona).

V českém prostředí narazíme jen na několik stěží průměrných pokusů. A na Roberta Fabiana. Ten je i přes všechny posuny, s nimiž jeho romány pracují, současnou špičkou žánru – a více než důstojně obstojí i ve srovnání s klasikami žánru. I proto je třeba jej pochválit, i když někteří fanoušci ani žánroví publicisté nevítají s nadšením, že své pozice nezneužívá a nespokojuje se (jak by mělo být jasné již z výše uvedeného stručného přehledu jeho knih) s opakováním stále téhož.

Nejnovější Dies irae je v tomto ohledu zatím nejdůslednější – a z hlediska čtenářského přijetí tedy i nejproblematičtějí. Navazuje totiž nejen na Carpe diem a Semper fi, z nichž si bere družstvo Charlie, ale zároveň i na Planetu mezi dvěma slunci s jejím mystickým zlem a trosečníky Brentem a Owenem. Setkání s posledními dvěma žijícími trosečníky přitom nijak nenarušuje působivé vyústění Planety – Fabian hned na úvod poznamená, že pro ty dva je už pozdě. V průběhu následujících kapitol samozřejmě několikrát přivede děj do situace, kdy by čtenáři mohli doufat, že zázraky se dějí, ale Fabian neuhne. Ke svým postavám je nemilosrdný a nehodlá se zatěžovat sentimentalitou. Žánr a logika děje si žádá své.

Pozornost na sebe tak strhávají opět členové družstva Charlie. Opět se nám dostane řady adrenalinových akčních scén, detailních popisů zbraní a těžké vojenské techniky, text je prošpikován vojenskými zkratkami a postavy si vyměňují drsné a ještě drsnější poznámky. A opět se kniha postupně překlápí do trochu jiných žánrových vod. Něco za polovinou románu dochází ke zvratu a družstvo Charlie se vydává na svou vlastní verzi vesmírné odysey – v duchu fabianovské tradice spíše té filmové, Kubrickovy, než knižní od A. C. Clarka.

A i v této poloze si kniha udržuje tempo a působivost. Fabian tak ukazuje, že opravdu patří k nejlepším domácím žánrovým spisovatelům. V případě Dies irae však přesto zaváhal. Jeden problém je spíše otázkou vkusu – román tvoří v podstatě jen přesun figurek z pozice A do pozice B, takže závěr je jen jedna velká (i když tragicky velkolepá) pozvánka k chystanému románu Gehenna. Druhý problém jsou jevy, k nimž dochází na „planetě pod dvěma slunci“. Ty totiž nedrží úplně pohromadě a vypadají spíše jako přehlídka nápadů, co by mohlo mariňáky potkat, než jako ucelený systém pravidel, jejichž odhalování by bylo stejně působivé jako akční scény... Ani jedna z výše zmíněných vad však nijak nenarušuje hlavní přednost knihy – její čtivost. V tomto ohledu představuje Dies irae špičku současné české sci-fi od autora, který zná své pappenheimské (mariňáky i čtenáře), a přitom má dost odvahy jít proti jejich očekávání.