Poletův nejnovější román je jedním z těch, kterým musíte dát druhou šanci. Základní informace o tomto díle totiž vyvolá spíše notnou dávkou skepse: idealistická představa proměny současné politiky v dokonalý svět, kde každý jednotlivec rozhoduje o dění ve své zemi a samozřejmě má na zřeteli pouze dobro společnosti. Vypadá to tedy, že román bude jakousi variantou utopického volebního programu. Přesto se čtenářova nechuť a znuděnost začne do jisté míry vypařovat, a to během prvních asi padesáti stránek. V první části se seznamujeme s aktivistkou Caroline Gracq, která líčí, co ji vedlo k tomu, že se začala politicky angažovat – cítila potřebu aktivně se podílet na řešení problémů. Zároveň se nám před očima rodí hnutí TOUS (Všichni). Získává na síle a na popularitě zejména zásluhou charismatického Romualda Salise, mediálně aktivního Rémyho Thierse a také díky nešťastné náhodě alias hrdinskému činu Caroline, jež se při teroristickém útoku srdnatě vrhne na útočníka, aby ochránila kolemjdoucí. Přežije. Vyvázne však bez paže, bez nohy a bez oka. Tím hnutí zajistí potřebný obdiv a pozornost.

„– Jaké je poselství hnutí VŠICHNI, kdybyste ho měl shrnout jednou větou, v jedné vteřině? – Že politická situace je nedostatečná. – To je vše? – Že v demokracii by měli rozhodovat lidi. – Ale lidi rozhodují. Máme demokracii. Nevěříte ve volby? – Lidi přece v podstatě nerozhodují, tak nanejvýš se podílejí na rozhodnutí, kdo o nich bude rozhodovat. To je něco docela jiného. V minulosti to možná stačilo, ale teď musíme pokročit dál. […] VŠICHNI není politická strana, je to jen hnutí, které občanům nabídne možnost podílet se na rozhodování.“ (s. 78)

V tuto chvíli se román přelije v dlouhý sled složitých politických debat. Pro čtenáře jde o zkoušku trpělivosti, výdrže a odhodlání. Pokud se ale nenecháme zviklat složitostí a zamotaností politických proslovů, vyplatí se číst pozorně dál.

Po předvolebních debatách, k nimž nám slábnoucí Caroline poskytuje komentář, hnutí VŠICHNI nezadržitelně stoupá vzhůru, až dosáhne ve volbách naprostého úspěchu a podaří se mu nastolit přímou demokracii. Zde svědectví zakládající členky hnutí VŠICHNI končí a začíná druhá část romány: vzpomínky řeckého diplomata.

Jestliže se v první části hrdinové během duelů a televizních pořadů nebáli kritizovat současnou politickou situaci a nadšeně idealisticky propagovat novou formu demokracie, druhá část si nebere žádné servítky.

„Hlavy států jsou přirozenými nepřáteli politické Evropy. Je třeba to konečně říci a konečně si to uvědomit. Evropská unie neměl být klub hlav států, ale stala se jím. Ovládá ji Rada, ale tato vláda musí skončit. Rada bude znovu jen radit. Moc nabude Parlament, který Evropanům navrátí jejich společnou a načas zkonfiskovanou nejvyšší moc […]. Unie řízená Radou je jako nůž, který používáme obráceně: jeho rukojeť nic neukrojí, čím víc tlačíme, tím víc naše ruka krvácí…“ (s. 109)

Nebo:

„Všiml jsem si, že se během posledního roku dvou vrátilo do politiky přídavné jméno ‚loajální‘. Přežívalo u dobrých diplomatů, ale v politice už bylo dávno po něm, utonulo v bahně. A teď se vrátilo. Po věci přišlo slovo. Šťastný to okamžik! Dokud však vzhledem k tomu, že vše podléhá koloběhu vzniku a zániku, věc nezanikne. A chvíli po ní i slovo.“ (s. 287)

Diplomat popisuje běžné praktiky vysoko postavených politiků na příkladech současného světového dění a zároveň dává nahlédnout do svého rodinného života. Manželka původem z Francie spolu se synem Iannisem sympatizují s novátorským hnutím VŠICHNI. Syn dokonce do té míry, že po francouzsko-belgickém vzoru založí vlastní stranu. Dochází tak ke střetu otce se synem neboli staré a mladé generace:

[…] chceš na základě jednoduchého příkladu pochopit velkou změnu? Dřív, když obchodník říkal: ‚Vezměte si dva, ten druhý je zdarma‘, byl si jistý, že si lidi vezmou dva kusy. Když obchodník provolával: ‚Tohle je zdarma‘, i když šlo o naprosto nepotřebnou věc, […] už jen z toho důvodu, že to bylo zdarma, si byl jistý, že si to lidi vezmou. Lidé totiž byli spotřebitelé. Pochopili, že to je to hlavní, co je po válce třeba, stát se spotřebitelem, a bylo to tak správně, protože to bylo potřeba k tomu, aby podpořili dvě z nejdůležitějších věcí pro naše země: prosperitu a mír. Proto vznikl spotřebitel. Lidé předtím nebyli spotřebiteli. Byli něčím jiným. A teď je doba po. Lidé spotřebiteli už nejsou. Lidi tvé generace ještě ano, ti ještě pořád spotřebiteli jsou, ale ti z mé generace už ne. Řekni lidem: ‚Vezměte si dva, ten druhý je zdarma. Nezáleží na tom, jestli to potřebujete, nebo ne, vždyť je to zdarma. Vezměte si to.‘ Najednou ale hrozí, že lidi si to nevezmou. Dokonce se tvým naléháním budou cítit uraženi, napadeni. Zdravý rozum je jiný než dřív a to, co je vnímáno jako samozřejmost, se taky změnilo. Cena už nevytváří hodnotu. Přeměna homo oeconomicus je hluboká a instinktivní. Tvá generace to pochopí rychle, protože ve skutečnosti se spotřebitelství věnovala jenom z obětavosti. Chtěla zachránit Evropu. Nevědomky, a mimochodem nejen nevědomky. Vždycky jste byli očividně poznamenaní nostalgií po předspotřební éře. A právě v naší generaci vykvetlo tohle nostalgické poupě, radostné, klidné a nestarající se o zásoby a shromažďování. […] Vy jste sázeli těsně po válce, pod nebem ještě zastřeným černým kouřem, v době, kdy na obzoru stále ještě přecházely vyděšené oddíly mrtvol. Pracovali jste načerno pro mír. Na těch lánech pak vyrostlo obilí, vysvitlo slunce: ženci, to jsme my. Děti hojnosti, dokonce snad děti plýtvání a nadbytku, instinkt naší generace nás tlačí, v rozporu s vašimi slepými názory, ke chtěné jednoduchosti. Ke štěstí ze střídmosti. K rovnováze, k úspornosti tady na Zemi. Metanoia, to je přesně tohle. To je uvědomění si této změny, této přeměny nitra, tužeb a nadějí naší současnosti oproti znečišťující a plýtvající spotřební době. Která, opakuji, nás zachránila před špatným krokem. Ale zestárla a nyní musí zaniknout. Zemři a… dál to znáš.“ (s. 225–227)

Hnutí VŠICHNI si tedy postupně na svou stranu získává další evropské státy, a pokud Iannisův otec nechce naprosto zmizet z politického světa a zároveň chce pomoci své zemi v době krize, musí se k novému hnutí přidat. Jeho aktivní vyjednávání má však za následek zahlcení Baltského moře sinicemi a následně smrt dvou potápěčů a je donucen k demisi. Tím se přesouváme do poslední části knihy, která dává do kontrastu předchozí dokonale vypadající řešení politické situace. Nahlížíme do zápisků polského občana, otce jedné z obětí baltské katastrofy, který jde manifestovat před Evropský parlament a požaduje demisi protagonisty z předchozí části:

„Ztratil jsem syna. S vámi to nic nedělá. Požaduji, abyste podal demisi a aby vás postavili před soud. Stejně to nic nezmění. Ztratil jsem Adama. Svého prvorozeného syna, nejstaršího ze tří dětí. Neztratil jsem jen syna, ztratil jsem i Bożenu, svou ženu, protože už nikdy nebude jako dřív, vy jste ji připravil o jiskru, kterou měla v oku. A ztratil jsem své zbylé dvě děti, Karla a Danutu, neboť už nemohou ani pohlédnout na moře za domem. Jsme silní lidé. Poláka jen tak neporazíš. V krvi máme to, co duby v míze. Vaše nezodpovědnost zadusila mého syna, váš cynismus ho utopil. Víte, pane mocný, vy pane mocný, víte, co je to potápět se, co je to ztratit dech, co je to nechat si zalít plíce vodou? Jste přece Řek, proto bych se vsadil, že to možná tak trochu víte.“ (s. 307)

Grégoire Polet nám tedy předkládá velmi působivě sepsanou alternativní historii. Svůj román postavil na opravdových událostech, zasadil do nich své protagonisty a pozměnil konečný výsledek. V textu poznáváme mimo jiné demonstraci na madridském náměstí Puerta del Sol v roce 2008, atentát na lutyšském náměstí svatého Lamberta, francouzské prezidentské volby v roce 2012, okupaci Krymu, řeckou krizi… K zážitku z četby, který, když dáte dílu druhou šanci, stojí opravdu za to, se připojuje potřeba zkoumat, co z daných událostí je ještě pravda a co už je fikce. Ale že by něco takového jako přímá demokracie brzy nastalo, natož pak opravdu fungovalo, o tom má své pochybnosti i samotný autor. Ten jen, ostatně jako vždy, nabízí náhled na věc z několika různých úhlů.