Grégoire Polet (1978) vydal svůj první román, Madrid nespí (Madrid ne dort pas) před rokem, a byl za něj oceněn Prix Jean Muno 2005. Jeho prvotina čtenáře uchvátila ostrým tempem vyprávění (ačkoli děj románu se odehrává pouze v rozsahu jednoho dne a noci), rychlým střídáním místa děje (ačkoli jen na území Madridu), přehršlí rozmanitých postav (více či méně věrohodných) a také stylem – radostným ohňostrojem vět, jazykem, přepínajícím svévolně mezi francouzštinou a španělštinou. Rok nato Polet přišel s románem dalším, Omluvte kopistovy chyby, a oslnil schopností zcela změnit rejstřík. Námět, kulisy, osoby – vše je tu naopak zcela decentní.

Čerstvě vystudovaný výtvarník shledává, že jako umělec asi nikdy neprorazí. A navíc, ke vší smůle, jen co se ožení, ovdoví a zůstane sám s novorozenou dcerou. Celý další život přizpůsobuje dobrovolně jí. A bude to zvláštní způsob existence. Bez odporu, s jakýmsi bezděčným kvitováním je hrdina vláčen událostmi. Zejména co se týče zaměstnání, však také vyvíjí takřka nulovou snahu najít si vhodné a výnosné místo. Po úmorném úvazku ve škole, kde protagonistu Poletova románu kromě znuděných studentek deptala i nesnesitelná ředitelka, přijde nečekaná nabídka zprostředkovaná náhodným známým. Záhy pak dostává nové zakázky a kšefty, které mu vždy přinášejí jen malé přilepšení – a čtenář dobře vidí, jak ho všichni šidí. Nesmělý malíř s nedostatkem sebevědomí a cílevědomosti se postupně stává nejlepším odborníkem na restaurování, kopírování a falšování obrazů velkých i zcela neznámých umělců, posléze se dopracuje i k tvorbě vlastní a zařadí se mezi světově uznávané autory. Stát se boháčem však mu osud nedopřeje. Na jeho účet se kdekdo obohacuje, on s dcerou takřka živoří – ale skutečnost nevidí, a není jasné, zda vidět neumí anebo nechce.

Druhý román Grégoira Poleta je zajímavý nejen pro různé otázky, jež nastoluje – o hodnotě originálů děl, o smyslu a podstatě každé umělecké tvorby, o ceně vztahu mezi rodiči a dětmi, o smyslu obětování se pro kohokoli, o slušnosti či zvěrských mezilidských vztazích, totiž využívání druhých, obohacování se na úkor jiného, lhaní, falšování... Nejpoutavější na knize však je způsob, jak je napsána, jak je celý umělcův příběh podán: Polet ho vykresluje tak, že ačkoli je text vyprávěn v ich-formě, čtenář zůstává nad všemi těmi událostmi, stává se vševědoucím, anebo aspoň tušícím to, co vypravěč sám "jako" neprohlédne. Tak jednoduché to ale není, nezvyklá je zejména další rovina textu, totiž že čtenář chtě nechtě shlíží na činění románových postav s jistými rozpaky, chvílemi nechutí, nevěřícně. Přesto, anebo možná právě proto je Poletova kniha velmi čtivá a napínavá až do konce. Jeho styl je jednoduchý, chronologie i logika příběhu není narušena, ba snad ani přerušena, jako by se právě i v prostotě vyprávění odrážel charakter hlavní postavy, a o to víc dával vyniknout složitosti, zamotanosti, rozpornosti celkem obyčejných životů.

Po rozverném "madridském" úletu tak Polet nabídl intimní příběh s mnoha přesahy a s novou ambicí jak oživit současnou literaturu. Jeho cesta vede hledáním skulinek v tom, co již bylo mnohokrát napsáno. Ovšem ne až tak směrem objevování nového námětu, spíš odkrýváním jeho nuancí anebo způsobů, jak ho podat, případně úhlů, z kterých dobře známou problematiku nahlížet.