Od rána do rána nahlížíme do přepestrého života asi třicítky postav, jež spojuje snad jen – či mimo jiné – to, že tento den a tuto noc tráví v Madridu. Madrid totiž nespí: Madrid nespí (Madrid ne dort pas) je název prvního, avšak pozoruhodného románu šestadvacetiletého Belgičana, Grégoire Poleta.

Slepá trafikantka, opravář z telekomunikační firmy, taxikář, nevýznamní překupníci drog, operní pěvec a jeho krásná sestra, harmonikář, policejní komisař, novinář, fotograf, sám Pedro Almodovar a ještě četné známé osobnosti, ty, co rozhodují v kultuře o všem, ať už řídí orchestr v opeře, vedou nakladatelství, kulturní rubriky v novinách nebo výstavní galerii, či působí v roli tiché eminence jako graciózní stařenka se sakra dlouhými prsty. Ačkoli se tu pořád něco děje, čtenář se „do děje“ dostává pomalu a obtížně: kniha začíná rozehráním jedné z mnoha epizodek a bude třeba učíst ještě mnoho stránek, než se poctivému polykači všech historek dostane všech ne až tak potřebných informací. Zkrátka než pochopí, které postavy patří k sobě, jak plynou jednotlivé příhody a jak důmyslně, a ovšem zdánlivě zcela náhodně, prakticky vše souvisí se vším a i nepodstatné je nutné k pochopení základního.

Grégoire Polet je mladý belgický spisovatel (narozen pravděpodobně 1978), jinak vědec, hispanista, který už rok a půl žije v Madridu, kde píše disertační práci o španělské literatuře. Město se mu zalíbilo natolik, že sem situoval svůj první román. Rukopis poslal do několika francouzských nakladatelství – a ujalo se ho jedno z nejprestižnějších, Gallimard.

Román nabízí doslova bohaté počtení: řetězec drobných historek skládá delší příběhy, někdy i mozaiku jistého osudu. Dokonale odposlouchané a s nadhledem zaznamenané dialogy dokreslují postavy tam, kde je třeba, a přesně jen tolik, kolik je nutné, aby se čtenář nezačal nudit. Text je obdivuhodně vizuální, připomíná nahozený filmový scénář anebo zápis hotového filmového záběru. Pokusy přenést pomocí slov na papír totéž, co dokáže nabídnout filmová kamera, jsou v současné literatuře časté. U Poleta je toto snažení místy odvedeno skutečně mistrně. Ačkoli celá kniha je vlastně šikovně prostříhaný povídkový film s lehce pomatenou montáží, zejména místo popisných pasáží Polet různé scenérie nebo akce prostě švenkuje.

V úvody knihy stojí: "No perdamos la perspectiva", věta španělského spisovatele Josého Camila Cely. V románu ale budou zmíněny četné další osobnosti hispánské literatury: Grégoire Polet totiž ústy několika svých postav doporučuje četbu různých významných autorů. Jeden z mnoha protagonistů, Philippe Couvreur, věnuje nejprve krásné Izaskun v metru román od Juana Goytisola, tedy těsně předtím, než ji vyděsí cikánka podivnou novinou. Poté Philippe přesvědčuje i strýce Juliána, aby si Goytisola přečetl, ovšem netuší, co mu Julián strčil pod pohovku… Philippe má totiž jiné starosti, napsali s kamarádkou Céline společně román a hledají nakladatele. Možná jim pomůže svérázná stařenka Graciela Mata, to by ovšem nakladatel Javier Miranda nesměl zrovna tu noc mít mizernou opici. Dobře naladěn není ani operní pěvec Juan Carlos Romero Batell, jenž to přes své mládí dotáhl až k hlavní roli v Donu Giovannim, v depresi ale vyvádí nepěkné věci a na poslední chvíli zavolá své sestře Letizii, aby ho určitě přišla na představení morálně podpořit. Letizia, jež právě čte Saramaga, se ovšem nechtíc zaplete do vyšetřování party překupníků drog, na operu přijde pozdě a debakl nezažehná, nicméně proklábosit noc s komisařem Biedelmanem nebude nepříjemné. A to je jen zlomek směsice postřehů, příběhů a osudů, které profrčí Poletovým románem a mnohdy dopadnou jako další z protagonistů, moucha nebezpečně kroužící v orchestřišti.

Svižným stylem, bohatým jazykem plným španělského výraziva, tak Polet představuje neredukované madridské panoptikum, snaží se podat život tak, jak ho nejčastěji vidíme: plný zajímavých i záhadných, bohatých i chudých, směšných i smutných, nemastných i podivných postaviček, z nichž některé jen planě tlachají, jiné zrovna prožívají osudovou lásku, jež ale možná zůstane jen jepičí epizodou. Polet popisuje s ironickým nadhledem také poměry panující v kultuře – kruhy známých udržují své známosti na vrcholu slávy, i když často dobře vědí, že jde o švindl. Ale protože se všichni podporují navzájem, těžko lze z kolotoče vystoupit.

Prvotina G. Poleta patří k příjemným literárním překvapením letošního roku. Jednak jde o zajímavý román, jednak o zcela novou tvář na knižním trhu. Tedy něco z jiného, neokoukaného soudku. Kniha se dočkala mnoha pochvalných kritik, ovšem nezní zcela unisono: na internetu lze dohledat rozhořčený hlas jistého odpůrce: „Madrid sice nespí, při četbě této objemné knihy však není snadné vydržet a nezamhouřit oka. Zas jedna špatná kniha (…). Obvyklá historka o zamilovaných na pozadí madridských klišé, jediná originalita mdlých postav tkví v jejich španělských jménech. (…) Že by Gallimard nedostával poštou nic lepšího?“ Proti gustu žádný dišputát. Já jsem si Poleta přečetla s chutí.