Kniha Femmine un giorno (Jeden den ženou) italské spisovatelky a novinářky Eleny Commessatti (1967) nabízí poutavou sondu do zdánlivě poklidného života autorčina rodného města Udine ve spojitosti s jednou tragickou kapitolou z jeho nedávné historie. Prostřednictvím svého literárního alter ega, amatérské detektivní vyšetřovatelky Agáty Estové, se autorka snaží rozkrýt okolnosti sériových vražd žen, k nimž v tomto provinčním městečku docházelo. Nikdy však nebyl dopaden jejich pachatel či pachatelé.

Hlavní hrdinka se vrací k případům, které se odehrávaly v době jejího dětství a dospívání, aby našla případné souvislosti s vraždou své bývalé spolužačky. Naslouchá přitom hlasům rodného města napříč generacemi a se vzrůstající hořkostí zjišťuje, že je toto téma pro většinu lidí nepohodlným tabu a že se vyšetřující orgány (policie a karabiníci) zabývaly případy brutálně zavražděných žen a dívek nanejvýš liknavě a nesystematicky. Oběti upadaly rychle v zapomnění a plytké, sporadické komentáře místního tisku chlácholily veřejnost, že se jednalo „převážně o prostitutky nebo cizinky“, které měly tu smůlu, že se ocitly „ve špatnou dobu na špatném místě“. Vrah (či vrazi) měl(i) podle všeho ve městě bezpečné zázemí (spekulovalo se o jednom místním absolventu gynekologie nebo o příbuzném majitelky hotelu poblíž nádraží). K důkladnému prošetření všech případů ale podle všeho dlouhodobě scházela mj. politická vůle.

Elena Commessatti původně dostala nabídku zpracovat veškerý dostupný materiál jako investigativní prózu. Vzhledem k tomu, že pozadí případů zůstalo neobjasněno a důkazního materiálu bylo pomálu, rozhodla se autorka pozměnit jména obětí a zasadit skutečné události do rámce fiktivního, stmelujícího Agátina příběhu. V pohledu do minulosti se zaměřila na rozmezí let 1971–1989, kdy byly v Udine a jeho bezprostředním okolí nalezeny tělesné ostatky 15 mladých žen; pozdější epizody extrémního násilí namířeného proti ženám jsou pouze symbolicky znázorněny na vyfabulované postavě uškrcené Agátiny spolužačky Penny.

Syrovou tragičnost zdokumentovaných případů střídají pasáže, v nichž se ve společnosti vtipné a nekonvenční průvodkyně Agáty Estové můžeme vydat na dlouhé vycházky udinskými ulicemi a také Agátiným soukromým životem. Dozvídáme se řadu kuriozit o městě, jeho architektuře, významných osobnostech (např. o vynálezci A. Malignanim) a Agátině netypické rodině včetně partnerských peripetií. Zároveň jsme však systematicky konfrontováni s některými stinnými stránkami místní mentality; autorka tak činí místy s humornou nadsázkou, jindy s otevřenou rezignovaností („Tady ve Friuli se všechno tutlá, chápeš? I tyhle vraždy. Všichni si hledí jenom svého a ostatní jim můžou být ukradení. Ani kreditky nepoužívají, aby zatajili pohyby na účtu.“ – „A schovávají si peníze pod postel,“ řekla konečně Agáta. – „Ty si myslíš si, že ne, ale je to přesně tak. Je to město klanů. Asi si dokážeš představit, jaké mě tady čekalo uvítání, když jsem sem přišel z jihu. (...) Samota je v tomhle městě černá bestie“ – s. 153).

Autorská čtení Eleny Commessatti jsou velmi populární, kniha Femmine un giorno se navíc po třech letech dočkala v roce 2016 druhého vydání. Z toho lze soudit, že se spisovatelka (nejen) ve svém regionu těší velké oblibě. Možná je to právě tím, že sepsáním tohoto vyznání rodnému městu, jež je zároveň i jeho obžalobou, na sebe vzala břemeno, které tíží i ostatní, i když se její krajané sami neodvažují či nechtějí veřejně vyslovit. Přesto mezi nimi našla i pomocníky: při dohledávání dostupných podkladů jí pomáhala mj. Federica Tosel, právní zástupkyně Fedry Peruch, dnes již dospělé dcery jedné ze zavražděných; společně usilují o očištění jména Fedřiny matky od bulvárních spekulací a o vypátrání vrahovy identity.