Nejedna tvůrčí osobnost, jejíž dílo se překládá do češtiny z cizího jazyka anebo jejímž uměleckým textům věnují pozornost čeští literární vědci, kritici, překladatelé či publicisté, je v cílovém prostředí vždy nutně poznávána postupně. Povětšinou je to poznávání zlomkovité a sporadické, jen výjimečně (u celosvětově proslulých spisovatelů či u klasiků) se tak děje komplexně a s ohledem na mnohdy různorodé literární aktivity těchto slovesných tvůrců.

Podobným typem takové „okleštěné“ recepce je i případ Borise Kirilova Christova, jehož jsme v Česku doposud měli možnost poznat pouze jako básníka, ač je rovněž pozoruhodným prozaikem a scenáristou.

Rodák z Krapce (*14. srpna 1945) nedaleko Perniku (toto průmyslové a hornické město leží blízko Sofie) vystudoval na velikotărnovské univerzitě bulharskou filologii (1970). Poté byl krátce (1971–1972) středoškolským učitelem bulharského jazyka a literatury, novinářem a od roku 1980 dramaturgem sofijského Studia hraných filmů Bojana. Knižně debutoval básnickým cyklem s biblickými odkazy Na sedmija den (Sedmého dne), který tvořil součást kolektivní sbírky – dalšími dvěma debutanty byli Paruš Parušev a Ekaterina Tomova – Trima mladi poeti (Tři mladí básníci; 1975). Záhy následovaly již samostatné sbírky Večeren trompet (Večerní trubka; 1977, 2. vyd. 1979) a Česten krăst (Namouduši!; 1982), obsahující i stejnojmennou poému, přeloženou do češtiny Ludmilou Kroužilovou pod názvem Křížová cesta a samostatně vydanou v Praze 1993 v nakladatelství Euroslavica.¹ Po několikaleté přestávce se objevila kniha trojveršových miniatur Dumi i grafiti (Slova a graffiti; 1991), dále Dumi vărchu drugi dumi (Slova nad jinými slovy; 1992), Černi bukvi vărchu čeren list (Černá písmena na černém listě; 1997) či cyklus „mytografií“ Kamenna kniga / Stone Book (Kamenná kniha; 2006), Kniga ot zaglavija / Book of titles (Kniha z názvů; 2008) a Kniga na mălčanieto / Book of Silence (Kniha ticha; 2014). Posledně jmenovaná minisérie vytváří svéráznou dvojjazyčnou (bulharsko-anglickou) výtvarně-poetickou trilogii, v níž slova lyrického mluvčího „směřují k mlčení“. Tuto bilanci doplňuje ještě Christovův vlastní retrospektivní průřez Krilete na vestitelja (Zvěstovatelova křídla; 1991) a nejnovější reprezentativní výbor z jeho veršů Stălp ot prach (Sloup prachu; 2015).

Boris Christov se rovněž věnuje umělecké próze. Třebaže první novely Sljapoto kuče a Dolinata na obuvkite vznikly již v letech 1980–1982, vzhledem k tomu, že v alegorických narážkách reagovaly na neutěšenou realitu živkovovského Bulharska, mohly vyjít až po rozpadu sovětského bloku, a to v knize Sljapoto kuče – Dolinata na obuvkite. Povesti (Krtek – Údolí bot. Novely; 1990). Podobně i v roce 1984 napsaná experimentální antiutopistická novela Smărtni petna (Mrtvolné skvrny), v níž je beletristická složka bohatě prostupována veršovými segmenty existenciálního a mystického ladění, spatřila světlo světa až v roce 1991. Právě na tento pro Borise Christova typický text se ve své analyticko-interpretační eseji zevrubněji zaměřil Jakub Mikulecký, který je prvním českým bulharistou představujícím Borise Christova jinak než jako lyrického básníka.

Všechny tři zmíněné prózy, vydané znovu v knižním souboru Spomeni za chora, kamăni i ribi (Vzpomínky na lidi, kameny a ryby) v roce 2013, spisovatel tudíž musel odložit na „lepší časy“ v zásuvce psacího stolu. Proto paradoxně jako prozaik debutoval ještě za Gorbačovovy perestrojky v žánru typickém spíše pro zkušenější mistry pera – románem Baštata na jajceto (Otec vajíčka; 1988). V této virtuózně cizelované knize s fantastickými prvky se surrealisticky snoubí „naivismus s paradoxními transcendencemi a mytologické parodie s apokalyptickými vizemi, zmítajícími se mezi tragikou a kabaretní zábavností vaudevillu“ (Edvin Sugarev²).

Boris Christov je také scenáristou několika dokumentárních a krátkometrážních filmů a dvou filmů hraných, které zrežíroval Anri Kulev: celovečerního Smărtta na zaeka (Smrt zajíce; 1982) a čtyřdílné bulharsko-alžírské „fantasy“ minisérie Baštata na jajceto (Otec vajíčka; 1991), jež je autoadaptací Christovova jediného románu.

Spisovatelův profil doplňuje ještě jeden počin, o němž se zmíníme. Tento pokus naznačuje, že soustředěnost na myšlenkově hutný dialog není vlastní jen jeho scénářům a že inklinuje k filozoficky reflexivnímu dramatu. Třebaže totiž pro divadlo dosud žádnou vlastní hru nenapsal, pozornost odborné kritiky vzbudila scénická úprava fiktivních rozhovorů mezi čínskými učenci Konfuciem a Lao-c’em, nazvaná Kitajska chronika (Čínská kronika; 1963), z pera předčasně zemřelého intelektuála a literáta Cvetana Stojanova (1930–1971), kterou pod týmž titulem Boris Christov publikoval elektronicky na bulharském webu Kultura v roce 2015.³

1. Poezii Borise Christova českému publiku doposud zprostředkovali tři překladatelé: v antologiích Mladá řeka. Sborník bulharské poezie (Praha 1979, s. 95–105) a Bulharská poezie 20. století (Praha 1983, s. 270–271) to byli Karel Sýs a Hana Reinerová (jazyková spolupráce), v básnickém souboru Most. Dvadeset bălgarski poeti na češki ezik v prevod na Ljudmila Kroužilova [Dvacet bulharských básníků v českém jazyce v překladu Ludmily Kroužilové] (Sofie 1996, s. 103–112) a v ukázkách v časopisech Světová literatura (1985, č. 4, s. 133–138; 1993, č. 4, s. 180–183) a Homo bohemicus (2012, č. 1–2, s. 144–167; dostupné online: http://bohemiaklub.org/bg/wp-content/uploads/2014/09/HB-2012-print.pdf) to byla již výše zmiňovaná Ludmila Kroužilová. ^zpět
2. Edvin Sugarev: Christov, Boris Kirilov. In: Rečnik po nova bălgarska literatura 1878–1992 [Slovník nové bulharské literatury 1878–1992]. Sofija: Chemus 1994, s. 397 [přel. M. Č.]. ^zpět
3. Pouze online: http://kultura.bg/web/%d0%ba%d0%b8%d1%82%d0%b0%d0%b9%d1%81%d0%ba%d0%b0-%d1%85%d1%80%d0%be%d0%bd%d0%b8%d0%ba%d0%b0/. ^zpět