Spisovatele Josefa Karla Šlejhara zná veřejnost z velké části díky filmové adaptaci jeho povídky Kuře melancholik (1999, režie Jaroslav Brabec). Dalo by se říci, že z jeho knih mají požitek spíše příznivci z řad zkušenějšího čtenářstva než širší publikum, což je dané jednak obtížností jeho slohu, který byl již za autorova života vnímán jako zastaralý, jednak až nesnesitelně tíživou atmosférou většiny jeho textů. Na druhé straně bohatý organismus jeho jazyka, ve kterém se snoubí archaismy s neologismy a zároveň se setkávají vulgarismy a hovorové výrazy s jazykem vysoké kultury, autorské řeči, jež vyniká přímočarostí a emocionální vypjatostí vyprávění, vytváří v české literatuře naprosto ojedinělý styl.

Nejobsáhlejší část Šlejharovy tvorby se skládá z kratších prozaických útvarů. Reprezentativní výběr jeho povídek se objevil v patnáctisvazkovém průřezovém souboru Kyvadlo věčnosti, který připravilo k tisku nakladatelství Herrmann & synové v roce 2000. Až v roce 2017 vydala Akropolis péčí Pavla Hájka Šlejharovo dílo nezvyklého rozsahu (více než 700 stran textu), nazvané Cvrček mého krbu. Jde o románovou fúzi dvou delších příběhově propojených celků, Cvrček mého krbu a Rozvrat, které vycházely v letech 1912 až 1913 na pokračování v časopise Květy a které se tak po více než sto letech dočkaly prvního knižního vydání.

Cvrček mého krbu je dílo v mnoha ohledech očividně inspirované spisovatelovými vlastními životními zkušenostmi. Protagonista příběhu, po matce selského německého původu (jako sám Šlejhar), kterému se zprotiví život ve velkém městě a „jalová scholastika dietních tříd“, se na radu přítele ožení s krásnou dcerou bohatého pražského měšťana. Brzy po svatbě odchází s manželkou uskutečňovat svoje životní ideály na venkov, kde má v úmyslu plně se věnovat hospodaření na zděděném statku a vyváženému rodinnému životu v symbióze s přírodou. Místo vytváření harmonického domova však postupně dochází k vyostřování manželských neshod mladého páru. Vypravěč své manželství líčí jako jednu velkou stupňující se katastrofu. Důvěřivý a dobromyslný hrdina, plný představ o prostém, autentickém a skromném životě na venkově, naráží na nepochopení své družky – přízemní měštky, která postupně dává najevo odpor ke všemu, co představuje jeho svět.

Vlastní životní příběh se Šlejharovi stal mocnou inspirací k rozvinutí univerzálního tématu jeho próz – boje jedince s všudypřítomným zlem, které prorůstá mezilidskými vztahy. Nejedná se však o prostou autobiografii. Sám spisovatel, na rozdíl od románového vypravěče (a hlavního hrdiny), se svou ženou žil v neshodách celých devět let a měli celkem sedm dětí. Fabule románu se pak omezuje pouze na období končící narozením druhého dítěte a skutečnou délku soužití manželů neznáme.

Šlejharův román nabízí pestrou mozaiku motivů, které se již nejednou objevily v jeho ranějších prózách, což vzbuzuje dojem, jako by se spisovatel po celý tvůrčí život připravoval k vydání tohoto veledíla, jímž svou tvorbu triumfálně završil. V úvodních kapitolách románu, líčících nesnadné dětství v chudobných podmínkách a pod jhem těžké nemoci, se vyskytuje motiv neduživého dítěte symbioticky svázaného se zvířetem (podobně např. Kuře melancholik, 1889); dále je to rozčarování z vesnického života a rozpad morálních hodnot v prostředí venkova (Vraždění, 1910), odpor k pokroku a přetechnizované době (Peklo, 1905; Lípa, 1908) nebo motiv manželského soužití slabocha a hysterické ženy (V zášeří krbu, 1898).

Plocha románu umožnila Šlejharovi poměrně organicky spojit tyto povídkové motivy do rozsáhlého vyprávění, líčícího vypravěčův život od narození až do věku zralosti a dospělosti. Motivy pak vhodně používá podle toho, v jakém prostředí a v jaké fázi života se hlavní hrdina nachází. Je zřejmé, že si autor dal velkou práci s výběrem jazykových prostředků, což se zejména v první části knihy negativně podepisuje na dynamice vyprávění.

V úvodních kapitolách knihy sledujeme boj o život dítěte a jeho zázračné uzdravení v čistém prostředí venkovského statku. Později nás autor zavede do města, kde s vypravěčem prožíváme jeho jinošská léta. Tato část románu je ostrou kritikou zotročování lidského ducha „moderním“ systémem vzdělávání a „církevštinou“, která brání dospívajícímu chlapci, aby rozvíjel svou přirozenost („život marně tloukl na dveře scholastiky“). Touha po přirozeném životě přiměje mladého hrdinu vysnít si jakousi mystickou ženu – bezmezně oddanou životní družku – a zcela se k této představě upnout. Svou budoucnost proto vidí pouze v selském životě v pevném sepětí se svou múzou.

O několik kapitol později se setkáváme s protagonistou již v dospělém věku, kdy se nesměle uchází o přízeň krásné dívky, s níž ho seznámí jeho přítel. Od počátku si do ní projektuje všechny své vysněné atributy ideální manželky (aby o ně brzy postupně přicházel). Mladíka zrazuje od vstupu do manželství s touto ženou jeho vlastní instinkt, nicméně nakonec podlehne našeptávání přátel a namísto odmítavého telegramu nevěstě „zkrátka, došed na nádraží, abych místo sebe poslal telegram, neposlal jsem jej, ale poslal jaksi sebe“.

Leitmotiv cvrčka, který dal knize jméno, je příznačný pro šťastnější období vypravěčova života. Cvrček vždy představuje přítomnost jistoty, teplého zázemí, je to jakýsi strážce domova a přirozeného řádu věcí. Naposledy se proto ozývá v době, kdy si hrdina přivede na statek novomanželku a objeví se první osten neporozumění, první vážná hádka. Od té doby už se se cvrčkem nesetkáme.

V obrazech života na podhorské samotě sledujeme chronologicky jednotlivé fáze roku – a také fáze polních prací. To dokazuje, jak důležité bylo pro Šlejhara těsné sepětí hospodářova života s jeho rodovým statkem. Zvláště v druhé části románu, která časopisecky vycházela pod názvem Rozvrat, je patrná ustálená kompozice kapitol. Ty začínají obvykle idylicky – výjevem z polních prací nebo z přírody –, z lyrického zasnění však vypravěče-hrdinu pokaždé vytrhne znepokojení, obvykle způsobené nedorozuměním (se ženou) nebo přízemností (sousedů). Obojí je zakončeno konfliktem, který bývá v následující kapitole rozptýlen a zapomenut, ale nikoli smazán: při každé další příležitosti se s mučivou zákonitostí vrací a stupňuje.

Stejně jako v některých Šlejharových povídkách jsou i v tomto románu ženy zosobněním zla. Výjimky tvoří snad jen vypravěčova matka a babička, které jsou nositelkami ideálů prostoty, pracovitosti a sebeobětování. Ostatní ženské postavy jsou stvoření holdující poživačnosti, materiálnosti, neřestem a intrikám a spisovatel neváhá při jejich popisu užívat ty nejexpresivnější výrazové prostředky.

Ideální manželku by si představoval jako zdatnou kuchařku, šetrnou hospodářku a milující matku. V těchto ohledech nová životní partnerka naprosto selhává. Povinnostem hospodyně se vyhýbá, tu pod záminkou únavy, tu aby se šetřila v těhotenství; práce na poli se dokonce štítí. Ve vlastní spící nevěstě tak vypravěč vidí jen „kus ženského masa“. Její zkaženost podtrhuje zvláštní frivolní úsměv, symbolizující vítězství zlolajné ženy nad slabým, naivním mužem, který nečekaně deformuje její na první pohled dokonalou tvář ve chvílích, kdy ztrácí kontrolu nad svou předstíranou pózou.

Jestliže je jedna žena zlo, pak více žen pohromadě je hotové peklo. V domě se střídají – a přibývají do něj – další ženy, které se objevují jen proto, aby proti hospodáři intrikovaly. Líná a hloupá služka Anka s „tvrdým a bílým jako u vepře obrvím“; „šlempra“ poštmistrová, „stará to koketa, nápadně mladicky, daleko pod svůj věk se strojící, z jejíhož vzezření zrovna čišelo to jakous nečistou frivolitou, hnusnou až oplzlostí“; poštovní doručovatelka, „holčizna otlemená jako žába s prašivou vyrážkou kolem úst“; mastičkářka paní Mertová s „jako krysa pichlavýma očkama“ a „kloktajícím voletem“. Hotové panoptikum hrůzy!

Útěk z mučivého prostředí domácnosti hospodáři poskytne v nejvyšším zoufalství až krčma, avšak ani zde, mezi sousedy, nenachází útěchu, naopak je nucen vyslechnout pomluvy o sobě i své rodině a odhaluje tak skutečné rozměry zrady, jíž se na něm jeho vlastní žena dopustila. Prostředí krčmy je mikrosvět, kde naplno vystupují ze stínu zkažené charaktery obyvatel podhorské vsi.

Zatímco lingvista si libuje ve Šlejharově plejádě expresivních, knižních a hovorových výrazů, obyvatelé podkrkonošské Dolní Kalné, která byla předlohou románové vsi, se kupodivu proti takovémuto obrazu své obce v dobovém tisku silně ohradili a označili Šlejharův román za dílo šílence.

Některé pasáže příběhu, které přesahují z naturalismu do dekadence, zejména krvavé scény manželských hádek na hranici snových výjevů, už skutečně zavánějí psychiatrickou diagnózou, avšak je třeba mít stále na paměti, že toto vše je autorova literární licence. Jeho celoživotním úsilím, jako i dalších signatářů Manifestu české moderny, bylo samozřejmě vzbudit pozornost. Za to si Šlejhar již za svého života získal uznání takových osobností, jako byli Karel Sezima, Josef Svatopluk Machar, Vilém Mrštík nebo Jiří Karásek ze Lvovic. Dílo, s nímž se nyní čtenář poprvé setkává v jeho kompletní podobě, není nikterak ochuzeno o kvality Šlejharových kratších próz. Navíc se jedná o velmi smělý pokus odhalit sebe sama a pravdu (o tu šlo autorovi především), která není ničím jiným než svébytným a vysoce subjektivním vnímáním světa očima výstředního umělce. Proto by se každý „šlejharomilec“ rozhodně měl s tímto románem seznámit.