Kniha Upřímné pozdravy z kraje květů a zapadlých snů. Dopisy adresované Marii Kalašové z let 1903-1907 (Jiří Karásek ze Lvovic) je v pořadí již 15. svazkem edice Scholares, kterou řídí Petr A. Bílek a Vladimír Pistorius, a vydalo ji nakladatelství Pistorius & Olšanská spolu s nakladatelstvím Paseka ve spolupráci s Ústavem české literatury a literární vědy na FF UK a ateliérem Grafický design a nová média na VŠUP Praha. Jedná se o knihu redakčně a nakladatelsky připravenou v rámci semináře Nakladatelská praxe na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, vedeného již zmíněným Vladimírem Pistoriem. Právě korespondence významných českých literátů je vedle literárněvědných studií stěžejní oblastí, které se tento projekt věnuje – mimo jiné zde vyšla vzájemná korespondence Františka Halase a Jana Zahradníčka nebo Karolíny Světlé a Jana Nerudy.

Kniha Upřímné pozdravy z kraje květů a zapadlých snů však přináší korespondenci „jednostrannou“ – pouze dopisy (ale také pohlednice, krátké vzkazy apod.) Jiřího Karáska ze Lvovic adresované Marii Kalašové – a to z ryze prozaických důvodů – adresátčiny dopisy byly totiž samotným Karáskem zničeny po ukončení jejich přátelství. Navzdory tomu, že tato útlá kniha (88 stran) je převážně dílem mladých studentů-bohemistů, dostává se nám do rukou svazek redakčně velmi kvalitně připravený a vybavený bohatým poznámkovým aparátem, obsáhlým edičním komentářem, seznamem použité pramenné i sekundární literatury a rovněž zasvěceným doslovem Karla Kolaříka, přibližujícím nám hlavní postavy v Karáskových listech figurující a uvádějícím tohoto spisovatele i jeho dílo v širší kontext české literatury a společnosti vůbec na počátku 20. století.

Karáskovy dopisy vypovídají nejen o jeho vztahu k překladatelce Marii Kalašové, ale zejména (a v tom tkví nepochybně hlavní přínos této publikace) o spisovateli samotném – o jeho povaze, zájmech i tehdejší nelehké existenční situaci. Představitel české literární dekadence, patřící k autorskému okruhu časopisu Moderní revue, se ve svých dopisech prezentuje jako výsostný estét aristokratického ražení (se vším, co k takovému postoji patří) – jediným měřítkem v umění, ve styku s druhými lidmi a vlastně i životě jako takovém je mu proto Krása (nakonec i katolické náboženství jej přitahuje především pro nádheru a bohatou symboliku svých obřadů). A právě jím shledávaný hrubý nedostatek tohoto vzácného atributu ve všech jmenovaných sférách lidské existence je jednou z příčin toho, že Karáskovými častými společníky se stávají skepse, melancholie a především vyhledávaná samota. Nakolik jde pouze o autostylizaci dekadentního literáta a do jaké míry je obsahem dopisů vykreslený portrét autora reálný, je otázkou dnes již patrně nezodpověditelnou. Jinou, prozaičtější příčinu tehdejšího Karáskova duševního rozpoložení lze spatřovat v tehdejším ochlazení čtenářského zájmu o jeho dílo – spisovatel se proto věnuje více přepisovaní svých starších děl než-li tvorbě textů nových a zabývá se dokonce nápadem s psaním nadobro skoncovat. V dopisech je ovšem možno nalézt i pasáže radostnějšího vyznění, kdy Karásek zdvihá chmurami obtíženou hlavu, ba leckdy zdá se propadá až stavům manického charakteru.

Otištěné dopisy se ovšem zdaleka nezabývají pouze pisatelovým duševním stavem – stejnou část zabírají informace rázu praktického, vztahující se ke Karáskovým, překladatelčiným či jejich společným aktivitám. Navzdory vylíčené póze „prokletého básníka“ – na jednu stranu druhými zavrhovaného, na stranu druhou z vlastní vůle se druhým stranícího – totiž Karásek neopouští zcela společenský život, byť je ve svých stycích s vnějším světem velmi vybíravý. Navštěvuje pravidelně několik „vyvolených“ (tj. lidí v podobné míře esteticky založených), mezi něž patří i Marie Kalašová a její sestra Zdena (kterou v žádném ze svých dopisů neopomene pozdravovat), účastní se některých jimi pořádaných akcí a podniká v jejich společnosti výlety po Praze i mimo ni. A proč vlastně patřila Marie Kalašová k úzkému okruhu Karáskových blízkých? V této vzdělané a emancipované ženě, milovnici umění a krásy totiž našel citlivou a chápavou přítelkyni, s níž mohl sdílet nejen umělecké prožitky (kupříkladu z četby navzájem půjčovaných knih), ale též pocity z řad nejintimnějších – především hluboký odpor k odpudivé, malomyslné tváři všedního života a přízemní společnosti, vzácněji pak opojení z vlastních tvůrčích úspěchů.

Coby spisovatel věnuje Karásek ve svých listech značný prostor literatuře a to vlastní i cizí, české (např. Zeyer) i světové (mj. Wilde, Maeterlinck) – zájem o slovesné umění jej také kromě jiného přibližuje adresátce jeho dopisů, překladatelce pohybující se rovněž v literárních kruzích. Takřka samozřejmostí v případě korespondence vedené autorem Karáskova formátu, nadto představitele směru jakým byla dekadence, je vskutku vytříbený jazykový projev. O vzdělanosti autora pak svědčí kupříkladu četné případy užití jazyků cizích, zejména francouzštiny a němčiny.

Kniha Upřímné pozdravy z kraje květů a zapadlých snů (název je citátem z jednoho zde zařazeného Karáskova listu) je vskutku pečlivě připravenou publikací, přinášející jeden sice menší, přesto však významný dílek složité mozaiky, jakou představuje (a pro dnešního čtenáře zvlášť) osobnost Jiřího Karáska ze Lvovic.