Kdo má rád ostré kriminálky, neměl by sérii 100 nábojů minout. A to i v případě, že nejde o komiksového fanouška. Nekonformní série amerického scenáristy Briana Azzarella a původem argentinského kreslíře Eduarda Rissa totiž nabízí na obvyklé poměry komiksu nadstandardně chytré, mistrně komponované příběhy v žánru noir, který má z detektivek nejblíže realitě. Respektive nabízel, protože druhá polovina série se proměnila v konspirativní thriller, plný brutální akce.

Když v roce 1999 oba autoři se sérií začínali, evidentně ji pojali jako epizodní. Povídky rozložené do tří až čtyř sešitů měly vždy stejnou výchozí situaci: u nějakého průměrného člověka se objevil mysteriózní agent Graves a nabídl mu možnost beztrestné pomsty. V ruce měl kufřík a v něm důkazy proti osobě, která užaslému oslovenému měla v minulosti způsobit fatální příkoří. Kromě toho kufřík obsahoval také pistoli a s ní sto nábojů z titulu série, a to takových, které nebylo možné vystopovat. Pak už se příběhy docela zásadně lišily, povaha jejich zápletek vyplývala jak z prostředí, kde se odehrávaly, tak z charakterů hlavních hrdinů, lidí, kteří od Gravese dostali šanci rázně změnit svůj dosavadní život, avšak ne vždy toho byli schopni. Každá z těch volně propojených povídek měla nápad, vtip, chytře a nekompromisně rozvíjený příběh o lidech, kteří se s pistolí v ruce náhle našli anebo naopak znovu selhali.

Azzarellovi však poměrně brzy toto schéma přestalo stačit (anebo mu došly nápady) a rozehrál jeden rozsáhlý příběh. Jeho podstata byla konspirativní: brzy po objevení Ameriky se spojily mocné evropské rody, aby stvořily takzvaný Trust, zednářům podobné tajné společenství, zaměřené na tajné ovládání když ne běhu dějin, alespoň běhu peněz. Jako svým způsobem ochranku vybrali sedm schopných válečníků, jakýchsi evropských samurajů, kterým začali říkat Minutemeni. Trust i Minutemeni přežili až do jednadvacátého století, jen je Azzarello začal stavět proti sobě. A právě boj Minutemenů s Trustem je podstatou dvou třetin série, od doby, kdy opustila schéma kufříku a vyjeveného civila. Zpočátku se dějem vine spíše nenápadně, v paralelním plánu s nějakou další povídkou, onou půvabnou (jistěže se spoustou krve) „historkou z podsvětí“, ať se odehrává ve věznici, kasinu, u tajného chovatele tygrů pro sváteční lovce, či na jatkách. Všude tam nachází Azzarello zajímavé a nosné zápletky a pozoruhodné, byť postupem série se poněkud opakující charaktery.

To bohužel definitivně končí jedenáctým sešitem, nazvaným výmluvně Začátek konce: od té doby už sledujeme téměř výhradně soupeření Minutemenů s Trustem, všemožné peripetie tohoto boje, k nimž patří přeběhlíci na obou stranách, intriky zvláště mezi rodinami Trustu, první mrtví a mnoho těch, kteří umřeli jen zdánlivě. Děj je čím dál zmatenější, jen těžko lze vysledovat, kdo je s kým a proti komu. A jestliže v prvních dílech série čtenáři mohli obdivovat zdařilé zasazení noirových schémat do kulis jednadvacátého století s hispánskými a černošskými gangy, gamblery, alkoholiky a narkomany v různých fázích závislosti a spoustou ambiciózních sólistů, v posledních svazcích už se komiks pohybuje někde mezi sto let starým literárním pulpem a superhrdinským mainstreamem. Zejména jednotliví Minutemani jako by byli neprůstřelní, případně se dokážou z děsivě vyhlížejících zranění překvapivě rychle vyléčit. Až poslední díl je nesmlouvavý a většina postav tu končí násilnou smrtí (byť jedna z nich se už v USA objevila ve volném pokračování). To vybíjení má své kouzlo a vtip, ale ve srovnání s rafinovaností a promyšleností původního konceptu noirových povídek to už působí značně vyčpěle a poklesle.

Závěr se tedy příliš nepodařil, což by ale nemělo překrýt příznivý dojem ze série jako takové. Azzarello je invenční komiksový vypravěč, který s oblibou umisťuje dialogové bubliny do obrázků jiných dějů, zatajuje před čtenáři důležité úseky událostí, aby je odvyprávěl v patřičnou chvíli, pracuje s nevyřčeným a nenakresleným, přesně ví, kdy využít největší komiksové přednosti, tedy zkratku a nadsázku. I když vypráví slátaninu plnou postav, které je od sebe čím dál těžší rozlišit, činí tak způsobem, který je neodolatelný, který umí vtáhnout, napnout a překvapit.

Podobně jako se měnil Azzarelův scénář, vyvíjela se i Rissova kresba – a opět ne k lepšímu. Jestliže první svazky nadchly syrovou, „streetovou“ kresbou, která noirový žánr posouvala od klišé směrem k větší věrohodnosti, v posledních už je kreslířův styl elegantní až vyhlazený – a působí místy dosti sterilně. Stále si zachovává emblematické prvky: tvář ve stínu, z níž vykukují jen oči a zuby v potměšilém úšklebku, a obecně mistrnou práci se stíny (v barvě!) a s kompozicí stránek, podhledy, nadhledy i barevné tónování; například finální sešit je celý laděný do ruda. Jen ubývá detailů i bizarních lidských typů, kterých bylo přece jen k nalezení víc ve slumu než v milionářské vile.

Ale podstata selhání závěru 100 nábojů tkví ve scénáři. Místo aby dál těžil z dobře zvládnutého prostředí, kde je zločin na denním pořádku (přičemž v originálním znění se Azzarello ještě prezentuje skvěle pochyceným jazykem ulice různých amerických měst a čtvrtí), pustil se do přepálené konspirace v duchu Dana Browna. Zabijáci ve vyžehlených oblecích sice vypadají na pohled hezky, ale zatímco oceňovanou předností prvních sešitů série bylo zdání, že se něco takového vskutku mohlo při troše štěstí (či častěji smůly) stát, v závěru už jde v podstatě o týmovou superhrdinskou bitku. Je to škoda, jakkoliv to dobrý dojem nezkazí úplně.