Španělský spisovatel a novinář Julio Llamazares, narozený r. 1955 v provincii León, si v posledních letech začal razit cestu k českému publiku. V překladu Jana Macheje vydalo v roce 2012 nakladatelství Dybbuk jeho novelu La lluvia amarilla (česky Žlutý déšť), truchlivě poetický text o paměti, času a samotě. O pět let později se tentýž překladatel ujal kratšího románu Luna de lobos (Vlčí měsíc), v němž sledujeme čtyři republikánské vojáky na útěku za španělské občanské války. Vydání tehdy zaštítilo nakladatelství Akropolis. Zde také vychází v češtině už třetí Llamazaresova próza, Las lágrimas de San Lorenzo (Slzy svatého Vavřince), tentokrát ovšem v překladu Štěpána Zajace. Žlutý déšť a Vlčí měsíc jsou vůbec první Llamazaresovy prozaické počiny a pocházejí již z osmdesátých let, ve španělštině mu mezitím vyšly kromě několika cestopisů a esejistických knih dva romány a tři sbírky povídek. V nakladatelství Akropolis se však nyní rozhodli přeskočit v autorově bibliografii až k ukázce jeho vyzrálejší tvorby.

První slza a mnoho dalších
Zdá se, že každá z krátkých kapitol sleduje jednu padající hvězdu – ta počáteční se jmenuje prostě jen První… a všechny ostatní nesou nadpis Další… To také odpovídá silně lyrickému ladění románu. Z ústřední situace, kdy za noci svatého Vavřince otec se synem pozorují meteorický roj Perseid, nás úvahy a vzpomínky otce-vypravěče přenášejí na nejrůznější místa a do různých okamžiků, často však pod hvězdná nebe jiných nocí. První kapitola nás vtahuje do času nevinnosti, kdy byl tím chlapcem pod rozvířenou oblohou sám vypravěč, v dalších už bolestně vyniká kontrast mezi ním a jeho vlastním dětským a mladým já či jeho synem Pedrem, který se právě chystá dětství opustit. On sám se nyní k vlastnímu překvapení ocitl na prahu stáří, a tak ho otázky týkající se času a paměti zasahují palčivěji než kdy dřív.

Na povrch vyplouvají také další problémy – rodinné a partnerské vztahy, hledání svobody a osobního zakotvení. V podobě tajemného strýce ze staré fotografie se nenápadně připomene i občanská válka, s níž se čtenáři u Llamazarese setkali už ve Vlčím měsíci. Tím vším ovšem prochází ústřední téma času a člověka v něm. Mládí na Ibize, kde září květy buganvilií a pláže jsou po odjezdu turistů soukromým rájem místních i přivandrovalců, znamenalo pro vypravěče dobu, kdy se čas zastavil; přece však stihlo uběhnout deset let. Z běžného životního řádu se jen zdánlivě vymanil, když jako lektor španělštiny na různých evropských univerzitách učil stále nové tváře vyslovovat pořád táž slova. Nekonečné cesty přinášejí další téma: samotu, která může být příjemnou společnicí, ale i neodbytným závažím ve vztahu. Lásku vypravěč zakusil v mnoha podobách a přiznává jí v lidském životě důležité místo, ani ona však nic nezmůže proti všeobecné pomíjivosti.

Přerývané vzpomínky z různých zákoutí života však nejsou v románu tím nejdůležitějším. Do popředí se dostává samo vzpomínání, moc paměti. Dává vyniknout hlubokému příkopu mezi mužem obtíženým prožitými lety a chlapcem otevřeným budoucnosti, ale zároveň je spojuje nerozlučným poutem. V očích stárnoucího člověka získávají vzpomínky dříve neviděné spojitosti, jeho nostalgie dodává dětství nové kouzlo. Úvahy nad minulostí pod nočním nebem obě postavy natolik vytrhují ze skutečnosti, až se současnost zdá být pouhým snem.

Jedna kapitola se omezuje na následující řádky:

„A kdyby čas neuplynul?
A kdyby bylo všechno jen zdání a já dál jako můj syn pozoroval s tatínkem hvězdy v oné vesnici v Leónu, která voněla chmelem a tymiánem a kde voda usínala ve strouhách?
A kdyby se ta voda od té doby neprobrala?
A kdyby můj syn nikdy neexistoval?“ (s. 139).

Vzpomínání překotné i líné
Něžné, nostalgické ladění románu skvěle vystihují ilustrace Dory Čančíkové. Na linorytech se rozkládají klidné krajiny plné zvláštního světla, které nám neodhalí žádné převratné tajemství a odezní jakoby do prázdna, a přece v nás zanechají silný dojem.

Najít si cestu k samotnému dílu ale není úplně jednoduché. Jména překladatele a redaktorky – Štěpán Zajac a Anna Tkáčová – jsou příslibem pečlivé práce s originálem, nesmíme se tedy nechat odradit tím, že je styl mírně nejednotný a přelévá se z jedné polohy do druhé. Například hned na začátku se půvabné plynutí vzpomínek na prázdniny u prarodičů trochu zbrzdí při popisu pěstování chmelu, ale nezdrží se u něj dlouho: brzy jej nahradí dojemná vzpomínka na vytouženou blízkost otce.

Jistá spletitost textu je vzhledem k námětu zjevně záměrná, španělština navíc může více šetřit čárkami, a pokud chceme tento významný rys originálu zachovat, čeština se vyšší míře roztříštěnosti neubrání. Překladatelovým nelehkým úkolem bylo zachovat ji a text přitom nepřetížit. Na výsledné verzi bylo očividně odvedeno hodně práce, přesto se občas prokousáváme i poněkud udýchanými souvětími, jako třeba: „Zatímco mi maminka na verandě, kam mě zavedla, aby mě – jak říkám – vzdálila smutku vládnoucímu uvnitř domu, ukazovala hvězdu, jež se podle ní na nebi zažehla v okamžiku, kdy dědeček umřel, já jsem pátral, aniž jsem jí to prozradil, po hvězdě svého nezvěstného strýčka, o němž už jsem některé věci věděl“ (s. 22, v originále: „Mientras mi madre me señalaba en el corredor, al que me llevó, ya digo, para alejarme de la tristeza que reinaba dentro de la casa, la estrella que según ella se había encendido en el cielo en el momento en el que murió el abuelo, yo buscaba sin decírselo la de mi tío el desaparecido, del que sabía ya algunas cosas“ – s. 32). Překladu by zde asi ulehčilo nahrazení příliš výrazného „jak říkám“ (španělsky „ya digo“) prostým „tedy“, čímž by také ubyla dvě interpunkční znaménka (pomlčky v originálu ostatně vůbec nejsou, jejich použití v češtině text zpřehlední, ale zase mu dodá lehce jiný aspekt, než autor zamýšlel).

Autor totiž vybírá místy zdánlivě nahodile jednotlivé obrazy a pak je zas překvapivě propojuje s jinými, takže najednou není jasné, kdo se na hvězdy dívá, ve kterém časovém bodě se nachází a jestli jde o vzpomínku, představu, či skutečnost. Rozjímavé ladění se většinou podařilo zachovat („A mezitím můj syn klidně spí, netečný k věčnosti, která již obestřela svět i jeho odlesk na nesmírnosti oblohy“ – s. 142), jen na pár místech zbytečně drhne. Užití mírně knižního „neboť“ (s. 11, 16, 26, 113), přechodníků („děti nevyjímajíc“ – s. 8, „leže na palubě“ – s. 30) či instrumentálů (čtyřikrát na straně 10, dále s. 15, 47, 51) a jinde naopak hovorové „s našima“ (s. 46) nebo „bodejť“ (s. 70) v jinak uhlazených větách působí zbytečně kostrbatě. U vět „Okamžik, kdy jsem si začal uvědomovat existenci tří časů, které určují naše vědomí, je něco, co nejsem schopen blíže vymezit“ (s. 51) nebo „Bylo to v jedné takové situaci, kdy pronesl onu větu, která mě rozechvěla natolik, že si ji pamatuji dodnes“ (s. 39) mohl překladatel směle zjednodušit jejich uspořádání a nikterak by se proti originálu neprohřešil.

Jedinečnost textu totiž tkví v autorově schopnosti citlivě oživenými obrazy provázat různorodé životní zkušenosti: „Ale maminka hvězdou ještě není. Chci říct, že maminka stále ještě žije, i když vypadá jako socha podobná těm sádrovým z Pompejí nebo těm, které zdobí samotný vestibul domova důchodců (mám na mysli náboženské postavy jako Panenku Marii nebo svatého Františka, jemuž útulek vděčí za své jméno).“ (s. 79) Llamazares navíc umí poskytnout potřebný prostor větám, které dají složitým pasážím nový smysl: „Není čas Bůh?“ (s. 152 – tato tři slova tvoří sama o sobě celou kapitolu).

Lehká rozrůzněnost tempa vyprávění nakonec vyznívá autenticky, vyjadřuje místy překotné a místy líné proudění vypravěčových myšlenek. Celek ve své neučesanosti působí o to upřímněji a umožňuje nám zasněně, bez zbytečného spěchu vychutnávat každou stránku.