Vlčí měsíc, román Julia Llamazarese z roku 1985, který se letos dočkal českého vydání, vypráví o závěru občanské války a letech následujících.

Toto krvavé období španělské historie bylo pro mnohé spisovatele až do sedmdesátých let zapovězené téma, literatura totiž podléhala cenzuře frankistického režimu a historii směla psát jen vítězná strana. S pádem režimu bylo náhle možné o válce psát i očima poražených a kromě mladých autorů jako Julio Llamazares (*1955), jenž válce věnoval svůj prozaický debut Vlčí měsíc, se k tématu uchýlili i velikáni španělské literatury Camilo José Cela, Miguel Delibes či Juan Marsé. Snažili se tvůrčím způsobem vyobrazit trauma svého národa a otevírali rány z války, která proti sobě postavila přátele i členy rodin.

Vlčí měsíc nepředkládá jednoznačná historická fakta, ale osobní příběh otřásající morálními jistotami. Právě tento lidský rozměr románu však nepochybně vzbudí zájem čtenáře o konkrétní dějinné souvislosti, trefně nastíněné i v doslovu knihy. Julio Llamazares se rozhodl tíživou dobu ukázat z perspektivy tzv. maquis, partyzánů, kteří se nechtěli vzdát triumfující frankistické armádě a nepřijali klid zbraní. Někteří chtěli dál bojovat a utekli do hor, jiní strávili roky zahrabaní pod zemí v domovech svých blízkých.

Hrdiny Vlčího měsíce jsou čtyři republikánští vojáci na útěku: Ramiro, Gildo, Juan a Ángel, vypravěč příběhu. Prchají před vítězící stranou, jež se krutě vypořádává se všemi odpůrci a mstí se i těm, kdo by se štvancům odvážili pomoct. Čtveřice hledá útočiště v horách poblíž svých rodných vesnic a čeká na příležitost prchnout za hranice. Bezbřehému soucitu k jejich osudu ale čtenář nepropadá. Aby se zachránili, opakovaně se proviní na jiných lidech. Jasně se ukazuje, že občanská válka ve Španělsku nebyla černobílá.

Jsou to zoufalí hrdinové, či bezpáteřní vrazi? Toto dilema s každou další epizodou čtenáře víc a víc dráždí čtenáře a vloudí se i do mysli samotného vypravěče. Pro něj i jeho druhy je totiž stále těžší obhájit si vlastní zločiny. Trápí ho vědomí, že s každou další krutostí ztrácí cestu zpět k životu, k lidem. Se stejnými pochybnostmi zápasí i další postavy v knize. Tak se jeden vesničan, vydaný mužům napospas, svěří vypravěči: „,Pro jedny jste prostými zloději a vrahy. A pro jiné, ačkoliv to neříkají, jste ubozí nešťastníci, kteří se jen pokouší zachránit si holý život. (…) Zabíjet by se neměl nikdo.‘ Chvíli se na mě zadívá čekaje na mou reakci. ,Ani my?‘ ,Jistě, nikdo.‘“ (s. 87) Muži porušili biblické desatero, zakořeněné v prostých lidech – zabíjeli, kradli i podváděli. Provinili se stejně jako vojáci frankistické armády. Kde vzali právo postavit vlastní život nad životy jiných? I přesto by se jejich zločiny neměly trestat kulkami vojáků. Kolik let musí uplynout, aby se mohly jejich činy rozsoudit?

Příběh Vlčího měsíce se odehrává v horské krajině provincie León na severu Španělska. Autor z regionu pochází a ve svých knihách se do něj opakovaně vrací. V nehostinném prostředí hor, dokresleném i fascinujícími ilustracemi Dory Čančíkové, totiž vystupuje na povrch bezmoc mužů vůči přírodě. Křehká těla se neumějí bránit rozmarům počasí, dešti a zimě, ale ani hladu, kulkám a sžíravé samotě. Strach smyje všechno lidské a muže donutí obléct si nové tělo, přeměnit se ve vlka vedeného pudem přežití. Noc se jim stává dnem a den nocí, při níž nesmí vylézt ven na světlo. Ani tak se však neochrání před lidmi hnanými strachem. Jsou v pasti, stejně jako vlk z metaforického příběhu, který pronikl i do názvu knihy. Příběhu o nelítostném honu odnepaměti pořádaného lidmi na vlky. Lovce a štvanou zvěř dělí jen tenká linie. Vypravěč příběhu Ángel se ale nevzdává a jeho nezdolné odhodlání přežít všemu navzdory se čtenáři vryje do paměti.

Téma škod a zločinů páchaných oběma stranami občanské války nastiňují i jiní španělští autoři, například Javier Cercas v románu Vojáci od Salaminy. Llamazaresova kniha je nicméně výjimečná díky autorovu vytříbenému jazyku. Julio Llamazares ve svých románech promlouvá básnicky, děj splétá poetickými obrazy. Vlčí měsíc tak představuje velkou výzvu pro překladatele. Jan Machej, který stojí i za českou podobou autorova románu Žlutý déšť, se s ní vypořádal zdatně. V českém vydání Vlčího měsíce se neztrácejí jemné nitky mezi událostmi a básnivými obrazy. Bouřkové mraky se roztrhnou stejně jako vnitřnosti ovce, již hladoví muži právě vykuchali. „Kolem poledne se protrhla mračna. Neunesla tak velké ticho. Nejprve změkla jako zralé ovoce, pak se na sebe namačkala, a nakonec rozevřela svá nadmutá břicha a vylila na zem černý a hořký obsah.“ (s. 38) Jindy vítr vyje stejně jako osamělý vlk na skalách, a strach tak se zimou zalézá lidem až do morku kostí. Ačkoliv je příběh Llamazaresova románu temný a nenabízí žádné smíření, není radno si jej nechat ujít. Na podobně intenzivní prožitek z textu čtenář hned tak nenarazí.