Jak název napovídá, děj se hemží obry, netvory a princeznami a je zasazen do postartušovské Británie. Celková nálada mi velmi připomněla jednu z nejhloupějších počítačových her z počátků boomu těchto, jmenovala se Heretic. Do knihy jsem se nezačetl, takže nemám co soudit. Jenže pak jsem se z přebalu dozvěděl, že jde o dílo nositele Nobelovy ceny za literaturu, a že když smícháte Jane Austenovou a Franze Kafku, máte Ishigura v kostce – jen do směsi musíte přidat trochu Prousta. To za prvé. Za druhé se vyznačuje takovou imaginativní silou, náladou a přemítavostí, že jej nemohl napsat nikdo jiný než Ishiguro. V tu chvíli mě ten den už podruhé napadlo, jestli jsem se nezbláznil.

Předtím jsem totiž seděl u doktorky, která mi vynadala, že do sebe sypu prášky na spaní; načež mi je předepsala. Odpověděl jsem, že mám novou postel, tak to snad půjde líp. Prvně v životě se na mě doopravdy podívala a došlo jí, že když je ona psychiatrička, mohl bych být klidně blázen.

Ale zpět k Ishigurovi. Pohřbený obr žánrovka zřejmě je a je třeba ji tak vnímat, protože jinak se čtenář mého typu nedostane přes prvních 30 stran. Může to být tím, že mám o žánrech jen hrubé povědomí. Vím, že jsou ctitelé sci-fi, milovníci noirovek, příznivci apokalypsy, hledači přesahu, ženského psaní nebo drsné školy a k tomu obdivovatelé a odpůrci Houellebecqua, Milana Kundery, poručíka Columba a dalších (abychom nezůstali jen u psaného slova). Jedněm ani druhým nelze upřít zaujatost, o kterou možná opravdu jde, poněvadž bez zaujetí nemá nic smysl. Z něj se pak může vyvinout předpojatost, což demonstruji na sobě a Ishigurovi. Je ale fakt, že jsem od něj nic jiného nečetl.

Navíc – tady se vzteká jeden regionální český spisovatel a tamhle ční z mlhy gigant, nositel mnoha prestižních cen včetně oné Nobelovky. V návaznosti na to se mi vkrádá mezi řádky neúnosně mnou zhusta zneužívaný citát temného fexta české filozofie: „Nejsem to já, kdo si věci šíleně vykládá – věci samy šílejí. Co je platné, že můj rozum je v souladu se skutečností, když skutečnost není v souladu s mým rozumem.“

Tolik prozatím k Ishigurovi. Každopádně si živě vzpomínám, jak jsem několikrát po sobě prošel hrou Heretic, fascinován dějem a prostředím. Jsme možná u toho – když člověk ví, co čekat, poddá se bez námitek. Námitka vzniká až ve chvíli, kdy se setkává s dvouhlavým drakem tam, kde čekal rozumnou úvahu, a naopak.